“Jak by byl oblečen?”
“Měl by luk,” rozhodl drahoušek bez váhání. “A věnec na hlavě. Ten divoch by mě zajal a dovedl by mě do tábora kanibalů.”
“Tady žádní nejsou,” pokusil se Abe hájit ostrůvek Tahuara.
“Jsou. Ti lidožrouti by mě chtěli obětovat svým modlám a zpívali by k tomu havajské písně. Víš, takové, jako ti černoši v restaurantu Paradise. Ale ten mladý lidojed by se do mne zamiloval,” vydechl drahoušek s očima dokořán úžasem, “… a potom ještě jeden divoch by se do mne zamiloval, třeba náčelník těch kanibalů… a potom jeden běloch –”
“Kde by se tu vzal ten běloch?” ptal se pro jistotu Abe.
“Ten by byl jejich zajatcem. Třeba by to byl slavný tenorista, který upadl do rukou divochů. To je proto, aby v tom filmu mohl zpívat.”
“A jak by byl oblečen?”
Drahoušek se díval na palce svých nohou. “Měl by být… beze všeho, jako ti lidožrouti.”
Mr Abe vrtěl hlavou. “Drahoušku, to by nešlo. Všichni slavní tenoři jsou děsně tlustí.”
“To je škoda,” litoval drahoušek. “Tak by ho mohl hrát Fred a ten tenor by jenom zpíval. Víš, jak se dělá ta synchronizace ve filmu.”
“Ale Freda přece sežral žralok!”
Drahoušek se rozmrzel. “Nesmíš být tak hrozně realistický, Abe. S tebou se vůbec nedá mluvit o umění. A ten náčelník by mě celou ovinul šňůrami perel –”
“Kde by je vzal?”
“Tady je spousta perel,” tvrdila Li. “A Fred by s ním ze žárlivosti boxoval na skále nad mořským příbojem. Fred by byl báječný jako silueta proti nebi, nemyslíš? Že to je skvělá myšlenka? Přitom by oba spadli do moře –” Drahoušek se rozjasnil. “Teď by mohl přijít ten detail se žralokem. To by měla Judy vztek, kdyby Fred hrál se mnou ve filmu! A já bych si vzala toho krásného divocha.” Zlatovlasá Li vyskočila. “Stáli bychom tady na tom břehu… proti západu slunce… docela nazí… a film by se pomalu zavíral –” Li shodila koupací plášť. “A já jdu do vody.”
“… sis nevzala koupačky,” upozorňoval Abe zděšeně, ohlížeje se po jachtě, nedívá-li se někdo; ale drahoušek Li už tančila po písku k laguně.
… vlastně v šatech jí to sluší líp, ozval se náhle v mladém muži hlas brutálně chladný a kriticky. Abe byl zdrcen svým nedostatkem milostného úžasu, cítil se skoro provinilý; ale… well, když má Li na sobě šatičky a střevíce, je to… well, jaksi krásnější.
Snad chceš říci decentnější, bránil se Abe proti tomu chladnému hlasu.
Well, i to. A pěknější. Proč tak divně cape? Proč se jí tak třese maso na nohou? Proč to a ono…
Přestaň, bránil se Abe s hrůzou. Li je nejkrásnější děvče, které kdy vyrostlo! Já ji mám děsně rád…
… i když nemá nic na sobě? řekl hlas chladný a kritický.
Abe odvrátil oči a díval se na jachtu v laguně. Jak je krásná, jak je přesná v každé linii svých boků! Škoda že tu není Fred. S Fredem by se dalo mluvit o tom, jak je ta jachta pěkná.
Zatím drahoušek už stál po kolena ve vodě, vzpínal ruce k západu slunce a zpíval. Tak ať už se u čerta vykoupe, myslel si Abe podrážděně. Ale bylo to hezké, když tady ležela stočena v klubíčku a zachumlána v plášti, s očima zavřenýma. Drahoušek Li. A Abe s dojatým vzdechem políbil rukáv jejího koupacího pláště. Ano, má ji děsně rád. Tak rád, že to bolí.
Náhle se ozval z laguny pronikavý skřek. Abe se vztyčil na koleno, aby líp viděl. Drahoušek Li piští, mává rukama a brodí se úprkem ke břehu, klopýtá a stříká kolem sebe… Abe vyskočil a běžel k ní. “Co je, Li?”
(Koukej, jak divně běží, upozorňoval ho hlas chladný a kritický. Příliš odhazuje nohy. Příliš kolem sebe plácá rukama. Prostě není to hezké. A ještě k tomu kdáká, ano, kdáká.)
“Co se stalo, Li?” volá Abe a běží na pomoc.
“Abe, Abe,” jektá drahoušek a bums, už na něm visí mokře a studeně. “Abe, ono tam bylo nějaké zvíře!”
“To nic nebylo,” chlácholí Abe. “Nejspíš nějaká ryba.”
“Když to mělo takovou hroznou hlavu,” kvílí drahoušek a zarývá se mokrým nosem do Abeových prsou.
Abe ji chce otecky popleskat po rameni, ale ono to na mokrém těle příliš hlasitě plácá. “No, no,” bručí, “podívej se, už tam nic není.”
Li se ohlédla k laguně. “To ti bylo děsné,” vydechla, a náhle začala kvičet. “Tam… tam… vidíš?”
K břehu se pomalu blíží černá hlava, jejíž tlama se otvírá a zavírá. Drahoušek Li hystericky vyjekl a dal se do zoufalého běhu dál od vody.
Abe byl v rozpacích. Mám běžet za Li, aby se nebála? Nebo mám zůstat tady, abych ukázal, že se toho zvířete nebojím? Rozhodl se ovšem pro to druhé; pokročil blíž k moři, až stál po kotníky ve vodě, a se zaťatými pěstmi se díval zvířeti do očí. Černá hlava se přestala blížit, kolébala se divně a řekla: “Ts-ts-ts.”
Abeovi bylo trochu úzko, ale to se nesmí dát najevo. “Co je?” řekl ostře směrem k té hlavě.
“Ts-ts-ts,” udělala hlava.
“Abe, Abe, A-be,” vříská drahoušek Li.
“Už jdu,” volá Abe a pomalu (aby se neřeklo) kráčí k své dívce. Ještě se zastaví a obrátí se přísně k moři.
Na břehu, kde moře kreslí v písku svou věčnou a netrvalou krajku, stojí na zadních nohou jakési tmavé zvíře s kulatou hlavou a kroutí tělem. Abe zůstal stát s tlukoucím srdcem.
“Ts-ts-ts,” dělá zvíře.
“A-be,” úpí drahoušek napolo v mdlobách.
Abe couvá krok za krokem, nespouštěje zvíře z očí; to se nehýbe, jen za ním otáčí hlavu.
Konečně je Abe u svého drahouška, který leží tváří k zemi a jíkavě vzlyká hrůzou. “To je… nějaký tuleň,” povídá Abe nejistě. “Měli bychom se vrátit na loď, Li.” Ale Li se jenom třese.
“To vůbec není nic nebezpečného,” tvrdí Abe; chtěl by kleknout k Li, ale musí stát rytířsky mezi ní a zvířetem. Kdybych nebyl jen v plavkách, myslí si, a měl aspoň kapesní nůž; nebo kdybych našel nějakou hůl…
Začalo se smrákat. Zvíře se zase přiblížilo asi na třicet kroků a zůstalo stát. A za ním pět, šest, osm stejných zvířat se vynořuje z moře a váhavě, kolébavě ťapě k místu, kde Abe střeží drahouška Li.
“Nedívej se, Li,” vydechl Abe, ale bylo to zbytečné, neboť Li by se neohlédla za nic na světě.
Z moře se vynořují další stíny a postupují v širokém polokruhu. Už jich je asi šedesát, počítá Abe. Tam to světlé, to je koupací plášť drahouška Li. Plášť, ve kterém před chvílí spala. Zatím zvířata už došla k tomu světlému, co leželo široce rozhozeno v písku.
Tu Abe provedl něco samozřejmého a nesmyslného jako ten Schillerův rytíř, když šel do lví klece pro rukavičku své dámy. Nic platno, jsou samozřejmé a nesmyslné věci, které mužové budou dělat, pokud svět bude světem. Bez rozmyslu, se vztyčenou hlavou a zaťatými pěstmi šel Mr Abe Loeb mezi ta zvířata pro koupací plášť drahouška Li.
Zvířata maličko ustoupila, ale neutekla. Abe sebral plášť, přehodil jej přes ruku jako torero a zůstal stát.
“A-be,” bědovalo to za ním zoufale.
Mr Abe pocítil v sobě nesmírnou sílu a statečnost.
“Tak co?” řekl k těm zvířatům a udělal ještě krok blíž. “Co vlastně chcete?”
“Ts-ts,” zamlaskalo jedno zvíře, a pak jaksi skřehotavě a stařecky vyštěklo: “Najf!”
“Najf!” ozvalo se štěknutí kus dál. “Najf!” “Najf!”
“A-be!”
“Neboj se, Li!” zavolal Abe.
“Li,” štěklo to před ním. “Li.” “Li.” “A-be!”
Abe byl jako ve snu. “Co je?”
“Najf!”
“A-be,” kvílel drahoušek Li. “Pojď sem!”
“Hned. – Vy myslíte knife? Já nemám žádný nůž. Nic vám neudělám. Co ještě chcete?”
“Ts-ts,” mlaskalo zvíře a kolébalo se k němu.
Abe se rozkročil, plášť přes ruku, ale neustoupil. “Ts-ts,” řekl. “Co chceš?” Zdálo se, že mu zvíře podává přední tlapu, ale to se Abeovi nelíbilo. “Co?” řekl poněkud ostře.
“Najf,” štěklo zvíře a pustilo z tlapy něco bělavého, jako krůpěje. Ale nebyly to krůpěje, protože se to kutálelo.
“Abe,” zajíkala se Li. “Nenechávej mě tady!”
Mr Abe už necítil vůbec žádný strach. “Jdi z cesty,” řekl a mávl po zvířeti koupacím pláštěm. Zvíře kvapně a neobratně ustoupilo. Nyní se mohl Abe se ctí vzdálit, ale ať Li vidí, jak je statečný; shýbl se k tomu bělavému, co zvíře upustilo z tlapy, aby se na to podíval. Byly to tři tvrdé, hladké, matně lesklé kuličky. Mr Abe je pozvedl k očím, neboť se šeřilo.