Zavládlo důstojné rodinné ticho, tak drahé otci Povondrovi; jen noviny šustí a jim odpovídá rychle provlékaná nit.

“Už ho mají?” ptá se paní Povondrová.

“Koho?”

“Toho vraha, co zabil tu ženskou.”

“Já se budu starat o tvého vraha,” vrčí pan Povondra s jistým odporem. “Tadyhle zrovna čtu, že vypuklo napětí mezi Japonskem a Čínou. To je vážná věc. Tam je to vždycky vážná věc.”

“Já myslím, že ho už nechytnou,” míní paní Povondrová.

“Koho?”

“Toho vraha. Když někdo zabije ženskou, tak ho málokdy chytnou.”

“On Japonec vidí nerad, že si Čína reguluje Žlutou řeku. To máš tu politiku. Dokud tam ta Žlutá řeka dělá neplechu, tak je v Číně každou chvíli povodeň a hlad, a to Číňana oslabuje, víš? Půjč mi ty nůžky, maminko, já si to vystřihnu.”

“Proč?”

“Ale tady čtu, že na té Žluté řece pracují dva milióny Mloků.”

“To je hodně, že?”

“To si myslím. Však ona je jistě platí Amerika, holenku. Proto ten mikádo by tam chtěl nasadit své vlastní Mloky – A koukejme!”

“Co máš?”

“Tadyhle píše Petit Parisien, že si to Francie nemůže dát líbit. A to je pravda. Já bych si to taky nedal líbit.”

“Co by sis nedal líbit?”

“Aby Itálie rozšiřovala ostrov Lampedusu. To je hrozně důležitá strategická pozice, víš? On by Ital mohl od Lampedusy ohrožovat Tunis. Tadyhle Petit Parisien píše, že Ital by jako chtěl z té Lampedusy vybudovat námořní pevnost prvního řádu. Prý tam má šedesát tisíc ozbrojených Mloků – To je na pováženou. Šedesát tisíc, to máš tři divize, maminko. Já říkám, na Středozemním moři, tam jednou ještě k něčemu dojde. Ukaž, já si to vystřihnu.”

Zatím zmizel Cejlon pod pilnou rukou paní Povondrové a zredukoval se asi na rozměr ostrova Rhodos.

“A tuhle Anglie,” rozjímal otec Povondra, “ta bude mít taky těžkosti. V Dolní sněmovně se mluvilo, že prý Velká Británie zůstává pozadu za ostatními státy v těhletěch vodních stavbách. Že prý jiné koloniální moci budují o překot nové břehy a pevniny, zatímco britská vláda ve své konzervativní nedůvěře k Mlokům – To je pravda, maminko. Angličani jsou hrozně konzervativní. Já jsem znal jednoho lokaje z britského vyslanectví, a ten ti za živého boha nevzal do huby naši českou tlačenku. Prý se to u nich nejí, a tak on to prý taky nebude jíst. Se nedivím, že je pak jiné státy předhoní.” Pan Povondra kýval vážně hlavou. “A Francie rozšiřuje své břehy u Calais. Teď dělají noviny v Anglii randál, že jim Francie bude střílet přes Kanál, když se ten Kanál zúží. To mají z toho. Mohli sami rozšířit své břehy u Doveru a střílet na Francii.”

“A proč by museli střílet?” ptala se paní Povondrová.

“Tomu ty nerozumíš. To jsou vojenské důvody. Já bych se nedivil, kdyby se tam jednou něco semlelo. Buď tam, nebo někde jinde. To dá rozum, teď, skrz ty Mloky, je světová situace docela jiná, maminko. Docela jiná.”

“Myslíš, že by mohla být válka?” starala se paní Povondrová. “To víš, já kvůli našemu Frantíkovi, aby do ní nemusel.”

“Válka?” mínil otec Povondra. “Bude muset být světová válka, aby si státy mohly rozdělit moře. Ale my zůstaneme neutrální. Někdo přece musí zůstat neutrální, aby dodával zbraně a všecko těm druhým. Tak je to,” rozhodl pan Povondra. “Ale tomu vy ženské nerozumíte.”

Paní Povondrová sevřela rty a rychlými stehy dokončovala vyhlazení ostrova Cejlonu z ponožky mladého pana Frantíka.

“A když si povážím,” ozval se otec Povondra s těžce tlumenou hrdostí, “že by tahle hrozivá situace beze mne nebyla! Kdybych byl tehdy nepřivedl toho kapitána k panu Bondymu, tak by celé dějiny vypadaly jináč. Některý jiný portýr by ho byl ani nepustil dovnitř, ale já jsem si řekl, vemu to na sebe. A teď, koukej, jaké s tím mají potíže takové státy jako Anglie nebo Francie! A to ještě nevíme, co z toho jednou může být –” Pan Povondra vzrušeně zapukal na své dýmce. “Tak je to, milá zlatá. Plné noviny jsou těch Mloků. Tadyhle zas –” Otec Povondra odložil dýmku. “Tuhle stojí, že u města Kankesanturai na Cejlonu přepadli Mloci nějakou vesnici; prý tam domorodci předtím ubili několik Mloků. Byla přivolána policie a četa domorodého vojska,” četl nahlas pan Povondra, “načež došlo k pravidelné přestřelce mezi Mloky a lidmi. Na straně vojska bylo několik raněných –” Otec Povondra odložil noviny. “To se mi nelíbí, maminko.”

“Proč?” podivila se paní Povondrová, pečlivě a s uspokojením naklepávajíc rukovětí nůžek místo, na kterém býval ostrov Cejlon. “Vždyť na tom nic není!”

“Já nevím,” vyhrkl otec Povondra a jal se vzrušeně přecházet po světnici. “Ale tohle se mi nechce líbit. Ne, to já nevidím rád. Přestřelky mezi lidmi a Mloky, to by nemělo být.”

“Třeba se ti Mloci jenom bránili,” chlácholila paní Povondrová a odložila punčochy.

“Právě,” bručel pan Povondra znepokojeně. “Jak se ty potvory jednou začnou bránit, tak bude zle. To je poprvé, co to udělali… Kruci, to nerad vidím!” Pan Povondra se váhavě zastavil. “Já nevím, ale… snad jsem přece jen neměl toho kapitána k panu Bondymu pouštět!”

KNIHA TŘETÍ

VÁLKA S MLOKY

KAPITOLA 1

MASAKR NA OSTROVECH KOKOSOVÝCH

V jedné věci se pan Povondra mýlil: přestřelka u města Kankesanturai nebyla první srážkou mezi lidmi a Mloky. K prvnímu historicky známému konfliktu došlo několik let předtím na Kokosových ostrovech ještě za zlatého věku pirátských výprav na Salamandry; ale ani to nebyl nejstarší incident toho druhu, a v tichomořských přístavech se dost povídalo o jistých politováníhodných případech, kdy Mloci kladli jakýs takýs činný odpor dokonce i normálnímu S-Trade; ovšem o takových lapáliích se v dějinách nepíše.

S těmi Kokosovými čili Keelingovými ostrovy to bylo tak: Připlula tam kořistná loď Montrose známé Harrimanovy společnosti Pacific Trade pod kapitánem Jamesem Lindleyem na obvyklý lov Mloků typu zvaného Maccaroni. Na Kokosových ostrovech byla známá a bohatá mločí zátoka, osazená ještě kapitánem van Tochem, ale pro svou odlehlost ponechaná, jak se říká, pánubohu. Kapitánu Lindleyovi nelze vytýkat žádnou neopatrnost, ani to ne, že posádka vystoupila na břeh neozbrojena. (Tehdy totiž měl loupežný obchod s Mloky už své regulérní formy; pravda ovšem je, že předtím bývaly korzárské lodi a posádky vyzbrojeny kulomety, ano i lehkými děly, ne sice proti Salamandrům, ale proti nekalé konkurenci druhých pirátů. Na ostrově Karakelong se však jednou srazila posádka Harrimanova parníku s mužstvem dánské lodi, jejíž kapitán považoval Karakelong za své loviště; tehdy si obě posádky vyřídily své staré účty, zejména své prestižní a obchodní rozpory, tím, že nechaly lovu Mloků a začaly do sebe pálit z pušek a hotchkissů; Dánové to sice na souši vyhráli útokem na nože, ale Harrimanova loď potom ostřelovala úspěšně ze svých kanónů loď dánskou a potopila ji se vším všudy, i s kapitánem Nielsem – takzvaný Karakelong-incident. Tehdy se do věci musely vložit i úřady a vlády příslušných států; banditským lodím bylo nadále zakázáno užívat děl, kulometů a ručních granátů; mimoto se flibustýrské společnosti rozdělily o takzvaná volná loviště, takže každá mločí lokalita byla navštěvována jenom určitou loupežnickou lodí; toto gentlemen’s agreement velkých pirátů bylo opravdu dodržováno a respektováno i od malých loupežných podnikatelů.) Ale abychom se vrátili ke kapitánu Lindleyovi, jednal zcela v duchu tehdy běžných obchodních i námořních zvyklostí, když na Kokosových ostrovech vyslal své lidi na lov Mloků ozbrojené jenom klacky a vesly, a potomní úřední vyšetřování dalo mrtvému kapitánovi satisfakci.

Mužstvu, které oné měsíční noci vystoupilo na Kokosových ostrovech, velel lodní poručík Eddie McCarth, zkušený již v tomto druhu lovu. Je pravda, že stádo Mloků, které našel na břehu, bylo neobvykle početné, podle odhadu šest až sedm set dospělých, silných samců, kdežto poručík McCarth velel jenom šestnácti mužům; ale nelze ho vinit, že neustoupil od svého podniku, už proto ne, že důstojníkům i mužstvu loupežných lodí byla podle zvyku vyplácena prémie dle počtu ukořistěných kusů. V potomním vyšetřování zjistil námořní úřad, že “poručík McCarth je sice odpověden za neblahou příhodu”, ale že “za daných okolností by patrně nikdo nejednal jinak”. Naopak nešťastný mladý důstojník projevil značnou rozvahu tím, že místo pomalého obkličování Mloků, jež by za daného číselného nepoměru stejně nemohlo být úplné, nařídil náhlý útok, kterým měli být Mloci odříznuti od moře, tlačeni do vnitra ostrova a po jednom omračováni ranami obušků a vesel. Naneštěstí se při rozvinutém útoku rojnice námořníků protrhla a skoro dvě stě Salamandrů uniklo k vodě. Zatímco útočící muži zpracovávali Mloky odříznuté od moře, začaly praskat za jejich zády krátké výstřely podmořských pistolí (shark-guns); nikdo neměl tušení, že tito přírodní, divocí Mloci na Keelingových ostrovech jsou vyzbrojeni pistolemi proti žralokům, a nikdy se nezjistilo, kdo je vlastně opatřil zbraněmi.