Když někdo tlačil něco na káře, Vladimírovy ruce pomáhaly ani ne tak účinnou láskou k bližnímu, ale pro dotyk dlaní s řetězem, kde někdo skládal uhlí, Vladimír poprosil, zda by mu mohl pomoci? A zase nikdo nebyl nadšený, jen milenec při styku s milenčinými boky tak jako Vladimír, když mohl nakládat a vychutnávat v ruce štýl lopaty, mastnou hmotu držadla kbelíku, nikdy se nebránil uhelnému prachu a mouru, ale naopak, nechával si potom u nozder tmavé prachové čmouhy… Jednou jsme si vyšli pod Koráb a tam jsme žasli. Stráň, kdysi pustá, teď byla rozdělena geometry na políčka, budoucí zahrady, zahrádky, a lidé už tam vytahovali pejr, obraceli zemi rýčem, ti snaživější pracovali i v noci, takže už vysazovali jahody a zeleninu. Vladimír si vždycky vybral to políčko, kde bylo nejmíň uděláno, a pomáhal, rval se s plevelem, pracoval celým tělem a rád při tom hovořil o tom, co zažíval, když obracel hlínu, míval vždycky hmatový požitek, že defloruje rýčem slečnu zemi… Ten čas jsme pomáhali ženské, která navíc měla s sebou kočárek s dítětem, které pořád plakalo, takový žár byl na té stráni… Vladimír nechával přepadat do slunce svoje blonďaté kučery a ta ženská odbíhala k dítěti, někdy vytáhla prs a dala dítěti pít… Navečer Vladimír, když se loučil a vymiňoval si, že zítra přijde zase, ta ženská myslela, že zase chodí po zemi Kristus, a políbila Vladimírovi hřbet ruky… ale jindy zase, když Vladimírek složil do dřevníku na dvorečku uhlí a začal důchodkyni vykládat o svých problémech a o své práci, stařenka neklidněla čím dál tím víc, pak dlouho se dívala na sekyrku zaseknutou do špalku a v zoufalství sundala zástěru a přikryla tu sekyrku… a oddychla si, až když jsme s Vladimírem odešli, ještě vyběhla a dívala se, zdali jsme opravdu zahnuli k Hausmanům, zda už jsme pryč…

Z odstředěného mléka vyráběl smetanu, z uhelného mouru brilianty, z vrabce ptáka Fénixe, z chromého udělal závodníka, vždycky, kde něčeho bylo málo, tam vrhal svůj talent, aby dokázal, že omnia ubique a v minimu je maximum, že každý bod na světě je středem rajské zahrady, zatímco visuté zahrady se zvolna mění v rozvaliny a prach a v tom prachu všechna krása odolává, v té špetce hlíny všechno začíná znovu…

Na staré poště byla hezká kelnerka, taková skoro buclatá cikánka, a Vladimír tam rád sedával a psal dopisy. A jako vždycky přitahoval numera. Když jsem si sedl, právě takový hezký mladík vypravoval: Když jsem ji poznal, tak jsem měl ruku v gypsu, tak jsem byl tou tlapou zvyklej ji vobjímat, jenom vždycky hekla, ale zvykla si. Kluci mi do toho gypsu ledacos namalovali, jeden spisovatel, kterej přišel na besedu do nemocnice, že jsem neměl knížku, tak mi podepsal tu ruku v gypsu… ale ten malér, sundali mi gyps a ta moje holka, ač jsme měli před svatbou, tak že už na ni nejsem tak něžnej, jako dřív… a vopustila mě. Včera – div jsem se neskácel! Koho to nevidím? Tu moji bejvalou, jak se vede s klukem, kterej má tu samou ruku v gypsu. Ty holky jsou stejně zvrhlý… Vladimír psal dál a jeho hlas vrčel pohoršením: Mne nechala taky, tak píšu prokurátorce, předseda senátu mi doporučil, abych byl na prokurátorku jemný… tak jí píšu zamilovaný už šestý dopis… ale hele, synáčku, víš, co to jsou Martonový experimenty? Tak na ty já právě chodím. Do naha. Film s nahotinkama, kolem mne i přirození drátečky, v pohlaví přístroj. Pornografický film. Žárovičky se rozsvěcují, ručičky přístrojů drkají, čárají. Zprávy pro psychiatrii. Martonová, doktorka. Víš? Zjistily stroje navíc oidipák. Když matka ráno vstává, tak číhám, jakoby omylem projdu nahatý. Má pořád parádní tělíčko. Dělá, že mě nevidí… Mladík byl zamyšlený, bradu celou v dlaních, prsty až k očím. Pak řekl uváženě: Platím, víte, vona ta holka to má asi po tátovi, její táta je z Podkrkonoší, jednou vzal řidičák a občanku a šel přihlásit na národní výbor novou živnost: Anton Hulík, Bůh. Až za měsíc ho chytili na nádraží v ohromným mraze jen v tričku. A v blázinci na něj nešli šokama, ale navodili mu takzvanou bličku, takže po injekcích tak dlouho blil, až se za tři měsíce vyčerpal. A za pět měsíců už zase z něj byl vobyčejnej člověk, instalatér, a vrátili mu řidičák i občanku… A zvedl se, obřadně zaťukal kloubama na ubrus a odcházel. Vladimír zuřivě psal dál, kolem úst se mu třpytily proužky od hořčáku, jistě mu výčepní teď nese třetí dvoudecák, ach, to bude dopis, to bude dopis, pro milosrdenství, čtvrtá stránka a pořád Vladimír ještě nejde s kopce, ale do kopce, pořád ta maniakální nálada, ve které řekne to, čeho bude zítra litovat… Nechal jsem Vladimíra psát, jdu raději procházkou Šlosberkem, můj bývalý lékař, na penzi, můj obvodní, nastavenou rukou, dlaní k nebi, láká sýkorky, aby usedly a zobaly mu burské oříšky, když mne vidí, tak na mne… A, vy vypadáte už líp, kdepak se pitvat… fífífífí! Tak zdalipak jste si už vyměnil četbu, něco veselýho, co? Humoristický listy, že? Včera se uškrtil v oku tadyhle zajíc. Kdepak je dneska moje parukářka, modřinka? Tak co, ještě to mokvá, mokvá? No tak, to je dobře, a co stolice se už upravila? Upravila. No tak, to je krásné, veliký úspěch vědy… Natočil jsem se, aby mne líp pan doktor viděl, prohlídl si mne a pokračoval tím samým tónem: Děti taky krmějí z dlaní, ale občas ptáčka chytnou. Nedůvěra k dětem. Ale víte, tu láhev višňovky, co jste mi dal, to jsme se ženou pod stromečkem vypili, vypili. Fífífífífí, kdepak je ta moje modřinka, můj brhlík…? Kolik je hodin? No jo, chuligáni uškrtili zajíce, kterýho jsme tady krmili deset let… Naklonil se a pošeptal mi, drže mne pevně pařáty za ruku: Kdepak, zabejvat se sebevraždou… Povídám: Ale to já ne, to Vladimír… A on přesně: Jste přece Vladimír… Fífífífí, kdepak je dneska moje modřinka? Můj brhlík? Fífífí…

Vladimír se nechal přemluvit přáteli, aby si s nimi vyšel za motivem do přírody, do světa zjevů. Za dva dny přišel se štaflemi, malkastlí, bez obrazu, ale vyjevený, nevyspalý, oslněn. Doktore, dejte mi pokoj s přírodou! Malovali jsme lesík u Kladna, a když jsme domalovali krajinku, přijela policie a zatkla nás jako špióny, křičeli na nás do rána, kdo si od nás objednal ten obraz, protože za tím lesíkem, tam, jak světlaly kmeny, tak mezi nimi je při troše fantazie vidět kladenský hutě, a kdyby to dostal nepřítel, tak má přesný nákres, kde naše ocelárny jsou. Za lesem! A tak že jsme špióni! Doktore, radši budu zas malovat na outraty vesmíru, radši budu zas špiónem nebes… Za rok nato se nechal přemluvit Rotbauerem, aby si vyšli malovat na pražskou periférii. Tak malovali zátoku Vltavy od Libeňského mostu. To odpoledne přišel Na hráz Věčnosti Egon Bondy a sháněl Vladimíra, že bychom všichni tři mohli za soumraku si vyjít proti toku Rokytky a tam si někde sednout a popíjet a zpívat lidové písně, Vladimírkovu oblíbenou Sedí sokol na javori… A když jsem řekl, kde Vladimír asi je, šli jsme mu naproti. A hle, po hlavní třídě mezi proudícími davy jsem viděl Vladimírkovu hlavu, nešel sám, ale byl veden policií, s Rotbauerem, a za nimi poskakoval důchodce a pokřikoval: Dobří lidé! Tady vedeme diverzanty, špióny! A Vladimír se usmíval, nesl malkastnu, oba obrazy nesli policisté, kráčeli jsme za nimi do ulice Antonína Němce, ulice Rosenbergových, a čekali jsme. Za tři hodiny jsme ze Světu, pijíce dvanáctku plzeň, viděli, jak ze dveří bezpečnosti vyšel Vladimír a Rotbauer. Při pivě potom Vladimír vykládal: Ten důchodce přivedl na nás policii, že prej za tou zátočinou, co malujeme, že je loděnice, státně důležitý objekt… a když jsme dokázali, že nám šlo jen o stromy, předvedli nás a… já řekl, že jsme placeni v dolarech, a tak s námi sepsali protokol! Musíme zase zacouvat do humánní abstrakce… Egon Bondy láteřil: Do prdele, Vladimírku, vy máte víc štěstí než rozumu. U mne si tajní podávaj í dveře, ale nikdo vo tom neví! A vás živýho vedou živou třídou, plnou lidí. Kurva fix! Já na vás musím žárlit, tolik zase slávy. A placený v dolarech!

Vladimír rád jezdil tramvají tak dlouho, až přišla chvíle, kdy konduktérka si dopředu procvakla kleštěmi několik desítek jízdních lístků. To zavřel oči, chytil se za žlučník a prožil současně několik rovin a docela jiných fází… jednak hmatově prožil sám sebe jako ty na sebe navrstvené jízdní lístky a jejich perforaci, dál prožil svoji žlučníkovou koliku, která se podobala procvaknutí jater kleštěmi žlučníkového záchvatu, dál prožil perforaci dvanácterníku… a když otevřel oči, procházel se a domýšlel, jak a kde bude perforovat grafický list, ve kterém už napřed prožil trauma v tramvaji. Jeho citlivost byla taková, rád o tom vyprávěl, jak se děsil toho okamžiku u krejčího, který mu šil nové šaty, kdy krejčí před něj poklekne a centimetrem mu začne brát míru na nové šat… kdy zasune lehkým a decentním způsobem prst s centimetrem mezi jeho nohy, aby vzal míru na nohavice… a jak při tom obřadu u krejčího omdlel. Kdykoliv se zřítilo letadlo, Vladimír se zajímal o podrobnosti. Jednak prožíval katastrofu jako pasažér, který s ostatními je vysypáván do prostoru, jednak uhořel s ostatními při dopadu nebo byl rozstřelen při detonaci motorů, ale hlavně zažíval sám sebe jako letadlo, kterak se řítí do oceánu nebo padá na zem nebo j e rozhozen do vzduchu a pak část po části podle hmoty dopadá do krajiny. Dozvěděl se, že pojišťovací společnost, aby dokázala, že byl na letadle spáchán zločin, svezla zbytky a slepila je v původní letoun, Vladimír jásal: To je můj případ, tak já sám sebe zrovna tak dávám dohromady vždycky jednou za týden…