"Vědomí dílem zastřeno, dílem zachováno; ` řekl maďarsky štábní lékař, "tělo velice hubené, pysky a nehty mají být černé... To je třetí případ, kdy umřeli mně na choleru bez černých nehtů a pysků...

Naklonil se opět nad kadeta Bieglera a pokračoval maďarsky: "Druhá ozva nad srdcem přestala..."

"Ei-ei-ne-ne De-de-de-deck-ke-ke," zajektal kadet Biegler.

"To, co mluví, jsou jeho poslední slova," řekl štábní lékař k sanitnímu poddůstojníkovi maďarsky, "zítra ho pochováme s majorem Kochem. Ted upadne do bezvědomí. Listiny jsou o něm v kanceláři?"

"Budou tam," odpověděl klidně sanitní poddůstojník.

"Ei-ei-ne-ne De-de-de-deck-ke-ke," jektal za odcházejícími kadet Biegler.

V celém pokoji bylo na šestnácti lůžkách pět lidí. Jeden z nich byl nebožtíkem. Zemřel před dvěma hodinami, byl pokryt prostěradlem a jmenoval se jako objevitel cholerových bacilů. Byl to hejtman Koch, o kterém se štábní lékař zmiňoval, že bude míti zítra pohřeb s kadetem Bieglerem.

Kadet Biegler zvedl se na posteli a viděl ponejprv, jak se umírá za císaře pána na choleru, neboť ze čtyř zbývajících dva umírali, dusili se a modrali, přičemž vyráželi něco ze sebe, ale nebylo poznat, co a jakou řečí mluví, bylo to spíše chrčení potlačeného hlasu.

Druzí dva s nápadně bouřlivou reakcí na uzdravení připomínali lidi stižené tyfózním deliriem. Křičeli nesrozumitelné a vyhazovali z pokrývky hubené nohy. Nad nimi stál vousatý saniterák, mluvící štýrským nářečím (jak poznal kadet Biegler), a uklidňoval je: "Já už měl taky choleru, moje zlaté panstvo, ale nekopal jsem do pokrývky. Ted už je s vámi dobře. Dostanete dovolenou, až... - Neházej sebou tak," zařval na jednoho, který kopl tak do pokrývky, až se mu přehnula přes hlavu, "to se u nás nedělá. Bud rád, že máš horečku, aspoň té odtud s hudbou nepovezou. Už jste oba z toho venku."

Podíval se kolem sebe.

"Tamhle už zase dva umřeli. To jsme čekali," řekl dobrácky, "buďte rádi, že už jste z toho venku. Musím dojít pro prostěradla."

Vrátil se za chvíli. Přikryl prostěradly zemřelé s úplně černými pysky, vytáhl jim ruce s černými nehty, které si drželi v poslední agónii udušení na ztopořeném přirození, snažil se jim zastrčit jazyk do úst a pak si klekl u postelí a spustil: "Heilige Maria, Mutter Gottes..." A starý saniterák ze Štýrska díval se přitom na své uzdravující se pacienty, jejichž delirium znamenalo reakci k novému životu.

"Heilige Maria, Mutter Gottes," opakoval, když vtom mu nějaký nahý muž zaklepal na rameno. Byl to kadet Biegler.

"Poslyšte," řekl, "já jsem... se koupal... Totiž mé koupali... Já potřebu-ji pokrývku... Mně je zima."

"To je zvláštní případ," řekl půl hodiny nato týž štábní lékař ke kadetovi Bieglerovi, který odpočíval pod pokrývkou, "vy jste, pane kadete, rekonvalescent; zítra vás pošlem do záložní nemocnice do Tarnova. Vy jste nositelem cholerových bacilů... Pokročili jsme tak daleko, že to všechno známe. Vy jste od 91. regimentu..."

"13. pochodový prapor," odpověděl sanitní poddůstojník za kadeta Bieglera, "11. setnina."

"Pište," řekl štábní lékař: "Kadet Biegler, 13. pochodový prapor, 11. pochodová setnina, 91. pluk, na pozorování do cholerových baráků v Tarnově. Nositel cholerových bacilů..."

A tak se stal z kadeta Bieglera, nadšeného bojovníka, nositel cholerových bacilů.

* Všechny rozmluvy důstojníků s důstojníky se přirozeně konají v jazyku německém.

** V německém rozhovoru, který ti dva vedli mezi sebou: "Sie haben sich damals auch mit den deutschen Mitschülern gerauft"

*** V rozhovoru: "Also: Nazdar!"

**** Udo Kraft: Selbsterziehung zum Tod für Kaiser. C. F. Amelang's Verlag, Leipzig.

***** Rozmluva hejtmana Ságnera s nadporučíkem Lukášem byla vedena v českém jazyce.

2. kapitola

Matušič přinesl na vojenském nádraží v Budapešti hejtmanovi Ságnerovi z velitelství telegram, který poslal nešťastný velitel brigády dopravený do sanatoria. Byl téhož obsahu, nešifrován, jako na poslední stanici: "Rychle uvařit menáž a pochodem na Sokal." K tomu bylo připojeno: "Vozatajstvo začíslit u východní skupiny. Výzvědná služba se zrušuje. 13. pochodový prapor staví most přes řeku Bug. Bližší v novinách."

Hejtman Ságner odebral se ihned na velitelství nádraží. Uvítal ho malý tlustý důstojník s přátelským úsměvem.

"Ten vyváděl, ten váš brigádní jenerál," řekl, chechtaje se na celé kolo, "ale doručit jsme vám tu blbost museli, poněvadž ještě nepřišlo od divize nařízení, že se jeho telegramy nemají dodávat adresátům. Včera projel 14. pochodový prapor 75. pluku a velitel praporu měl zde telegram, aby bylo vydáno všemu mužstvu po šesti korunách jako zvláštní odměna za Přemyšl, a zároveň nařízení, aby z těch šesti korun každý muž složil zde v kanceláři dvě koruny na válečnou půjčku... Podle zaručených zpráv má váš brigádní jenerál paralýzu."

"Pane majore," otázal se hejtman Ságner velitele vojenského nádraží, "dle rozkazů pluku, dle maršrúty jedeme do Gödöllö. Mužstvo má zde dostat patnáct deka ementálského sýra. Na poslední zastávce mělo mužstvo dostat patnáct deka uherského salámu. Ale nedostalo ničeho."

"Patrně zde také z toho sejde," odpověděl major, stále se příjemné usmívaje, "nevím o podobném rozkazu pro pluky z Čech. Ostatně to není mou věcí, obraťte se na zásobovací komando."

"Kdy odjíždíme, pane majore?"

"Před vámi stojí vlak s těžkým dělostřelectvem do Haliče. Pustíme ho za hodinu, pane hejtmane. Na třetích kolejích stojí sanitní vlak. Odjíždí za 25 minut po dělostřelectvu. Na dvanácté koleji máme vlak s municí. Odjíždí deset minut po sanitním vlaku a za dvacet minut po něm jede váš vlak. - Jestli totiž nebudou nějaké změny," dodal opět usměvavě, takže se zprotivil úplně hejtmanovi Ságnerovi.

"Dovolte, pane majore," otázal se Ságner, "můžete mně dát vysvětlení o tom, že nevíte o žádném podobném rozkazu týkajícím se vydávání patnácti deka ementálského sýra pro pluky z Čech ?"

"To je rezervát," odpověděl hejtmanovi Ságnerovi, stále se usmívaje, velitel vojenského nádraží v Budapešti.

"To jsem si dal," pomyslil si hejtman Ságner, vycházeje z budovy velitelství, "proč jsem ke všem čertům řekl nadporučíkovi Lukášovi, aby sebral všecky komandanty a šel s nimi do zásobovacího 87 oddílu s mužstvem pro patnáct deka ementálského sýra pro osobu."

Nežli velitel 11. kumpanie nadporučík Lukáš dle rozkazu hejtmana Ságnera vydal rozkazy týkající se pochodu mužstva bataliónu ke skladišti pro patnáct deka ementálského sýra na muže, objevil se před ním Švejk s nešťastným Balounem. Baloun se celý třásl.

"Poslušně hlásím, pane obrlajtnant," řekl s obvyklou ohebností Švejk, "věc, o kterou jde, je nesmírné důležitou. Prosil bych, pane obrlajtnant, abychom mohli tu celou záležitost vyřídit někde vedle, jako říkal jeden můj kamarád, Špatina ze Zhoře, když dělal svědka na svatbě a chtělo se mu najednou v kostele..."

"Tak co je, Švejku?" přerušil ho nadporučík Lukáš, kterému se již zastesklo stejně po Švejkovi jako Švejkovi po nadporučíkovi Lukášovi, "pojďme tedy kousek dál."

Baloun je následoval. vzadu, nepřestávaje se třást. Tento obr ztratil úplně duševní rovnováhu a klátil rukama v hrozném, beznadějném zoufalství.

"Tak co je, Švejku?" optal se nadporučík Lukáš, když zašli vedle.

"Poslušné hlásím, pane obrlajtnant," řekl Švejk, "že je vždycky lepší se k něčemu přiznat dřív, než až to praskne. Vy jste dal určitej rozkaz, pane obrlajtnant, aby vám, až přijedeme do Budapešti, Baloun přines tu vaši játrovou paštiku a housky. Dostals ten rozkaz, nebo ne?" obrátil se Švejk na Balouna.

Baloun počal ještě více klátit rukama, jako by se chtěl ubránit proti dorážejícímu nepříteli.

"Tento rozkaz," řekl Švejk, "nemohl bejt, bohužel, pane obrlajtnant, vykonanej. Já jsem tu vaši játrovou paštiku sežral... - Sežral jsem ji," řekl Švejk, šťouchaje do zděšeného Balouna, "poněvadž jsem si myslel, že játrová paštika se může zkazit. Já jsem čet několikrát v novinách, že se celá rodina votrávila játrovou paštikou. Jednou na Zderaze, jednou v Berouně, jednou v Táboře, jednou v Mladé Boleslavi, jednou v Příbrami. Všichni tej votravě podlehli. Játrová paštika, to je nejhorší prevít..."