„Pomohla mi náhoda.“

„Třeba bylo takových náhod víc?“

„To bys měl vědět ty,“ odsekl jsem naprosto nelogicky, však taky Dědek jaksepatří zaprotestoval. Chtěl jsem si napravit reputaci a nasadil jsem do akce i rezervní brázdy šedé kůry mozkové.

„Mohl tě střelit buď klient, který ti vyklouzl z drápů podobnou náhodou jako já, ale mohl to být i nějaký tvůj komplic. Tys byl vykonavatel, ale o vraždách rozhodovali jiní. Za tebou stál nějaký Výbor Spravedlivých, nebo jak vlastně se ten spolek jmenoval. Později, když se dozvěděli, že policie už není vůči jejich popravování benevolentní, chtěli se zbavit nepohodlného svědka.“

Dědkův kybernet hučel na plné obrátky.

„Nesmysl,“ tak zněl verdikt. „Já v tom byl namočený daleko víc než kdokoli jiný. Oni ty rozsudky vydávali, ale já je vykonával. Není logické, že právě já bych někoho chtěl shodit.“

„Mně to nepřipadá zase tak nelogické. Představuji si sám sebe v kůži jednoho z těch Spravedlivých. Už to není žádný drsňák, havíř a chlap od rány. Má rodinu, vypracoval se k pěkné kariéře a najednou se dozví, že policie jde po nelegálních popravách. Uvažuje takhle: po kom půjde policie nejdřív? Samozřejmě po Katovi. Co udělá takový Kat, až ho policie najde a zatkne? Pokusí se shodit vinu na ostatní. To oni mě přinutili ke zločinu, to oni všechno zavinili! Já byl jenom nástroj, za mne rozhodovali darebáci z Výboru! Kdo jsou ti darebáci z Výboru, zeptá se policie a Kat bude zpívat jedna radost. Takto bude uvažovat ten společensky úspěšný někdejší člen Výboru, a aby upevnil pozici polstrované židle pod svým tloustnoucím zadkem, pro jistotu přeruší nejslabší článek řetězu, kterým je připoután k minulosti. Jediným výstřelem čtrnáct padesátky pošle Kata k čertu.“

Dědka jsem sice nepřesvědčil, ale nasadil jsem mu brouka do hlavy, do jeho mozku lidského i toho druhého, kybernetického.

V následujících dnech byl ještě mlčenlivější než před zásahem doktora Kurze, protože jsem neslyšel ani to jeho „hu“. A potom zmizel, ztratil se, vypařil se a nepomohl mi ani poručík Mantella III., kterého jsem poprosil o pomoc. Dědek Čuchák pod zaprášenou kopuli Arkádie nebyl.

Tak to s ním skončilo opravdu jinak, než jsem čekal. A s Lagrangem Jedničkou?

Mantella III. se nadarmo ujišťoval, že Lagrang zůstane tam, kde je, i s hordou aktivistů Nové Hranice ve svých útrobách.

Pověsti o jeho chystaném zrušení prosákly do všech buněk organismu zvaného Arkádie, a jak jsem slyšel, v ostatních habitatech to nebylo jiné.

Projevilo se to na Dni průkopníků, pořádaném každoročně ve výročí dne, kdy Neil Armstrong seskočil ze žebříku přistávacího modulu Apolla 11 a nadělal první šlápoty, které o padesát let později, náležitě petrifikované, šly znamenitě na odbyt jako exkluzivní popelníky. Ani si nedokážete představit, kolik takových zaručeně prvních šlápot jsem vyrobil; měl jsem ohromnou spotřebu měsíčního prachu a petrifikační pěny. Ten regolit mi vozil náklaďákem jeden šikovný blaťák (dlouho se na Luně neohřál), jmenoval se, tuším, Fuchs. Na šlápoty jsem měl raznici čili štancnu.

Na slavnost jsem nešel, měl jsem službu, samozřejmě. Wolanda mě uplatil dvěma kartony piva, abych si vzal trojnásobnou šichtu, takový se z něho stal fanatik Nové Hranice! Vychutnával jsem tu parádu ve své kukani u obrazovky napájené načerno zřízeným vedením, které cucalo šťávu z majáku na střeše.

Centrální náměstí bylo blankytné jako zemácké nebe, budoucí hrdinové kosmu a galaktičtí průkopníci mašírovali kolem dokola a vyřvávali hesla a Stavropulos se svými lidmi se na to díval z tribuny potažené hvězdami posetým blankytným suknem.

Když se průkopníci dost namašírovali a napochodovali do sevřených šiků, s otevřenými hubami poslouchali, co jim Stavropulos vykládal.

Bez toho piva bych jeho projev nevydržel bez trvalé újmy na duševním zdraví.

„Planeta Země upadla do bahna trvalé dekadence,“ vykládal Stavro-pylos. „Její obyvatelé zradili ideály člověka s velkým Č, jeho Cíl s velkým C, jeho Poslání s velkým P. Pouze Luna, Lagrang a těch několik doposud nezrušených kolonií na Marsu zůstávají neochvějnou výspou Pokroku, opět s velkým P. Zde žijí potomci Kolumba, Gagarina, Armstronga, Levierové a Iskandara!“

Chtěli mi onehdy nafackovat, tihle potomci Iskandara, jediného muže, který opustil hranice Sluneční soustavy na palubě sebevražedného letounu. Dostali ale na chrám páně. Stačili mě jenom kopnout pod koleno. Inu, klopotné jsou první krůčky vedoucí k Centru Galaxie, velké C a velké G. Slovo „nestrpíme“ použil Stavropulos celkem osmasedmdesátkrát, „vyžadoval“ jednapadesátkrát, třiatřicetkrát „varoval“, z toho dvanáctkrát „důrazně“. Vím to přesně, dělal jsem si čárky. Projev zakončil efektně.

„Pohlédněte vzhůru, průkopníci! Vzhlédněte, a spatříte bělavý pás Mléčné dráhy. Je to otevřená náruč Galaxie, která očekává příchod svých synů. My ji nezklameme. Ano, naše Veliká Hvězdná Matko, přijdeme za Tebou — a nebude to dlouho trvat!“

To je ale fór, blesklo mi hlavou. Když průkopníci vzhlédnou, uvidí pár tuctů umrněných luceren standardního osvětleni a nad nimi tu nejspodnější vrstvu prachu usazeného na kopuli.

Průkopníci vzhlédli a všichni do jednoho se rozeřvali v nadšeném jásotu. On totiž Stavropulos nechal tu část kopule nad Centrálním náměstím očistit! Ten se vyznal v propagandě, Stavropulos, ten věděl, co na ty janky nejlíp zapůsobí! Mně osobně sice Mléčná dráha nikdy nedojímala víc než pára unikající z hrdla čajníku, ale kdo nedokáže mhouřit průkopnickým způsobem oči a vzhlížet k Novému Horizontu, neocení ani mohutnost náruče Veliké Hvězdné Matky.

Následovaly projevy hlavounů menšího významu, další pochodování a sborové zpěvy a na obrazovce byla co chvíli vidět průhledem v kopuli hvězdná obloha a na ní ten podlouhlý šedobílý flek zvaný Mléčná dráha. To museli udělat mašinama, uvažoval jsem. Ručně by nedokázali tak velkou plochu očistit.

Že je na tu střechu magistrát pustil! Je chatrná a už hezky dlouho se mluví o generální opravě. A co se stane, když ten prach z tak velké plochy přesunou na jedno místo konstrukce?

Nebyl jsem sám, koho to napadlo. Hodně se o tom mluvilo u Moulise v hospodě.

„To je tím,“ vykládal Moulis, „že se magistrát Stavropulose bojí. A proč? Protože Stavropulos dostane posilu, až Rada zruší Lagrang a všichni ti enháci se nahrnou sem k nám.“

„Naháči,“ opravil jsem ho.

Moulis ani hosti zatím neslyšeli nic o naháčích, a tak jsem jim ten soukromý žertík vysvětlil. Enháci, naháči. Celkem prosté. Líbilo se jim to a několik dobrodějů mi za odměnu objednalo u Moulise pivo.

Dobročinnosti jsem nikdy meze nekladl. Nu a zase jiní dobrodinci později donesli hlášku o mém žertíku do nejbližší sekce en há a odtud to šlo služebním postupem nahoru, až ke Stavropulosovi.

To jsem ale tenkrát, když jsem si otevíral hubu u Moulise v hospodě, nemohl vědět, jako jsme nikdo nevěděli, že se už pozítří kopule prolomí.

A prolomila se.

Stalo se to v noci, takže většina obyvatel Arkádie spala. Kopule praskla samozřejmě na nejslabším místě, tam, kde Sloup porušil původní nosnou konstrukci. Trhlina byla dlouhá pět set metrů a široká nejmíň padesát.

Probudil mne rachot. Celý dům se otřásal, obrázky padaly ze stěn a nádobí ve štelážcích v kuchyni zvonilo jako při zemětřesení. Spánkem jsem byl celý zpitomělý, takže jsem se nejdřív domníval, že se vrací Dědek Čuchák a tluče na dveře.

„Už jdu, už jdu,“ hulákal jsem. Nemohl jsem najít pantofle a úplně nesmyslně jsem obvinil Dědka, že mi je někam zašantročil. Postupně se mi ale v kotrbě vyjasňovalo. Pěstičky Dědka Čucháka nemohly udělat takovou paseku!

Telkom zaječel signál nejvyšší nouze. Ozval jsem se okamžitě. Byla to Su, k smrti vyděšená.

„Praskla kopule,“ křičela. „Kubo, slyšíš mě? Praskla kopule.“

Konečně se mi v hlavě rozsvítilo. Podíval jsem se na hodiny. Za deset minut půl druhé.

„Kde jsi?“

„Doma, Kubo, po…“ Dům se znovu otřásl a spojení zmizelo.