„Ano,“ přidal se Grif. „Tahle planeta je ve srovnání s Pyrrem velice mírná. Jenom jídlo je špatné.“
Jason na oba pohlédl, byli hrozně zbiti, ale neporaženi. Otevřel ústa, pak je zase zavřel, protože se opravdu nedalo nic říct. Sbalil si kožený vak se zásobami, které se mu mohly při výpravě hodit, rezervní oblečení a miniaturní přijímač, který zasunul do duté rukojeti své válečné sekery. Sekera a krátký meč byly jeho jedinými zbraněmi. Již dříve si vyzkoušel laminované luky z rohoviny, ale neuměl to s nimi, takže udělá líp, když si nic takového nevezme s sebou. Spustil štít z levé ruky, zamával na rozloučenou a odešel.
Když vylezl na svého moropa, zjistil, že se k výpravě shromáždilo ani ne padesát mužů. Neměli žádné zvláštní vybavení nebo zásoby a bylo zřejmé, že výprava nepotrvá dlouho. Teprve když si uvědomil, jak nepřátelsky na něho vesměs pohlížejí, pochopil, že ho považují za pouhého outsidera. Byli to buď vysocí důstojníci, či blízcí přátelé Temuchina, nebo členové jeho kmene.
„Já také dovedu zachovávat tajemství,“ řekl Ahankkovi, který přijel k němu a tvářil se nerudně, ale dostalo se mu v odpověď pouze několik jadrných kleteb. Jakmile se objevil náčelník, vyrazili ve dvou proudech za ním.
Byla to náročná jízda a Jason děkoval v duchu týdnům, které tady strávil v sedle. Nejprve zamířili k úpatím na východ, ale jakmile tábor zmizel z dohledu a bylo jisté, že je nevidí ani jednotlivci potulující se kolem tábora, změnili směr a vydali se spěšně k jihu. Ze všech stran se tyčily hory, když přejížděli z jednoho údolí do druhého, a neustále stoupali. Jason, který dýchal přes koženou šálu, jen stěží věřil, že vzduch, přímo ledový, může tak pálit v krku, ale ostatním zřejmě nevadil.
Při západu slunce shltli trochu studeného jídla a pokračovali v cestě. Jason pochopil, že je rozumné jet dál — během té krátké zastávky téměř přimrzl k zemi. Teď jeli v zástupu. Pěšina byla tak úzká, že Jason, tak jako mnoho ostatních, sesedl a svého moropa vedl, aby se trochu ohřál pohybem. Studené světlo z oblohy plné hvězd jim svítilo na cestu.
Když přijeli na křižovatku dvou údolí, Jason se podíval vpravo, na šedé moře rozprostírající se do dálky za téměř svislými srázy. Moře? Zastavil se tak náhle, že mu morope málem šlápl na paty, pak musel rychle uskočit, aby ho zvíře neušlapalo.
Ne, to nemůže být moře. Jsou uprostřed pevniny. A hodně vysoko. Dodatečně si uvědomil, že je to sice moře, na co se dívá, ale moře z vrcholků mraků. Dával pozor, až je zákrut pěšiny skryje z dohledu. Pěšina nyní klesala, přesně jak si myslel. Zastavil svého moropa, aby se mohl opět vyšplhat do sedla. Tam někde vpředu byl konec světa.
Tady končilo panství nomádů, tady na srázu táhnoucího se podél celého kontinentu, u pevné skalnaté stěny, která se tyčila nahoru z nížin. Zde také končila chladná klimatická oblast. Teplé jižní větry vanoucí na sever narážely na sráz, odrážely se vzhůru a houstly v mraky, které pak snesly své břímě vody zpátky dolů na zem jako déš. Jason si říkal, zda tady u toho příkrého srázu je někdy vidět slunce. Lesknoucí se poprašek sněhu v roklích dokazoval, že kruté bouře pronikly i za vrcholek této přirozené bariéry.
Stezka klesala do úzkého průsmyku, a když se Jason v průsmyku ocitl, spatřil kamennou chýši pod převisem skály, kde stála stráž a stoicky sledovala, jak projíždějí. A je jejich cíl jakýkoliv, musí už být blízko. Za malou chvíli zastavili a Jason obdržel vzkaz, aby se dostavil k Temuchinovi. Přišoural se k čelu průvodu tak rychle, jak jen mu to strnulé svaly dovolily.
Temuchin zrovna soustředěně žvýkal tuhý kus sušeného masa a Jason musel čekat, až si Temuchin spláchl zbytky sousta douškem napolo zmrzlého achadhu. Obloha na východě prosvítala a podle tradiční nomádské zvyklosti přicházelo svítání, okamžik, kdy se dá rozeznat černý kozí chlup od bílého.
„Vezmi mého moropa,“ rozkázal Temuchin a vykročil. Jason popadl otěže unaveného, chňapajícího zvířete a táhl ho za náčelníkem. A za ním tři důstojníci. Pěšina se ještě dvakrát ostře stočila a otevřela se do širokého výstupku, jehož vzdálenější stranu tvořil okraj útesu. Temuchin přistoupil až k okraji a shlížel na bílou kupu mraků v nevelké vzdálenosti pod sebou. Avšak to, co Jasona ohromilo, byl zrezivělý kus strojního zařízení.
Nejpůsobivější byl masivní rám ve tvaru A, zasazený hluboko do pevné skály na okraji útesu, jenž vyčníval nad propast. Rám, osm metrů dlouhý, byl ukován ručně a musel dát obrovskou práci. Byl upevněn křížovými vzpěrami a opíral se o okraj skály u převisu srázu, který ho zdvíhal v 45° úhlu. Celý rám byl zrezivělý, i když nesl stopy snad po konzervaci tukem. Na špičce A vedlo přes kladku pružné černé lano, které na opačné straně mizelo v otvoru výstupku skály. Jason obešel skálu, aby mohl ten mechanický zázrak obdivovat ze zadní strany.
Svým způsobem byl tento mechanismus, byt menší, ještě pozoruhodnější než nosný rám na útesu. Černé lano procházející otvorem ve skále se navíjelo na buben. Tento buben na hřídeli o tloušce paže byl připevněn na zadní stranu svislé skály čtyřmi robustními kotvami. Ovládání nepochybně vyžadovalo obrovskou námahu, protože zde nebyla žádná protiváha veškerá síla se přenášela přímo do čela skály. Do metr širokého ozubeného kola, připevněného na konci bubnu, zapadal pastorek, který se dal ovládat dlouhou rukojetí s klikou. Ta byla zřejmě ze dřeva, ale té Jason nevěnoval příliš pozornosti. Spousta západek a rohatek zajišovala kola proti proklouzávání.
Člověk nemusel mít technický talent, aby pochopil, k čemu to zařízení slouží. Jason se obrátil k Temuchinovi a přemáhal se, aby nezvedl obočí, když se ptal: „Tak tohle je ten mechanismus, kterým se máme snést do nížin?“
Na náčelníka udělal stroj téměř stejný dojem jako na Jasona. „Ano. Není to zrovna věc, se kterou člověk riskuje život, ale nemáme na vybranou. Kmen, který tohle postavil, odnož klanu Lasiček, přísahal, že ho často používali při nájezdech do nížin. Vyprávěli mnoho historek, ale měli důkaz, že tam byli — dřevo a střelný prach. Ti, kdo přežili, jsou zde a budou to obsluhovat. Zabiju je, jestli se něco stane. My půjdeme první.“
„To nám moc nepomůže, jestliže se to něco stane právě nám.“
„Člověk se narodil, aby zemřel. Život se skládá pouze z toho, že denně odvracíme nevyhnutelné.“
Na to neměl Jason odpověď. Vzhlédl, když se ozvaly výkřiky bolesti ze skupiny mužů a přikrčených žen vlečených z návrší k rumpálu.
„Odstupte a nechte je pracovat,“ nařídil Temuchin a vojáci se okamžitě stáhli. „Pečlivě je sledujte, a jestli zradí nebo udělají něco špatně, okamžitě je zabijte.“
Takto povzbuzeni, muži kmene Lasiček se dali do práce. Zřejmě věděli, co dělají. Někteří otáčeli klikou, ostatní zajišovali řinčící západky. Jeden z nich se dokonce natáhl na rám, daleko za okraj útesu, aby namazal kladku na jeho konci.
„Já půjdu první,“ rozhodl Temuchin a uvázal si těžký kožený popruh okolo těla pod pažemi.
„Doufám, že je to lano dost dlouhé,“ poznamenal Jason a vzápětí toho litoval, když se na něho Temuchin vztekle podíval.
„Ty půjdeš po mně, ale nejdřív pošleš dolů mého moropa. Postaráš se, aby mu zavázali oči, aby se nevyděsil. Pak ty, pak další morope a v tomhle pořadí. Moropové se budou přivádět k útesu po jednom, aby neviděli, co se děje s ostatními.“ Otočil se k důstojníkům. „Slyšeli jste mé rozkazy.“
Za sborového taktujícího popěvku Lasičky otáčely klikou a navíjely lano na buben — a západky pomalu klapaly.
Síla se přenesla na nosný postroj, a lano se napnulo a ztenčilo, dříve než se Temuchin odlepil od země. Pak rychle rozevřel a chytil se prsty lana, když se vznesl nad propast a pomalu se pohupoval nahoru a dolů. Když se ten kývavý pohyb ztlumil, obsluhující začali otáčet opačným směrem a Temuchin pomalu zmizel z dohledu. Jason přistoupil k převisu a viděl, jak se vojevůdcova postava zmenšuje a posléze mizí dole v načechraných oblacích. Spěšně ustoupil, když se mu pod nohou odlomil kousek skály.