„To není podezíravost,“ namítl jsem tedy. „Opatrnost je hlavní vlastnost příslušníka Nové Hranice.“

„Opatrnost? Já myslela, že statečnost!“

Měla krásné bílé zuby, svítily v té tmavé tváři rozhodně víc než maják na hlídačské kukani tam dole na portu Arkádie. Dole? Nebo nahoře? Čert se v tom vyznej.

Blesklo mi hlavou, že to děvče vede nějaké divné řeči a že snad měl kapitán pravdu, když mi během mého čtrnáctidenního rehabilitačního programu vykládal o tom, že Můstek, ale bohužel i důstojnický sbor NH na Lagrangu je prolezlý zradou, takže on a členové velení lunární sekce doufají, že moje odhaleni způsobí průlom do hradby falše, jíž jsou všichni ti zrádci obrněni.

Konečně zastavila. Opět jsem si vzpomněl na své havířské začátky: ocitli jsme se totiž na dně šachty, jejíž konec se ztrácel v nedohlednu. Musela být vysoká dvě stě, možná tři sta metrů. Vysoká? Spíš hluboká, jak mi dívka připomněla. Je to šachta ústřední zdviže vedoucí do prostoru Můstku. Pohybujeme se hlavou ke středu stanice, nohama k obvodu.

„Na to si zvykneš, promiňte, zvyknete.“

„Říkají mi Kuba,“ podal jsem jí ruku. Usmála se. Shůry, nebo spíš zdola, přišuměla kabina zdviže.

„Jmenuju se Agnes,“ řekla. Dveře za jejími zády se otevřely. Nepřestávala se usmívat a moji ruku nepouštěla. Oči měla zlaté a ještě hlubší než ta šachta tady.

Hleděl jsem do těch očí a čekal, kdy se do nich propadnu.

Vešli jsme do kabiny. Dveře se za námi zavřely jako čelisti nějakého bezzubého, dobráckého, ale mimoděk nebezpečného zvířete.

„Ty znáš Dědka Čucháka?“ zeptal jsem se jí.

Zasvítila na mne zuby.

„Moc dobře.“

Nesmyslně mě píchla v prsou žárlivost. Opravdu, jsem úplně nemožný stařík!

„Kdy se s ním uvidím?“

„Velice brzy.“

Zdviž se zastavila a trochu mi přitom rozhoupala žaludek. Odvykl jsem tomuto druhu cestování!

Bezzubé čelisti zdviže se otevřely. Agnes mě uchopila za loket a vyvedla ven. Neuvědomil jsem si, že nastane tma, až se za námi dveře zavřou.

Zavřely se a nastala tma.

„Vítám tě na Lagrangu,“ ozval se Dědek Čuchák.

Byl blízko, velice blízko.

„Agnes…“ ozval jsem se.

„Tady jsem,“ odpověděla. Znělo to ze stejného místa, odkud jsem zaslechl Čucháka!

„Proč je tu taková tma?“

„Chci tě připravit na určité překvapení,“ ozval se ve tmě Dědek trochu rozpačitě. „Nerad bych tě vylekal.“

„Myslíš si, že jsem nemluvně? Nemůžeš přece vypadat hůř než za starých časů, než tě dal doktor Kurz do pořádku!“

„Frankensteinovo monstrum,“ zažertoval. Nikdy jsem se před ním nezmínil o té staré knize. Vida, kam vede samostudium. Dědek studoval monstrologii.

„Přestaň si hrát na schovávanou. Agnes, rozsviť, ať už to máme za sebou!“

„Jak myslíš,“ řekla Agnes a rozsvítila.

Lekl jsem se příšerně.

Stál jsem tu v nevelké kruhové místnosti s Agnes sám. Uvědomil jsem si, co to znamená.

„Agnes… Dědku…“

„No ovšem,“ zabručel Dědek Čuchák ústy té překrásné mladičké černošky, „jsem to já, kdo jiný?“

Na Lagrangu skutečně není nouze o překvapení!

8/

Doktor Kurz si tentokrát dal s Dědkem Čuchákem práci a vyvedl mistrovské dílo. To, čemu říkám „Agnes“, byl fakticky android té nejnovější generace (patnácté? šestnácté? musel bych se zeptat oráklu), tak pokročilé, že ani ten nejfanatičtější lovec androidů ze Stavropulovy party by nepojal ani stín podezření.

Vymyslel pro Dědka ten nejdůmyslnější převlek. V mladičké seržantce úderných oddílů Nové Hranice by nikdo psance nehledal. Byla to stará technika, chlapi se nechávali předelávat na ženskou a ženské na chlapy ještě dřív, než jsem se narodil, a v jednadvacátém století bylo několik údobí, kdy se takové přeměny děly tak často a tak snadno, jako když ženská změní u kadeřníka frizůru. Čemu jsem se tedy měl divit? No a vidíte, divil jsem se. Nevím, jak to vysvětlit, prostě — cítil jsem se vedle Dědka v podobě Agnes převelice nesvůj. Chtěl jsem se Dědka zeptat, jestli byl doktor Kurz důsledný do všech anatomických detailů. Netroufl jsem si. Co kdyby se Agnes urazila? Zatracenej život blbej! Po sto letech parťáctví se budu muset ostýchat! A doma, na záchodě, bude pořád prkýnko dole.

„Nehledal…“ opakoval Dědek Čuchák. „Nehledal, až na to, že mě Luigi Mantella chytil za tři neděle.“

„Mantella Třetí,“ opravil jsem ho. „Mimochodem… nemohl bys mluvit dívčím hlasem? Nedovedeš si představit, jak strašně to zní, když…“

Opravdu, bylo mi z toho špatně. Agnes — budu jí tak říkat — se podivila:

„Vážně? To by mě nenapadlo!“

A vyprávěla dál. Mantella III osvědčil svůj ostrovtip a Dědek-Agnes myslel, že je všechno ztraceno. A pak shledal ke svému úžasu, stejně jako jsem to o něco později zjistil i já, že jeho zájmy a Stavropulovy zájmy se překvapivě shodují: vedení Nové Hranice v Arkádii má velký zájem na odhalení člena Můstku, který se kdysi pokusil Dědka Čucháka zabít a teď ho chtěl odstranit z cesty metodami, dejme tomu, diplomatickými.

„Poslali mě sem, abych ho našla,“ pokračovala Agnes. „Mají tady všude svoje lidi. Pomohli mi dostat se až do bezprostřední blízkosti okruhu Můstku. Dokázala bych se dostat i na zasedání Můstku, ale co bych tam byla platná? Kubo, já přece nikoho nepoznám! Nemám jedinou vzpomínku na to, co bylo před tím velkým střílením!“

„Proto jsem tady já,“ pokrčil jsem rameny. „Ukážu prstem, řeknu: 'To je on!' a ty budeš jednat. Co uděláš?“

„Jednat budou ostatní členové Můstku. Ti s ním zatočí, však se budeš divit.“

Jen aby nezatočili s námi, napadlo mě. Nějak se mi to přestávalo líbit, pokud se mi to ovšem někdy líbilo. Připadalo mi to všechno směšně vykonstruované, nalinýrované podle křivého pravítka. Já mám shodné zájmy se Stavropulem, Dědek má shodné zájmy se Stavropulem, dostanem se na Můstek, já ukážu prstem a všichni řeknou: „Jéje, no né, my měli mezi sebou škodnou, a to se na to podívejme…“

„Pitomost… Dědku… Agnes… Tohle všechno je pitomost!“

Agnes se podívala na hodinky.

„Za pět minut přijede zdviž. Kurýrní služba přinese materiály na zasedání Můstku. Stavropulovi lidé právě v tuhle chvíli odstranili členy tajemnického sboru, kteří tady měli na kurýrní službu čekat. Vezmeme materiály a odneseme je na Můstek.“

„A já tam začnu vejrat kolem sebe, ukazovat prstem…“

Agnes se opírala o oválnou stěnu s rukama založenýma na prsou. A že to, panečku, byla nějaká prsa. Jestlipak Dědek… Ale ne, na něco takového nemůžu ani pomyslet.

„Ty se toho nevzdáš?“

„Ne,“ odpověděla Agnes. „Chci toho člověka poznat, chápeš to?“

„Co kdybychom to udělali bez skandálu. Já ti pošeptám, že to je třetí zleva, ty kejvneš a vypochodujeme ven, jako by se nic nestalo.“

Zavrtěla hlavou.

„To nepůjde. Dobrá třetina členů ostrahy patří ke Stavropulovi. Jsou informováni. Nepustí nás ven. My musíme se Stavropulem táhnout za jeden provaz, jinak nás tím provazem uškrtí.“

„Nepřipadáš si hloupě? Táhnout za jeden…“

Uslyšel jsem hučení zdviže.

„Zmizíme odsud,“ naléhal jsem. „Pojď!“

„Kam?“ usmála se Agnes smutně. „Jsme pěšáci v rozehrané partii. Smíme jenom o jedno pole kupředu.“

„Anebo šikmo!“

„To bychom museli vzít figuru. Na to nemáme sílu. Tvař se úředně, už jsou skoro tady.“

Za dveřmi hekly brzdy zdviže.

Také za zády nám něco zahučelo. Ohlédl jsem se. Oboje se otevřely takřka současně, dveře zdviže i ty doposud skryté v oválné stěně kruhové předsíně. Mohl jsem si představit, že jejich rámy jsou ve skutečnosti rámy obrazů a že ty obrazy jsou naprosto stejné. Mohly by se jmenovat „Zatýkání zločinců“. Chlapi s tvářemi vyřezanými z ledu. Namířené zbraně. Ježatí, ramenatí, nohy v holínkách s tvrdou podrážkou. Stačilo mi, abych se na ty holínky podíval, a rozbolelo mě celé tělo. Ani jednoho z těch hochů bych nechtěl mít jako svědka na svatbě. Vypadali jako výlisky jednoho kadlubu. Jen jeden se lišil: měl na ramenou frčky. Právě on nám laskavě sdělil, že Agnes M'Botová a Jakub Nedomý se od této chvíle nacházejí v nepříjemném stavu zatčení, a vyzval nás, abychom šli s ním.