Vladimír se uměl uvést do stavu nepříčetné chorobnosti, aby jí explodoval a vyhodil se grafickými listy. Takže rytmicky byl příliš nemocný a příliš zdravý… a tak jak kdo jej zastihl v tom kterém stavu, tak se mu jevil. Příroda však postupuje tak jak Vladimír, protože příroda byla před Vladimírem, lze říci, že Vladimír byl její žák, její produkt, její ctitel… Jednou jsme si vyjeli s Vladimírem do brdských lesů na houby. Ne ani tak na houby, ale chtěli jsme jet tratí, na jejíž koleje se položil Egon Bondy, uspán opiáty, aby se nechal bezbolestně přejet, avšak tu noc byla výluka té koleje, na které Egon ležel, a tak ráno se probudil ne v říši ontologie, ale pořád na kolejích, zatímco vlaky jezdily po koleji druhé. Když jsme přišli na smíchovské nádraží, byl čas, chodili jsme po peróně a zálibně koketovali s lokomotivou. Strojvedoucí čistil kondenzátor a já povídám: Pane Kopic, kdyby vám tak hodili míč do uličky, ještě byste se prodral a dal gól? A pak Kopic, strojvedoucí, bývalý centrforvard Polabana Nymburk, řekl pyšně: A víte že jo? A víte, že si rád ještě zakopu? Kterej vy jste? A já povídám: Já jsem váš obdivovatel z Nymburka, z pivovaru. A pan Kopic, zatímco Vladimír žasnul, pravil: Pánové, je doba odjezdu, smím prosit? a udělal šlechtické gesto, kterým nás zval na lokomotivu. Vystoupili jsme na stroj a pan Kopic čekal, až výpravčí dá znamení, a zatáhl za páku a vyjel. Za jízdy nám líčil pan Kopic, jak za Smíchovem jeden otec přitáhl syna do kolejiště a nechali se oba přejet, jak viděl, jak se syn vzpouzí, ale otec byl silnější, zrovna tak jako Abrahám, když obětoval svého syna Jakoba, jenomže Bůh v poslední chvíli se vyhnul, zatímco on, mírumilovný pan Kopic, ač brzdil, přesto přejel otce i syna, viděl jen, jak nožky se mrskají… Vladimír byl dojat, slzel. Když mrak neštěstí odešel, Vladimír poprosil, zda by nemohl na chvíli podržet řídicí páku? A pan Kopic řekl že ano. A Vladimír držel páku a díval se okénkem, pak páku vrátil a prohlásil: V té páce je hmatově cítit celou lokomotivu! Celý vlak! Celou trať. Povídám: Tak tady je to místo, kde ležel Egon Bondy, a ukázal jsem a Vladimír prohlásil: To je Apollinairovo pásmo, co jsme za těch pár minut prožili. A s rozkoší stál rozkročený… A já, který jsem najezdil a vychutnal žejbrování celé lokomotivy, otřásání, každý převal kol přes styky kolejnic, všechno jsem zaznamenával celým tělem, protože jsem se stal za války výpravčím, byl jsem i u tratové služby, jezdit jsem na lokomotivě musel, abych poznal podle pohybu, jaké vady jsou na spojích, jaká hlášení máme podat, aby železniční spodek byl vyspraven… já jsem viděl, že Vladimír prožívá tu jízdu jako hmatový prožitek nejen stroje, ale současně i kolejnic a vůbec celého pohybu vlaku, zase měl ty rozšířené oči a j á jsem viděl, jak v tu chvíli se Vladimír opravdu stal vlakem, lokomotivou i celou tratí. A jak lokomotiva s tendrem, tak jak kuplunk dovoloval, něžně a brutálně přivozovala a navozovala milostnou komunikaci, Vladimír tuhnul a šeptal mi: Mám parádní erekci. A vlak zastavil v Zadní Třebáni, pan Kopic si utřel ruce pucvolí, a když se s námi rozloučil, omlouval se: To víte, Vojta Hulík míval tak čistou lokomotivu, že nosil bílé rukavičky…

Vladimír, když tvořil, pracoval zpravidla vysvlečený do naha. Jednak miloval nahotu, a hlavně přistupoval k satinýrce nebo měděné desce zrovna tak jak k milostnému aktu. Postupně, jak se uváděl do erotického, a tedy i tvůrčího vzrušení, rozpočítával si vždycky čas tak, aby mezi rytím a zraňováním matiční desky uplynul ten krásný oblouk, vzepnutý mezi erekcí a ejakulací. Když pracoval se satinýrkou, pomazával grafické listy svým semenem. Viskozita sexuálního něžného povlaku umazává všechny jeho grafické listy…

Jednou jsme se vydali s Vladimírkem do Mělníka na ludmilku. V kryptě katedrály Vladimír obdivoval kostnici a dvě lebky, které měly lebeční kost rozežranou syfilidou, pak Vladimír se nadchnul soutokem Labe a Vltavy, protože Vltava byla mohutnější než Labe, a byl spokojen a liboval si, ač od Mělníka by se řeka až do moře měla jmenovat Vltava, jmenuje se Labe. Pak jsme šli pěšky do Beřkovic a podle zdi blázince jsme chodili až do večera, tak ten ústav se Vladimírkovi líbil, dokonce si přál jednou tady bydlet… Pak jsme se vydali do Liběchova, kde Vladimír, ač už bylo tma, objevil pod košatým stromem u potoka sochu, která neměla hlavu. Tím jsme navázali komunikaci se sochou u Rokytky, která byla taky bezhlavá. Pak jsme si spravovali chuť po ludmilce pivem a v noci jsme vystoupili křížovou cestou k rozbořenému kostelu. Svítil měsíc, a tak z hlubokého stínu košatých stromů alejí jsme vkračovali do vápna měsíčního světla. Na kopečku u kostelíka táhl hrozný průvan, ulehli jsme do zátiší a dívali se do krajiny, krásně svítil blázinec v Beřkovicích. Pak Vladimír ohmatal vrata a tiše je otevřel. Vešli jsme do rozbitého kostelíka, dírou ve zdi svítil měsíc. Tři korouhve v objímkách u lavic. Vladimír ustlal si na oltáři, ulehl, pod hlavu si dal cihlu, ulehl jsem vedle něj, že jsem měl málo pod hlavou, Vladimír mi dal svou cihlu a hlavu si stulil a opřel pod zalomenou paži. Měsíc tak svítil do kostela, že oslňoval. Vladimír pak natáhl nohu, dotkl se špičkou boty věčného světla beze světla a rozhoupal tu dekorativní nádobu, zavěšenou na třech grošovaných řetízcích tak, že nádoba dosáhla až do toho chlórového měsíčního světla a zaplála, až oslnila… kyvadlo věčnosti vždy mizelo ve tmách jako noční pták, avšak když se objevilo ve světle měsíce, zaplála ta nádoba jako překrásný bažant, jak pták Fénix, chvíli setrval nehnutý, to když dosáhl vrcholné fáze, a gravitací a přirozeným pohybem Vladimírova střevíce se vrátil do tmy. A celý ten mechanismus, na řetízku upoutaný u stropu, něžně vrzal, jak kroužky se rzivě o sebe dřely jak plotýnky choré páteře. Vladimír měl celou noc otevřené oči, zíral na pohybující se věčné světlo beze světla, nemrkal, leželi jsme naznak jak přemyslovští králové se svými manželkami… Za úsvitu, když už bylo vidět, Vladimír usnul a blaženě se usmíval. Tak přikryti pouťovou korouhví přes prsa jsem ve světle viděl, jak na Vladimírovi leží trup svatého Václava a na mne vyšly stříbrnými a zlatými nitěmi vyšité nohy světce, který rád pil, rád hovořil se zvěří a byl ubodán vlastním bratrem, protože na celém světě vám nikdo neodpustí, že chcete žít v míru a na útraty opilství, a tedy vesmíru…

Agónie a extáze byly pro Vladimíra jedněmi a těmi samými dveřmi, kterými se vchází a odchází, neboť vejíti pro Vladimíra znamenalo smrt a odejíti život. Vladimír nebyl recesista, a proto neobracel věci na rub, ale obrácené věci obracel na líc. Čili naroditi se bylo pro Vladimíra umříti a umříti bylo naroditi se. Proto byl Vladimír náchylný na stigmata, nikoli na počest Krista otevřením ran, ale byl posetý stigmaty práce s kovy a výrazovými prostředky černého řemesla, jeho ruce i nohy byly plné zajizvených ran. Miloval tak tu svou fabriku, že kdyby ještě o trošku výše zvedl laťku své hysterie, z prstů by se mu sypaly mosazné piliny, kašlal by drobné špony a chrchlal ocelový prach… Ostatně železo a síra, mangan a uhlík, vápno a voda a ostatní minerály, které příroda přivolala ke stavbě lidského těla, při přiblížení shodných minerálů a kovů k Vladimírovu tělu, všechny ty prvky jásaly a volaly a Vladimír jen a jen sledoval jejich touhu a lásku k těm spřízněným kovům, které umírajíce vstávají z mrtvých, kolotajíce v říši metamorfóz…

Když jsem se vrátil z Paříže, tak jsem Vladimírovi několik hodin držel tiskovou konferenci o tom, co jsem viděl. Vladimír byl nadšen: no ne, doktore, ta Paříž, to musí být nádhera, skoro jako Libeň, možná skoro jako Vysočany. A když pustím fantazii z řetízku, je Paříž krásná jako Žižkov. Z toho, co jste mi povídal, jsem si znovu zamiloval Utrilla, na ty jeho zdi, ty popraskaný zdi, který dovedl tak krásně malovat, že jen je vidíte, už chcete vytáhnout ptáka a pochcat je. Jak říkám, doktore, ta Paříž musí být ale nádhera…

Vladimír ke všemu přistupoval s rituálem, sakrálně. Do práce vždycky o půl hodiny dřív, aby se zvolna připravil tak jako kněz na mši, když dostal dopis, tak nejdřív tomu nevěřil, vrátil se a znovu si pečlivě přečetl adresu. Když zjistil, že je to opravdu jemu, položil dopis na stůl. Pak si pečlivě umyl ruce a přepečlivě otevřel dopis, pak se prošel a potom teprve usedl, nasadil si brýle a zvolna přečetl, pak dopis složil a přečetl ještě jednou. A potom dopis založil do kufříku k ostatním stovkám dopisů, k ostatním tisícům psaní. Zrovna tak když psal, taky k tomu nepřistupoval jen tak. Napřed učinil zápis do deníku, potom se uchýlil do ústraní, nejraději v hospodě, když si poručil pivo, přidal k tomu ještě jeden hořčák, a když dopis měl být kromobyčejně výrazný, dal si hořčák ještě jeden. Když pak zjistil, že je ve stavu milosti, začal psát, a to to letělo, jeho psaní se podobalo roztočenému vodovodu. Když dopsal, zapálil si obřadně cigaretu, uvažoval a sledoval, co asi ten dopis vyvolá, když cítil, že ten dopis vzbudí pohoršení, dál si ještě jeden hořčák, aby měl sílu dopis zalepit a hodit do poštovní schránky. Vždycky zabubnoval na kastlík a ještě prstem hmátnul, zda dopis nejde vytáhnout. Pak druhý den odhadoval, zda už dopis došel, a v duchu vychutnával přes cizí oči a mozek, jak asi ten dopis pohoršil, zranil, někdy i potěšil. Dopisy Vladimírovy vždycky byly osobní a agresívní. Čím víc Vladimír myslel, že dopis adresáty poraní, tím většímu se těšil zdraví. Když Vladimír měl jít na návštěvu, tak se vždycky připravoval celé odpoledne, pečlivě se vykoupal, oholil, zkoumal v zrcadle, které by byly nejlepší šaty nebo svetříky. Když vystupoval po schodech nebo do domu, kam šel na návštěvu nebo byl pozván, omdlíval z představy setkání, hynul představou, co řekne… Vždycky se připravoval na setkání s kýmkoliv jako na setkání s dívkou, před kterou by se možná mohl nebo musel svléci do naha. Zrovna tak přistupoval ke své práci. Vždycky měl dokonalou přípravu, předem vymyšlené šaty nebo nahotu. Každá práce se satinýrkou byla mší, slavnostním průvodem, akademií. Katolický rituál vstoupil do Vladimíra podvědomě a nevědecky, proto jakákoliv událost s Vladimírem měla povahu a pečeť tajemství. Obřadnost však Vladimírovi dovolovala, aby ve společnosti říkal, nejen co proti ní a jednotlivým členům má, ale aby zaútočil tak, že potrefení spadli ze židle, obřadnost Vladimírovi byla zástěrkou, aby decentně vyzpovídal se ze všech svých komplexů, ze všech svých sexuálních a erotických obscénností, takže Vladimír dovedl z ničeho lidi uhranout tak jako krajta tygrovitá králíčky. Vladimír s každým ve společnosti zkraje souhlasil, každému dal za pravdu, avšak pojednou dostal sílu, pravil: Ale když dovolíte… a vzal svůj předchozí hovor do rejdu a jako při mši transsubstancioval obyčejnou oplatku a deci bílého vína ve svoje konkrétní tělo a ve svoji krev, kterou umazal přítomné, ať chtěli nebo nechtěli.