S Dědkem jsme bydleli, jak víte, ve starém domě, který byl podle dávno zapomenutých stavebních předpisů vybavený hermetizací. Jak je na tom ale Su? Má v bytě hermetické přepážky? Podle nařízení magistrátu, které nikdo nikdy nezrušil, by měla mít doma prostředky osobní záchrany. Jenže kdo v Arkádii nekašlal na tohle nařízení! Pod pevnou kopulí jsme všichni v bezpečí. Skafandr v bytě? Stejný nesmysl jako záchranný člun na kopci!

Já skafandr v bytě měl, dokonce ne jeden.

Můjtytondo, jakpak by ne, vždyť jsme s Dědkem kdysi vyráběli skafandry jako na běžícím páse, mezi turisty byly v módě, šly na dračku, hlavně ty staromódní, styl sněhulák, s kulatou průhlednou přílbou!

Nezdržoval jsem se dalším pátráním po pantoflích a bosky jsem seběhl dolů do dílny. Ve starém harampádí mezi krabicemi neprodaného zboží, o které nikdo nemá a nebude mít zájem, jsem nalezl perfektního sněhuláka s velkokapacitní lahví, naštěstí doposud plnou. Do vaku jsem pak naházel pár dalších věcí, především jedny hermáky s kuklou a několika flaškami pro Su, bombu s těsnicí pěnou, články pro lampu a — nesmějte se — cepín a lano, jako za starých časů.

Mně někdo bude vyprávět něco o tom, co je to průkopník!

Vypadal jsem divoce, téměř jako Levierová při prvním sestupu na povrch Marsu. V plné polní jsem vyrazil do ulic.

Vyrazil? Proplížil jsem se dveřmi, když jsem předtím z předsíně vyrobil improvizovanou přechodovou komoru.

Lidi! Ze starých časů pamatuju zpravodajství o fundamentalistických válkách. Nouakchott po zásahu atomovou bombou (měli v tom tenkrát prsty, pokud se pamatuju, saharští beduíni) nevypadal o nic hůř než Arkádie po té pekelné dekompresi.

Když jsem vyklouzl pootevřenými dveřmi, obklopila mě tma. Rozsvítil jsem reflektor, a kam jsem namířil jeho světelný kužel, tam se na mne šklebila hrůza. Ulicemi před několika okamžiky proletěl uragán. Celou protější fasádu jednoduše utrhl, zmačkal a zabarikádoval jí nejbližší křižovatku. Strnulý živočišným strachem jsem si svítil na rozpáraný dům. Jako brouci pod odklopeným kamenem se tu potáceli lidé v pyžamech a nočních košilích. Umírali za strašných bolestí, krev jim tekla z úst a očí, určitě křičeli, ale neslyšel jsem je. V druhém patře si nějaký člověk navlékal hermetický oděv, ale taky krvácel a postupně ztrácel vědomí. Vůle k životu ho ale nutila pokračovat, soukal se do oděvu stále pomaleji, navlékl si ho až ke hrudi, na chvilku strnul a pak zvolna padal na obličej.

Smýkl jsem světlem lampy vlevo. Tudy jsem se musel vydat, abych zamířil k domu, kde bydlela Su. Vydržel nápor unikajícího vzduchu? Byl právě tak starý a důkladný jako ten můj, kdysi v něm byla čínská restaurace Modrá laguna. Jak často jsem tam chodil, ale nikdy jsem si nevšiml, zda dveře mají hermetizační osazení! Určitě ano, utěšoval jsem se. Za těch starých solidních časů by magistrát nepovolil provoz podniku bez osvědčení o hermetizaci. Kde jsou ty časy gravitechniky a umělé atmosféry!

Byla to strastiplná cesta a bez cepínu a lana bych se asi daleko nedostal. Příměr k situaci po výbuchu atomové bomby mi připadal čím dál vhodnější. Skutečně, jak jsem se blížil k hlavní třídě, obrazů hrůzy přibývalo.

Tady už nebyly potrhané fasády (tam, kde průčelí nápor vzduchu vydrželo, se lidem uvnitř domů dohromady nic nestalo, viděl jsem jejich vyděšené tváře v tmavých obdélníčcích oken, tváře zespoda osvětlené nouzovými lampičkami jako při dětském maškarním plese, kde si nezbedové hrají na strašidýlka), tady už se hroutily celé domy, celé bloky.

Moje nervy si kupodivu brzy zvykly na myšlenku, že nastal zánik Arkádie, a už jen víceméně mechanicky jsem registroval, který dům spadl a který vydržel, kdo kde bydlí, koho ze svých známých mám odepsat a se kterým se pravděpodobně ještě shledám.

Tu a tam jsem viděl postavičky oblečené do hermáků. Mávaly na mne, ale nemohl jsem slyšet, co mi povídají, protože můj sněhulák byl starožitnost (třebaže falešná) a údajně pocházel z doby, kdy telkomy ještě pracovaly na frekvenci elektromagnetického vlnění.

Postavičky mi ukazovaly směr, kterým jdou. Byl to směr, kterým se kácely domy, ten směr, kudy se ubíral uragán. Ti lidé se stahovali k místu neštěstí, chtěli pomáhat a vyzývali mě, abych šel s nimi. Tam někde vpředu se zhroutila kopule, otvor je třeba najít a zacelit a teprve potom magistrát spustí havarijní agregáty a uvolní vzduchové rezervy. Pokud nějaké má. Cítil jsem se mizerně, když jsem na ně odmítavě mával, a nechtěl jsem slyšet, co si asi o mně povídali na své frekvenci, když se ke mně otočili zády a spěchali pryč.

Měli cestu snadnější, než jakou jsem měl já, protože šli ve stopách uragánu, kdežto já putoval napříč. Šlo to tak pomalu, že jsem často pochyboval, zda vůbec jdu vpřed.

Některé domy se doslova převrhly jako krabice. Snad neměly vůbec žádné základy! Někde se odtrhly od podkladu i s podlahou, a to pak měli jejich obyvatelé naději na záchranu. Viděl jsem několik takových komicky převržených domů.

Lidi za okny na mě mávali, chtěli mi cosi sdělit, snad mě prosili, abych jejich dům zase postavil tak, jak má stát, aby mohli zalézt do peřin a navázat přerušený sen. Když se ale podlaha přízemku utrhla, to pak bylo horší. Dekomprese vysála z domu lidi i jejich majetek. Ve zbořeništích ulic vznikaly kouty, do kterých tlak unikajícího vzduchu doslova nalisoval hrůzný slepenec mrtvol, trosek nábytku, šatstva, jídla. Komprimovaná ubohost zaniklého člověčenství.

Dokázal jsem na tu spoušť pohlížet bez lítosti, jen jednou se mi sevřelo srdce, když jsem o cosi zakopl, a byla to panenka. Vzpomněl jsem si na svoji sestřičku, kterou jsem — před sto lety! — opustil plačící na Zemi a utěšil ji jenom slibem, že se vrátím a přinesu ten nejmenší kráter, který na Luně najdu.

Cesta pohořím trosek trvala téměř tři hodiny. Zachránců přibývalo, putovali v dlouhých řadách jako mravenci a nad hlavami jim dokonce přelétaly i staré dobré raketové ploštice. Někdo je zřejmě objevil (dobře nakonzervované) v nějakém záložním skladišti, dávno zapomenutém, a proto nezlikvidovaném magistrátní byrokracií.

Pokrytý prachem a po kolena potřísněný nějakou tekutinou (obával jsem se, že krví, a tato obava se, bohužel, měla splnit) jsem stanul před budovou, kde jsem kdysi trávil nejkrásnější léta života v Arkádii, v taneční vinárně Modrá laguna, po boku té nejmilejší a nejněžnější ženy, jakou jsem kdy poznal.

Dům stál. Oba sousední se zřítily. V troskách jednoho z nich cosi žhavě zářilo. Trosky by jistě hořely, kdyby k nim měl přístup vzduch.

Dům stál a jeho okna svítila. Ani bych se nedivil, kdybych nad vchodem spatřil světelný nápis Modrá laguna.

Dům stál a okna zářila, byla zakryta záclonami a na záclonách se tu a tam mihly nějaké stíny. Div jsem se nerozplakal štěstím. Su žila!

Zabušil jsem na dveře.

Otevřely se takřka okamžitě.

Také tato předsíň sloužila jako přechodová komora, ale nebyla to žádná improvizace: uliční dveře byly hermetizované přesně tak, jak velel magistrátní předpis z roku… kdovíkterého, a ty další, vedoucí do někdejšího sálu, jakbysmet.

Dveře se ovšem neotevřely samy. Obsluhoval je muž v parádním zlatistém hermetickém obleku. Jeho celohlavou masku vytvořil nejspíš nějaký významný umělec z doby zlatého věku. Za inspiraci si jistě vzal nějaké indické božstvo.

Ohlédl jsem se po indikátoru tlaku vzduchu. Ztrácel červenou barvu, až zmodral docela. Sáhl jsem si na přílbu, ale muž ve zlatém skafandru mi v tom zabránil několika výmluvnými gesty.

Nechápal jsem, oč mu jde, až mě napadlo, že vnitřek domu je bez vzduchu. Vždyť jsem viděl jen průčelí, mohla se utrhnout zadní stěna a Su… Ne, na záclonách jsem spatřil stíny. Uvnitř žili lidé. Zřejmě si stačili včas navléknout ochranné oděvy. Měli štěstí.

Moje milovaná Su také měla štěstí. Ano, co bych zastíral? Stále jsem ji miloval, třebaže se mi tolik odcizila.

Muž ve zlatém skafandru otevřel dveře do někdejšího restauračního sálu a jemným tlakem do zad mě přiměl ke vstupu.