Nyní tedy zastihujeme Salamandry na cestě k nejvyššímu rozkvětu; ale i lidský svět se těší nebývalé prosperitě. Horlivě se budují nové břehy pevnin, na starých mělčinách vyrůstají nové souše, uprostřed oceánu se zvedají umělé letecké ostrovy; ale to vše není nic proti obrovitým technickým projektům úplné pře tavby naší zeměkoule, jež čekají jenom na to, kdo by je financoval. Mloci pracují bezoddyšně ve všech mořích a na okrajích všech pevnin, pokud trvá noc; zdá se, že jsou spokojeni a nežádají pro sebe nic, než aby měli co dělat a kde navrtat do břehů díry a chodbičky svých temných ubikací. Mají svá podmořská a podzemní města, své hlubinné metropole, své Esseny a Birminghamy na dně mořském, v hloubce dvaceti až padesáti metrů; mají své přeplněné tovární čtvrti, přístavy, dopravní linky a miliónové aglomerace; prostě mají svůj víceméně neznámý, [30 Jeden pán z Dejvic vypravoval panu Povondrovi, že se koupal na pláži v Katwijk aan Zee. Plaval daleko do moře, když na něho volal plavčík, aby se vrátil. Řečený pán (nějaký pan Příhoda, komisionář) toho nedbal a plaval dál; tu skočil plavčík do člunu a pádloval za ním. “Hej, pane,” řekl mu, “tady se nesmíte koupat!”

“Pročpak ne?” ptal se pan Příhoda.

“Tady jsou Mloci.”

“Já se jich nebojím,” namítal pan Příhoda.

“Oni tu mají pod vodou nějaké továrny či co,” bručel plavčík. “Tady se nikdo nekoupe, pane.”

“A proč ne?”

“Mloci to nemají rádi.”] ale technicky, jak se zdá, vysoce pokročilý svět. Nemají sice svých vysokých pecí a hutí, ale lidé jim dodávají kovy výměnou za jejich práci. Nemají svých třaskavin, ale ty jim prodají lidé. Jejich pohonnou látkou je moře se svým přílivem a odlivem, se svými spodními proudy a rozdíly teplot; turbíny jim sice dodali lidé, ale oni jich dovedou užívat; což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchů? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. “My lidé Mločího Věku,” říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvědomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?

Věru že nic; neboť nyní bude Obchod s Mloky korunován i státnickou prozíravostí předem dbající toho, aby to jednou nezaskřípělo v soukolí Nového Věku. V Londýně se schází konference námořních států, na níž je vypracována a schválena Mezinárodní konvence o Salamandrech. Vysoké smluvní strany se mezi sebou zavazují, že nebudou vysílat své Mloky do svrchovaných vod jiných států; že nestrpí, aby jejich Mloci jakkoliv porušili územní integritu nebo uznanou zájmovou sféru kteréhokoliv jiného státu; že žádným způsobem nebudou zasahovat do mločích záležitostí jiné námořní mocnosti; že se v případě srážky mezi svými a cizími Salamandry podrobí haagskému smírčímu soudu; že nevyzbrojí své Mloky žádnými zbraněmi, jejichž kalibr přesahuje ráži obvyklé podvodní pistole proti žralokům (tzv. Šafránek-gun nebo shark-gun); že nepřipustí, aby jejich Mloci navazovali jakékoliv bližší styky se Salamandry podléhajícími jiné státní svrchovanosti; že nebudou pomocí Mloků stavět nové pevniny nebo rozšiřovat svá teritoria bez předchozího schválení Stálé námořní komise v Ženevě, a tak dále. (Bylo toho třicet sedm paragrafů.) Naproti tomu byl zamítnut britský návrh, aby se námořní moci zavázaly, že nebudou své Mloky podrobovat povinnému vojenskému výcviku; francouzský návrh, aby Salamandři byli internacionalizováni a podřízeni Mezinárodnímu Mločímu Úřadu pro Úpravu Světových Vod; německý návrh, aby každému Mloku byla vpálena značka státu, jehož je poddaným; další německý návrh, aby každému námořnímu státu byl povolen jen určitý počet Mloků ve stanoveném číselném poměru; italský návrh, aby státům s přebytkem Salamandrů byly vykázány nové kolonizační břehy nebo parcely na mořském dně; japonský návrh, aby nad Mloky (od přírody černými) vykonával mezinárodní mandát národ japonský jako představitel barevných ras. [31 Tento návrh souvisel patrně s velkorysou politickou propagandou, jejíž vysoce závažný dokument máme v rukou, dík sběratelské činnosti pana Povondry. Dokument praví doslovně: [nečitelný text – pozn. skenovačů]] Většina těchto návrhů byla odkázána na příští konferenci námořních mocností, která se však z různých příčin už nekonala.

“Tímto mezinárodním aktem,” napsal v Le Temps M. Jules Sauerstoff, “je zajištěna budoucnost Mloků a pokojný vývoj lidstva na dlouhé desítky let. Blahopřejeme londýnské konferenci k zdárnému ukončení jejích obtížných porad; blahopřejeme také Mlokům k tomu, že daným statutem se jim dostává ochrany haagského soudu; nyní se mohou s klidem a důvěrou věnovat své práci a svému podmořskému pokroku. Budiž zdůrazněno, že odpolitizování Mločího Problému, které došlo výrazu v Londýnské konvenci, je jednou z nejdůležitějších záruk světového míru; zejména odzbrojení Salamandrů zmenšuje pravděpodobnost podmořských konfliktů mezi jednotlivými státy. Fakt je, že – i když trvají tak četné hraniční i mocenské rozpory na všech skoro kontinentech – nehrozí světovému míru žádné aktuální nebezpečí aspoň ze strany mořské. Ale i na suché zemi se zdá být nyní mír lépe zajištěn, než býval kdy jindy; námořní státy jsou plně zaměstnány budováním nových břehů a mohou rozšiřovat svá území do světového moře, místo aby se snažily posunout své hranice na souši. Už nebude nutno bojovat železem a plynem o každou píď půdy; stačí prosté motyky a lopaty Mloků, aby si každý stát postavil tolik teritoria, kolik potřebuje; a tuto pokojnou mločí práci pro mír a blahobyt všech národů zaručuje právě Londýnská konvence. Ještě nikdy nebyl svět tak blízek trvalému míru a pokojnému sice, ale slavnému rozkvětu jako právě nyní. Místo Mločího Problému, o kterém se toho už tolik namluvilo a napsalo, bude se nyní snad právem mluvit o Zlatém Mločím Věku.”

KAPITOLA 3

PAN POVONDRA ČTE OPĚT NOVINY

Na ničem není tak vidět běh času jako na dětech. Kde je malý Frantík, jehož jsme opustili (jak nedávno je tomu!) nad přítoky Dunaje z levého břehu?

“Kde zase je ten Frantík?” bručí pan Povondra otvíraje své večerní noviny.

“To víš, jako vždycky,” povídá paní Povondrová skloněná nad šitím.

“Tak teda šel za holkou,” praví káravě otec Povondra. “Zatracený kluk! Je mu sotva třicet let, a jeden večer nesedí doma!”

“Co jen těch ponožek proběhá,” vzdychá paní Povondrová navlékajíc zase jednu beznadějnou ponožku na dřevěný hříbek. “Co mám s tím dělat,” přemítá nad rozsáhlou dírou na patě, tvarem podobnou Cejlonu. “Abych to vyhodila,” míní kriticky, ale přesto po delší strategické úvaze zabodává jehlu odhodlaně do jižního pobřeží Cejlonu.