Baloun, celý se třesa, postavil se stranou a strčil si prst do krku a vrhl v krátkých přestávkách. "Co je s vámi, Baloune?"

"Ble-ble-ju, é-é pane obr... é-é obr-lajt-nant é-é," použivaje přestávek, volal nešťastný Baloun, "já-já ji sežra-é-é, sežra-éé-1-1-1, é-é, já-éé, sám-éé, ý-é -" Z nešťastného Balouna šly hubou ven i kousky staniolového obalu z paštiky.

"Jak vidíte, pane obrlajtnant," řekl Švejk, neztráceje ničeho ze své duševní rovnováhy, "vona taková každá sežraná paštika vyjde ven jako volej nad vodu. Já jsem to chtěl vzít sám na sebe, a von se pitomec takhle prozradí. Von je to docela hodnej člověk, ale sežere všechno, co je mu svěřený. Já jsem znal taky jednoho takovýho člověka. Byl sluha v jedný bance. Tomu mohli svěřit tisíce; jednou taky vyzvednut peníze zas v jiný bance a předali mu o tisíc korun a on to vrátil hned na místě, ale poslat ho za patnáct krejcarů pro krkovičku, tak polovičku na cestě sežral. Byl takovej chtivej na žrádlo, že když ho posílali úředníci za jitrnicema, tak je páral po cestě kapesním nožem a díry zalepoval englišflastrem, kerej ho stál při pěti jitrnicích víc než celá jitrnice."

Nadporučík Lukáš si vzdychl a odcházel.

"Račte mít nějaké rozkazy, pane obrlajtnant?" volal za ním Švejk, zatímco nešťastný Baloun neustále si strkal prst do krku.

Nadporučík Lukáš máchl rukou a odcházel k zásobovacímu skladišti, přičemž mu na mysl přišla podivná myšlenka, že když vojáci žerou svým důstojníkům játrové paštiky, že to Rakousko nemůže vyhrát.

Mezitím Švejk odváděl Balouna na druhou stranu vojenské trati. Přitom ho těšil, že se spolu podívají do města a přinesou odtamtud panu nadporučíkovi debrecínské párky, kterýž pojem uzenářské speciality sléval se u Švejka přirozené s pojmem hlavního města Uherského království.

"Von by nám moh uject vlak," bědoval Baloun, který při své nenažranosti spojoval též ohromnou lakotu.

"Když se jede na front," prohlásil Švejk, "tak se nikdy nic nezmešká, poněvadž každej vlak, kerej jede na front, si to moc dobře rozmyslí, aby přivez na konečnou stanici jenom půl ešalonu. Vostatně já ti dobře rozumím, Baloune. Máš zašitou kapsu."

Nešli však nikam, poněvadž ozval se signál k nastupování do vlaku. Mužstva jednotlivých rot vracela se od zásobovacího skladiště ku svým vagónům opět s prázdnem. Místo patnácti dekagramů ementálského sýra, který měl zde být rozdán, dostal každý po škatulce zápalek a jednu pohlednici, kterou vydalo komité pro válečné hroby v Rakousku (Vídeň XIX, 4, Canisiusgasse). Místo patnácti dekagramů ementálského sýra měl každý v ruce západohaličský hřbitov vojínů v Sedlisku s pomníkem nešťastných landveráků, zhotovených ulejvákem sochařem, jednoročním dobrovolníkem šikovatelem Scholzem.

U štábního vagónu panovalo též neobyčejné vzrušení. Důstojníci pochodového praporu shromáždili se kolem hejtmana Ságnera, který jim cosi rozčileně vykládal. Vrátil se právě z nádražního velitelství a měl v ruce velmi důvěrný skutečný telegram ze štábu brigády, sáhodlouhého obsahu, s instrukcemi a pokyny, jak si počínati v této nové situaci, ve které se ocitlo Rakousko dne 23. května 1915.

Brigáda telegrafovala, že Itálie vypověděla Rakousko-Uhersku válku.

Ještě v Brucku nad Litavou v důstojnickém kasině se často při obědech a večeřích s plnou hubou hovořilo o podivném jednání a chování Itálie, ale celkem vzato nikdo nečekal, že se splní prorocká slova toho idiota kadeta Bieglera, který jednou při večeři odstrčil talíř s makaróny a prohlásil: "Těch se najím až pod branami Verony."

Hejtman Ságner, prostudovav instrukce obdržené právě z brigády, dal troubiti alarm.

Když se všechno mužstvo pochodového praporu shromáždilo, bylo postaveno do čtverce a hejtman Ságner přečetl mužstvu neobyčejně vznešeným hlasem telegraficky mu dodaný příkaz po brigádě:

"Z bezpříkladné zrady a z lačnosti zapomněl italský král na bratrské závazky, kterými byl povinován jako spojenec našeho mocnářství. Od vypuknutí války, ve které se měl postaviti po bok našim statečným vojskám, hrál zrádný italský král roli maskovaného zákeřníka, chovaje se obojetně, udržuje přitom tajné vyjednávání s našimi nepřáteli, kteráž zrada vyvrcholila v noci z 22. na 23. květen vypovězením války našemu mocnářství. Náš nejvyšší velitel je přesvědčen, že naše vždy statečná a slavná vojska odpoví na ničemnou zradu nevěrného nepřítele takovým úderem, že zrádce přijde k poznání, jak, začav hanebně a zrádně válku, sám sebe zničil. V to důvěřujeme pevně, že s pomocí boží brzy nadejde den, kdy roviny italské opět uvidí vítěze od Santa Lucie, Vicenzy, Novary, Custozzy. Chceme zvítězit, musíme zvítězit, a jistě zvítězíme!"

Potom bylo obvyklé "Dreimal hoch!" a vojsko nasedlo opět do vlaku, jaksi zaraženo. Místo patnácti deka ementálského sýra mají na krku válku s Itálií.

-

Ve vagóně, kde seděl Švejk s účetním šikovatelem Vaňkem, telefonistou Chodounským, Balounem a kuchařem Jurajdou, rozpředl se zajímavý rozhovor o zasáhnutí Itálie do války.

"V Táborskej ulici v Praze byl taky takovej případ," začal Švejk. "Tam byl ňákej kupec Hořejší, kus vod něho dál naproti měl svůj krám kupec Pošmourný a mezi nima voběma byl hokynář Havlasa. Tak ten kupec Hořejší jednou dostal takovej nápad, aby se jako spojil s tím hokynářem Havlasou proti kupci Pošmournýmu, a začal s ním vyjednávat, že by mohli ty dva krámy spojit pod jednou firmou ,Hořejší a Havlasa`. Ale ten hokynář Havlasa šel hned k tomu kupci Pošmournýmu a povídá mu, že mu dává Hořejší dvanáct set za ten jeho hokynářský krám a že chce, aby s ním šel do kumpanie. Jestli ale von mu dá, Pošmourný, osmnáct stovek, tak že raději půjde s ním do kumpanie proti Hořejšímu. Tak se dohodli, a ten Havlasa ňákej čas pořád se oklouněl kolem toho Hořejšího, kerýho zradil, a dělal, jako by byl jeho nejlepším přítelem, a když přišla řeč na to, kdy to jako dají dohromady, říkal: ,Jó, to už bude brzo. Já jenom čekám, až přijedou partaje z letních bytů.` A když ty partaje přijely, tak vopravdu to už bylo hotový, jak von pořád sliboval tomu Hořejšímu, že se to dá dohromady. Ten, když šel jednou ráno votvírat krám, viděl velkej nadpis nad krámem svýho konkurenta, velikánskou firmu ,Pošmourný a Havlasa`."

"U nás," poznamenal pitomý Baloun, "byl taky jednou takový případ: chtěl jsem koupit vedle ve vesnici jalovici, měl jsem ji smluvenou a votickej řezník mně ji přebral pod nosem."

"Když už tedy zas máme novou vojnu," pokračoval Švejk, "když máme vo jednoho nepřítele víc, když máme zas novej front, tak se bude muset šetřit s municí. ,Čím víc je v rodině dětí, tím více se spotřebuje rákosek,` říkával dědeček Chovanec v Motole, kerej vyplácel rodičům v sousedství děti za paušál."

"Já mám jenom strach," řekl Baloun celý se třesa, "že kvůli tý Itálii budou menší porce."

Účetní šikovatel Vaněk se zamyslil a řekl vážné: "To všechno může být, poněvadž teď se to naše vítězství nějak protáhne."

"Teď bychom potřebovali novýho Radeckýho," prohodil Švejk, "ten už byl vobeznámenej s tamější krajinou, ten už věděl, kde je slabá stránka Taliánů a co se má šturmovat a vod který strany. Vono to není jen tak lehký, vlezt někam. To dovede každej, ale dostat se vodtamtud, to je pravý vojenský umění, Když už člověk někam vleze, tak musí vědět vo všem, co se kolem něho děje, aby se najednou nevoctnul před nějakou šlamastykou, kerej se říká katastrofa. To u nás jednou v domě, ještě na starým bytě, chytili na půdě zloděje, a von si chlap povšímnul, když tam vlez, že právě zedníci vopravujou světlík, von se jim tedy vytrh, skolil domovnici a spustil se po lešení dolů do světlíku a vodtamtud vůbec nemoh ven. Ale náš tatíček Radecký věděl vo každej cestě, nemohli ho nikde dostat. V jedný knížce vo tom jenerálovi bylo to celý popsaný, jak utek vod Santa Lucie a Taliáni jak taky utekli, a teprve jak druhej den vobjevil, že to vlastně vyhrál, když tam Taliány nenašel a neviděl dalekohledem, tak se vrátil a vobsadil vopuštěnou Santu Lucii. Vod tý doby byl menovanej maršálkem."