Komise překladatelů se octla v nesmírně těžkém postavení. Jaké stanovisko má zaujmout k otázce ohrožení lidstva? Existovalo vůbec nějaké ohrožení? Neznámé bytosti snad kdysi skutečně měly v úmyslu kolonisovat Zemi. Byly však jejich plány podloženy skutečnými možnostmi?

V jednu hodinu v noci přerušil předseda diskusi. V závěru prohlásil, že se příští schůze bude konat až za dva dny, protože je naděje, že do té doby sekce astrofysiků, posílená nejznamenitějšími matematiky, bude moci seznámit valné shromáždění s novými fakty o původu neznámých bytostí.

Málokdo věděl, že práce astrofysiků, o nichž se předseda zmínil, byly v běhu již od půlnoci minulého dne, to znamená od okamžiku, kdy se předsednictvo komise seznámilo s pasáží „raportu“, kterou předložila třetí sekce. V nejvyšším patře matematického ústavu bylo jedenáct vědců v samotě ničím nerušené.

V době, kdy byli Lao Ču a Čandrasékhar přítomni zasedání komise překladatelů, převzal řízení všech prací s elektronovým mozkem astrofysik Arseňjev. Srovnal číselné údaje o letu rakety s její pravděpodobnou rychlostí, se silou motorů a konečně s mapami hvězdného nebe z r. 1908. Neobyčejně složitý početní úkon, který se zakládal na tom, že z mnoha set tisíc možných veličin bylo vybíráno několik určitých, byl ukončen po dvaceti devíti hodinách nepřerušené práce. Jeden a půl dne po schůzi, na které byli členové komise seznámeni s osudovou pasáží, tři vědci, stojící před výsledkovou obrazovkou mozku, přečetli poslední dílčí výsledky výpočtu a mlčky na sebe pohlédli. Arseňjev přikročil blíž a z výše své obrovské postavy hleděl na obrazovku, fosforeskující zelenavým světlem. Věc byla nesporná. Letadlo bylo vystřeleno z planety naší sluneční soustavy, a to z planety, jejíž dráha leží uvnitř dráhy Země. Bylo třeba rozhodnout mezi dvěma planetami: Merkurem a Venuší. A vědci se znovu naklonili nad kovovými stolky, znovu byly dány stručné příkazy.

Na řídicích stolcích se zvedaly a klesaly bílé klávesy kontaktů. Se šumotem sotva slyšitelným se zapínaly do práce tisíce nových okruhů. V širokých mezerách mezi rozvodnými deskami hořela rudá kontrolní světélka. Když se bělavé linie naposledy zatřepetaly na obrazovkách, bylo vše jasné. Nemohl to být Merkur, vulkanický svět z lávy a popela, bez atmosféry, hvězda nejbližší Slunci, která k němu stále obrací touž polokouli. Zbývala tedy hvězda zahalená oslnivě bílými mraky, které od nepaměti skrývají její povrch před lidskými zraky, jitřenka, Venuše.

PLANETA VENUŠE

Bylo po půlnoci. Již sedm hodin trvalo zasedání komise u stolů, na nichž se vršily stohy nákresů a svitků filmů. Členy astrofysikální sekce, vstupující do sálu, přijalo shromáždění náhlým utišením. Oči všech se upřely na Arseňjeva, Čandrasékhara a Lao Čua, ale s jejich tváří nebylo možno nic vyčíst. Ubírali se na svá místa; za nimi šlo několik spolupracovníků a asistentů. Když Arseňjev oznámil výsledky výpočtů, nastalo ticho.

„Tedy Venuše?“ zeptal se někdo v sále.

Arseňjev usedl, aniž odpověděl, a začal před sebou rozkládat papíry, které si přinesl.

„Je možnost omylu zcela vyloučena?“ otázal se týž hlas od stolu biologů.

Řekl to docent Sturdy, nevysoký muž s nezdravě brunátnou tváří a s hustými vlasy.

„Elektronový mozek se někdy mýlí,“ odpověděl Arseňjev. „Jeden omyl sice připadá na šest trilionů početních úkonů, počítejme však i s touto možností. Ještě dnes v noci provedeme výpočty znovu.“

„Tak jsem to nemyslil,“ ohradil se biolog. „Mně jde o theoretické předpoklady výpočtu. Není v nich nějaká chyba?“

Arseňjev uhladil oběma rukama papíry. Byla to jedna z nejcharakterističtějších osobností celé komise překladatelů. Byl světlovlasý, obrovského vzrůstu, s lehce shrbenými rameny a vypadal, jako by byl modelován podle nějakých dávno vymřelých, neobyčejně velikých a ušlechtilých bytostí. V třiceti letech dokončil své nejdůležitější dílo, v němž vyslovil novou theorii, vysvětlující řadu subatomových jevů. Nyní mu bylo třicet sedm let. Přestože seděl, přečníval své sousedy o hlavu. Hleděl na odpůrce několik okamžiků, jako by se připravoval na delší odpověď, a všichni se zachvěli, když svým hlubokým hlasem vyřkl jediné slůvko:

„Ne.“

Předseda, jímž byl toho dne německý biolog profesor Klüver z Lipska, navrhl, aby některý z astronomů pověděl nespecialistům o planetě Venuši vše, co může souviset s problémem, o němž se diskutuje. Návrh byl schválen. Po chvíli určila sekce astrofysiků planetologa doktora Behrense, který ihned povstal a zapnul mikrofon na svém stole. Byl to mladý muž chlapeckého vzhledu, štíhlý, skoro hubený, s poněkud trhavými pohyby. Zatím co vykládal, pohrával si s brýlemi, které si sundal, a rozhlížel se nejistýma očima, jak to dělá většina krátkozrakých lidí. Arseňjev zatím šeptem hovořil se svými druhy, a nakláněje svou mohutnou postavu přes opěradlo křesla, uděloval nějaké pokyny asistentům; ti si je zapisovali těsnopisem a po špičkách odcházeli. Přestože všichni naslouchali Behrensovi, bylo v sále pozorovat neklid. Hlavy se k sobě nakláněly, hned tu, hned tam se ozýval šepot. V sluchátkách bylo slyšet řeč mladého astronoma, která byla hned překládána do mnoha jazyků.

„Venuše,“ začal, „druhá planeta naší sluneční soustavy, má o 3 % menší průměr a o 23 % menší hmotu než Země. Je velmi nevděčným objektem pro pozorování, protože je na obloze stále v blízkosti Slunce. Její vzdálenost od nás kolísá mezi 250 miliony kilometrů při horní konjunkci se Sluncem a mezi 40 miliony kilometrů při dolní konjunkci.“

V tomto okamžiku se Behrens poněkud nejistě podíval na tlumočníky. Nevěděl, rozumějí-li astronomickým termínům, avšak šedovlasí vědci naslouchali tak soustředěně, že se polekal, aby je neurazil, a pokračoval:

„Podle nejnovějších výzkumů se Venuše otáčí kolem své osy podstatně pomaleji než Země, to jest jednou za 18 dní zemských. V minulosti to nebylo možno potvrdit optickými metodami, protože povrch planety nikdy nevidíme. Zakrývá jej souvislý obal mračen. Před nedávném byly konány pokusy proniknout k povrchu planety pomocí teletaktorů. Vážení kolegové nepochybně vědí, že jde o nový typ radarového teleskopu, vysílajícího ultrakrátké vlny. Avšak ani tyto pokusy neměly úspěch a znovu potvrdily starší hypothesu Wildtovu, že mračna na Venuši nejsou ani z vodních par, ani z kapalné látky, nýbrž že jsou to větší pevná tělíska, krystalky, které velmi silně odrážejí světlo. A to je důvodem, proč Venuše tak oslnivě září a je po Slunci a Měsíci nejjasnějším nebeským tělesem na naší obloze. Atmosféra planety, která se výškou rovná pozemské, liší se od ní naprosto svým chemickým složením. Spektrální analysou bylo na Venuši zjištěno pouhých pět procent toho množství vodních par a kyslíku, jaké se vyskytuje na Zemi. Zato hlavní složku atmosféry tvoří kysličník uhličitý, kterého jsou u nás ve vzduchu obsaženy sotva tři setiny procenta. Ještě je třeba zmínit se o složení mračen, které bylo po dlouhá léta neřešitelnou záhadou. Naše dnešní vědomosti nám dovolují usuzovat, že mračna jsou utvořena z řasovitých krystalků formaldehydu, přesněji řečeno: ze sloučenin, které vznikají z formalinu působením ultrafialových paprsků. Protože se planeta otáčí velmi zvolna, vznikají mezi denní a noční polokoulí velké rozdíly teploty, dosahující až devadesáti stupňů. Způsobují neobyčejně prudké pohyby atmosférických mas, zvláště na terminátoru, to jest na čáře oddělující polokouli osvětlenou od neosvětlené. Můžeme se tedy domnívat, že na Venuši je příchod rána a večera po každé doprovázen orkány a bouřemi kolosální síly; vítr tam patrně dosahuje rychlosti až 250 kilometrů za hodinu; to je rychlost, s jakou se na Zemi setkáváme pouze v době nejprudších sněhových bouří v oblasti jižního pólu.

O tom, jak je utvářen povrch planety, nemohu bohužel říci kolegům nic konkrétního. Před časem publikovali velmi zajímavé práce Jellington a Schräger, kteří se domnívají, že kůra Venuše je patrně utvořena z látky, která je na Zemi pouze dílem lidských rukou, totiž z plastických hmot podobných galalitu a vinilitu. Sděluji to váženým kolegům jako svého druhu curiosum, protože neznáme žádná fakta, která by tuto hypothesu potvrzovala.“