Přibližně každých sto metrů otáčeli muži rumpálem pomaleji a opatrně, když se objevil barevný uzel označující spojení dvou dílů elastického lana. Opatrně otáčeli klikou, dokud uzel neprošel kladkou, pak opět otáčeli normální rychlostí. Muži se u kliky střídali, aniž přerušili otáčení, takže lano putovalo nahoru a dolů nepřetržitě.
„Co je to za lano?“ zeptal se Jason jednoho z Lasiček, který zřejmě na práci dohlížel. Měl mastné vlasy, jeho jediný zub vypadal jako žlutý tesák, který mu vyčníval nad horní ret.
„Je z rostlin… dlouhých a listnatých. Říká se jim mentri — “
„Réva?“ hádal Jason.
„Jo, réva. Jsou velké a těžko se hledají. Rostou dole pod útesem. Dají se napínat a jsou velmi pevné.“
„Měly by být lepší,“ řekl Jason, pak ukázal a popadl ho, když lano začalo náhle poskakovat nahoru a dolů. Muž svíjející se v Jasonově ochromujícím sevření si pospíšil s vysvětlením.
„To je v pořádku. Znamená to, že ten muž už je dole a pustil se lana, to se teď kývá. Nahoru!“ To poslední zakřičel na obsluhu rumpálu.
Jason uvolnil sevření a muž rychle odešel, mnul si poraněné místo. Dávalo to smysl: Když se Temuchin pustil lana, náhle na ně přestala působit jeho váha a lano se rozkmitalo, i když nijak silně. Temuchinova váha totiž tvořila jen malou část celkové váhy toho masivního lana.
„Teď moropa,“ nařídil Jason, když se hák a smyčka konečně vynořily nad vrcholek útesu. Přivedli zvíře, které blýskalo podezíravě svýma rudýma očima na okraj srázu před sebou. Lasičky obratně upevnily na jeho tělo široký popruh, pak mu zakryly oči koženým pytlem, pevně utaženým a uvázaným pod čelistí. Navlekly hák, a morope trpělivě stál, dokud nezačal poiovat, že se začíná vznášet. Pak ho zachvátil strach a začal se bránit — zatínal drápy do rýh ve skále a vytrhával z nich úlomky kamene. Ale obsluhující s tím měli rovněž své zkušenosti. Muž, s kterým Jason před chvílí mluvil, přiběhl s palicí na dlouhé rukojeti a zkušeným úderem zasáhl to správné místo nad očima zvířete, které okamžitě ochablo. Za velkého pokřikování a silného oddychování rozhoupali mrtvou váhu zvířete nad zemí a přesunuli nad okraj.
„Musí se správně trefit,“ poznamenal domorodec. „A tak akorát. Kdybych uhodil moc prudce, zabil bych ho. Když málo, brzy by se probral a mlátil kolem sebe, až by lano přetrhl.“
„Dobrá rána,“ podotkl Jason a doufal, že Temuchin nestojí přímo pod lanem.
Zdálo se, že je vše v pořádku — lano pleskalo bez ustání. Jason se přistihl, že podřimuje, a raději poodstoupil dál od okraje. Když se náhle ozvaly výkřiky, otevřel oči a spatřil, že lano prudce poskakuje — a že dokonce vyskočilo z kladky; jeden z mužů musel vyšplhat nahoru a nasadit ho zpět.
„Přetrhlo se?“ zeptal se Jason nejbližšího z obsluhujících. „Ne, všechno je v pořádku. Jenom to tak mlátí, když se morope odpoutal.“
To bylo pochopitelné. Když to obrovské zvíře přestalo působit svou vahou, elastické lano se začalo prudce vlnit. Rozkmit se ztlumil a muži zase vytáhli lano nahoru. Jason si uvědomil, že teď je na řadě on, a pocítil v žaludeční krajině nepříjemné návaly. Dal by nevímco za to, aby sestup na tom výtahu z doby železné nemusel podstoupit.
Už samotný začátek za moc nestál. Když si Jason uvědomil, že se vzdaluje nohama od skály, když se lano napnulo, mimoděk se snažil špičkami dotknout země a postavit se na ni. Nepovedlo se mu to. Kolo se otočilo o další cvaknutí — a Jason se ocitl ve vzduchu, kolébavě se vzdálil od útesu nad mraky zahalenou propast. Jednou se podíval dolů mezi svýma klátícíma se nohama, pak zaměřil pozornost přímo před sebe. Vrcholek útesu se mu zvolna vznesl nad hlavou a nomádi se zachmuřenými obličeji zmizeli jeho zrakům. Pokusil se myslet na něco legračního, ale najednou ho vůbec nic takového nenapadalo. Jak se za pomalého otáčení snášel, mohl poprvé vidět útes táhnoucí se podél celého kontinentu, který se rozprostíral po obou stranách, a vychutnat jeho neuvěřitelnou rozlehlost. Vzduch byl čistý a suchý a časné ranní slunce osvětlovalo povrch skály tak, že jasně viděl každou podrobnost.
Pod ním se rozprostíralo bílé moře mraků, které omývaly úpatí útesu obepínající celý kontinent a tříštily se o něj. Rozeklané šedé hory, které se zdvíhaly za ním, byly ve srovnání s útesem jako trpaslíci. Ve srovnání s rozlehlostí útesu si Jason připadal jako pavouk na vlákně, když se snášel podél nekonečné stěny, a i když se pohyboval, vypadalo to, jako by visel stále na jednom místě — tak byla stěna obrovská. Jak se otáčel, podíval se nejprve doprava, pak doleva, ale v obou směrech sahal členitý sráz až k obzoru a tyčil se a dotýkal oblohy, kde se rozplýval a mizel.
Jason teď mohl vidět, že výstupek srázu nad ním, kde byl umístěn rumpál, byl mnohem níže než celá kamenná bariéra. Předpokládal, že pod ním je stejně vysoké návrší, protože na kterémkoliv jiném místě podél srázu by lano nebylo tak pevné, aby udrželo svou vlastní váhu, natož jakékoliv další břemeno. Mrakům pod sebou se neúprosně blížil, až měl pocit, že by se mohl natáhnout a kopnout do nich. Pak se ho dotkly první vlhké úponky mlhy a za několik okamžiků ho obklopily mraky — ocitl se sám v šedém světě nicoty.
Ze všeho nejméně si přál, když se tak kymácel na konci kilometr dlouhého pohupujícího se lana, aby usnul. Ale usnul. Svým dílem k tomu přispěl nejen kolébavý pohyb, ale i únava z celodenní a celonoční jízdy a bezvýraznost okolí. Uvolnil se, hlava mu klesla, a zanedlouho zdravě pochrupoval.
Probudil se, když mu za límec a po zádech začal stékat po kapkách déš. Ačkoliv se vzduch značně oteplil, otřásl se zimou a přitáhl si těsně límec. Bylo to jedno z těch mrholení, drobných celodenních dešů, které jakoby nikdy neměly konce. Skrz déš rozeznával zbrázděnou stěnu útesu, stále ubíhající podél něho vzhůru, a když se naklonil a podíval se pod sebe, spatřil něco neurčitého. Co? Lidé? Přítel, nebo nepřítel? Kdyby místní obyvatelé věděli o rumpálu, který nebylo pro mraky vidět, klidně by mohli dole udržovat partu čekajících zabijáků. Vytáhl rychle z opasku válečnou sekeru a nasunul si poutko kolem zápěstí. Z neurčitého se staly balvany, čnějící jednotlivě z jednotvárné, deštěm prosáklé trávy. Vzduch byl vlhký a lepkavý.
„Rozepni postroj a připrav se odhodit ho,“ nařídil Temuchin, který se objevil v dohledu — kráčel travou dlouhými kroky. „Na co máš tu sekeru?“
„Mohl tady čekat někdo jiný než ty,“ odpověděl Jason, zasunul sekeru opět do opasku a věnoval se koženému postroji. Náhlé protažení pružného lana ho sneslo snad metr nad trávu.
„Seskoč!“ rozkázal Temuchin a Jason poslechl, naneštěstí právě v okamžiku, když lano opět začalo stoupat vzhůru. Vznesl se o jeden dva metry a chvíli visel ve vzduchu, bez hnutí a bez opory, než začal padat k zemi. Když dopadl, překulil se a vrazil si jílec meče bolestivě do žeber, ale jinak se mu nic nestalo. Nad nimi se ozvalo krátké zasyčení — to se lano, zbavené břemene, smrštilo a vyrazilo vzhůru.
„Tudy,“ ukázal Temuchin, otočil se a odcházel, zatímco Jason se namáhavě zvedal na nohy. Tráva byla kluzká a mokrá a za chůze se jeho vysoké boty mlaskavě bořily do bláta. Temuchin zahnul za skalnatý sloup a ukázal na jeho deset metrů vysoký vrcholek.
„Tady odtud můžeš sledovat, až se snese tvůj morope. Pak mě vzbuď. Moje zvíře se pase na téhle straně. Dohlédni, aby se nezatoulalo.“ Aniž čekal na odpověď, Temuchin ulehl na poměrně suché místo v závětří skály a přetáhl si přes obličej kus kůže.
To jistě, zabručel Jason pro sebe, to je přesně to, na co se v dešti přímo třesu. Pěkně mokrý kus šutru a báječný výhled na neuvěřitelné nic. Vylezl na příkře se svažující kámen a posadil se na jeho zaoblený vršek.
Myšlenky na spánek už ho přešly, na tom sukovitém tvrdém povrchu se nedalo pohodlně sedět — Jason jen poposedával a trpěl. Ticho rušilo pouze nekonečné šumění deště a občasné spokojené zatroubení moropa, který tak projevoval radost z nezvyklého hodování. Čas od času se pruhy deště posunuly a otevřel se pohled dolů po srázu na travnaté pastviny s bystřinami a kameny s tmavými skvrnami, které pronikaly zelení. V deštivé a vlhké nepohodě uplynula nekonečně dlouhá doba, než Jason zaslechl nad hlavou oddechování zvířete a rozeznal neurčitý tvar klesající mlžným oparem zvolna dolů. Sklouzl na zem, a Temuchin se probudil a stal ostražitý v okamžiku, kdy se ho dotkl ramene.