Nic se nezměnilo. Nástroje, které jsem držel, ztěžkly mi v rukou. Stál jsem bez hnutí, jen srdce mi začalo bít pomalu a těžce jako před zápasem.

„Profesore, oni…“

„Neptejte se. V této chvíli nemohu říci více. Pojďte, půjdeme do centrály, uletěli jsme již sedm set kilometrů. Musíme být blízko cíle.“

Prošli jsme chodbou. Arseňjev zkontroloval prediktor a obrátil se na Soltyka:

„Sestoupíme teď na šest tisíc metrů.“

Ověřil si kurs, který jsme měli udržovat.

„Až se objeví světlo, zavolejte mě.“

„Jaké světlo, profesore?“ zeptal jsem se.

„Uvidíte sami.“

S těmito slovy odešel s Číňanem. Soltyk pohnul pákou prediktoru. Raketa začala klesat. Hvězdy zmizely, televisory zčernaly, protože je vyplnila neproniknutelná tma. Přepnuli jsme je na radar. Obrazovky zelenavě zazářily, ale jejich svit nás jen mátl. Nějakou dobu jsme letěli naslepo. Pak se v souvislé temnotě objevil šeřivý úsvit, jako by začínal nový den, třebaže noc trvala teprve několik hodin. Když Arseňjev dostal zprávu, dal rozkaz snésti se ještě níž. Ztráceli jsme výšku a klesali jsme na čtyři, tři, konečně na dva kilometry. Na východě byly mlhy zality nehybným šedým přísvitem, pod námi letěla zpět širá, tmou zastřená rovina.

Stál jsem před obrazovkami mezi Arseňjevem a Soltykem. Chystali jsme se k přistání. Kosmokrator se snášel nějakou dobu šikmo dolů jako nůž padající k zemi. Najednou sebou prudce škubl a tmu protrhly plameny. Brzdicí motory hřměly a raketa se řítila nad povrchem planety. Trsy magnesiových raket, rozprskujících se všemi směry, ozařovaly nekonečné řady písečných přesypů, které v mihotavém světle vypadaly, že se vlní jako voda. Poklopy ve dně rakety se otevřely. Dvě řady široce rozestavených pásových podvozků protínaly se svistotem vzduch. Trysky v hlavě rakety zaburácely naposled a v plamenech plynů vystoupily ze tmy řetězy písčitých pahorků. Lehký, ale citelný otřes proběhl celým tělesem rakety.

První pár podvozků se na okamžik dotkl vrcholu přesypů. Mohutný otřes nás vymrštil vzhůru. S pronikavým řinčením se raketa valila vpřed. Čím dál tím větší vahou dosedala na podvozky. Biče písku šlehaly pancéřové desky a sesypávaly se s nich s dutým šelestem. Podlaha se otřásala a nadskakovala na nerovném terénu, jako by se raketa chtěla znovu vznést do povětří. Tento pohyb přecházel do kolébání čím dál tím mírnějšího. Těleso rakety se naposled naklonilo, vyrovnalo a zastavilo. V tichu bylo slyšet pouze syčení stlačeného vzduchu, který vyplňoval válce tlumičů.

Neuplynulo ani půl hodiny, když se otevřela křídla spodních dveří a po šikmé ploše, která se z nich vysunula, sjel dolů pásový automobil. Posadil jsem se za volant, vedle mne usedl Arseňjev a postavil na dosah ruky indikátory radiového záření. Vzadu, opřeni rameny o svislý sloupek, který byl podstavcem paprskometu, seděli Soltyk a Rainer. Mohli pozorovat krajinu horními okénky, aniž spouštěli s očí přístroje na stěnách.

Pásový automobil se vydrápal z hlubokého příkopu, který vyryl Kosmokrator v dunách pohyblivého písku. Zamířil jsem k východu. Světlo reflektorů odhalovalo krajinu pochmurnou a jednotvárnou. Kam oko dohlédlo, táhla se rovina, pruhovaná nízkými vlnami tmavožlutého jemnozrnného písku. Tu a tam z něho trčely kusy skal, nejvíce vzdorující zvětrání, jejichž stěny byly ohlazeny jako sklo. Vál silný vítr. Hnal před sebou pohyblivé přesypy, sfoukával s jejich hřebenů lehké chomáče prachu a vrhal je na pláty našeho auta. Tu a tam trčely z hromad menších balvanů jednotlivé vápencové skály, zvětralé a rozbrázděné. Ve světle reflektorů vrhaly dlouhé, ploché stíny, které prchaly opačným směrem, než jsme se pohybovali my.

Za nějakou dobu jsme se přiblížili k nízkému táhlému valu, jehož směr se víc a více sbíhal s naším. Jeho návětrný svah byl tvrdě upěchovaný. Když auto vyjelo nahoru, uviděl jsem, že vrchol valu je prohloubený a že tvoří mělké koryto. Byla to jakási silnice, dosti pohodlná, protože po kamenné, se suchým, tmavým jílem promíšené drti dalo se jet rychleji než po písku.

Záře již obsáhla polovinu oblohy. Stříbřitý svit se tyčil přímo nad námi a sahal až do oblak.

Val postupně klesal, až konečně dosáhl úrovně půdy. Ještě deset minut rychlé jízdy — a na obzoru se objevil bílý pruh, zářící těsně nad zemí. Nad ním doutnaly světlé hrbolky. Když jsme vyjeli na hřeben jedné z posledních písečných dun, otevřel se nám přes nejbližší nízké pahorky pohled do dálky.

Až k obzoru se prostíralo moře namodralých tvarů. Rozčleněny pásy tmy, zářily útvary našim očím nezvyklé jako znaky neznámého písma: mnohočlenné hvězdicovité bloky, věže připomínající stalagmity, rotundy s prohloubenými šikmými fasádami, terasovité bašty. Všechny zářily namodralým svitem, který se v pozadí sléval do mlhavých, nehybných siluet, obkličujících obzor obrovským srpem. Nad tím vším se tyčily bílé oblouky viaduktů, tvořících velkou síť s paprskovitými svody.

„Město…“ zašeptal jsem. Ruka sama zpomalila běh motoru, auto zůstalo stát na svahu duny. Vlny písku, ležící mimo dosah reflektorů, ozařoval přízračný přísvit linoucí se z dálky.

Podíval jsem se na astronoma.

„Jedeme?“

„Proto jsme sem přišli se Země,“ odpověděl Arseňjev. Povolil jsem brzdu. Automobil tiše sklouzl dolů, pak motor zahučel a zabral. Přidal jsem plyn. Arseňjev se dotkl mého ramene: poručil snížit rychlost. Naklonil jsem se k přednímu okénku, abych očima obsáhl co největší úsek krajiny. Nejeli jsme teď rychleji než dvacet kilometrů za hodinu. Motor bzučel tiše, jen pásy řinčely a skřípaly, když drtily jakési hlasitě praskající skořepiny. Jednu chvíli pod námi něco zarachotilo, jako bychom byli přejeli po pérujících plátech plechu. Posvítil jsem si otáčivým reflektorem: auto jelo po dlouhém světlém pruhu, běžícím rovně jako podle pravítka. Pokrývala jej vrstva písku, z kterého vyčnívaly tmavé, ploché střepy.

Po obou stranách se objevovaly první útvary. Z počátku to byly dlouhé, hadovitě se táhnoucí bloky na jehlancovitých nožkách. Pod jejich svítícími boky těsně u země se plazily černé stíny. Když jsme jeli kolem, rozeznal jsem svazek trubic trčících ze studny, vroubené svítícím prstencem. Dál stály budovy, jedny stavěné terasovitě, jiné úplně hladké jako knihy postavené v řadě, další měly stěny rozčleněné na úzké pruhy střídavě vypouklé a vyduté. Všiml jsem si, že se některé tvary opakují. V paměti mi utkvěly v pravidelných vzdálenostech rozestavené podstavce, z nichž vybíhaly do tří stran sklovité svítící ploutve, zakončené hlavicemi zahnutými jako zobáky.

Cesta se začínala rozvětvovat. Po stranách se míhaly kulaté, do neurčitého šera ponořené tunely, směřující dolů. Stále častěji přebíhala nad námi druhá a třetí patra ulic, překračujících velkými oblouky nižší budovy. Projeli jsme podkovovitou branou, nahoře širší než dole, s vlnitými dvouramennými příporami. Nedaleko odtud, mezi třemi pylony spojenými do trojúhelníku štíhlými trámci, cesta se dělila. Vlevo pokračovala stoupající serpentinou a běžela ve výši jako vzdušný most, odrážejíc se temně na modravě světélkujícím pozadí; vpravo tvořila zatáčku a ústila do široké třídy, vroubené vertikálními světelnými sloupy. Odbočil jsem doprava. Stavby byly čím dál tím vyšší a větší; nikde ani stopy po nějakých oknech nebo dveřích, všude jen svítící stěny, jedny hladké, druhé prohloubené. Opět se objevilo obrovské potrubí; vystupovalo z dlažby, překlenulo vysokým obloukem celou šíři ulice a ztrácelo se v kulatém roubení. Jízda byla čím dál obtížnější. Pásy skřípaly, chrčely, klouzaly, auto se celé otřásalo, když drtilo skořepiny, které se červenavě leskly v paprscích reflektorů. Občas jsme jeli po střepinách, pukajících se skleněným zvukem; někdy si zase razily pásy několik set metrů cesty v sypkém a těžkém písku.

Třída končila. Vyjeli jsme na prostranství lemované bílými gigantickými budovami. Zdálo se mi, že je podpírají dlouhá sloupořadí, ale když jsme přijeli blíže, uviděl jsem, že se jejich průčelí neopírají o obrovské sloupy, nýbrž že sloupy visí zašpičatělými konci ve vzduchu jako řady nestvůrných ledových střechýlů. Objevila se křižovatka, zavalená hromadami tmavé ssuti. Levý pás uvízl v jakýchsi drátech, propletených jako pavučina; auto sebou trhlo a motor zhasl. Několik minut vládlo hluboké ticho. Všichni jsme beze slova naklonili přilby k okénkům. Kolem nás se vypínaly namodralé olbřímí stavby. Dole ležel hluboký stín, který dvěma žlutými pruhy prorážela světla našich reflektorů. Uvázla na masivu ssutin, který uzavíral cestu. Zapnul jsem motor a začal jsem s vozem couvat. Auto, běžící na zpáteční rychlost, vylo a sjelo přímo pod obrovskou svislou stěnu. Záře, která z ní vycházela, vedrala se okny do vozu a krátký čas se v našich přilbách mihotaly modravé plaménky. Vytočil jsem se, vyjel na volné prostranství a pustil se jinou cestou. Širokou serpentinou jsme vyjeli na horní patro ulice. Motor pracoval rovnoměrně a nehlučně, jen pod články pásů praskaly a rozprskovaly se úlomky sklovité hmoty. Pohybovali jsme se ve výši několika desítek metrů nad úrovní dolní ulice. Po obou stranách ubíhaly vejcovité kupole, občas plochý kotouč, stojící na vysokých sloupech, nachýlený na jednu stranu jako číselník apokalyptických slunečních hodin, a podkovovité brány a zase stavby podobné knihám a budovy s kolmými řadami polokulovitých vypuklin, lemované svazky hladkých rour. Motor bzučel. Projížděli jsme jednu ulici za druhou a obraz byl stále týž — do tmy svítilo nekonečné mlčící město, v hlubokém tichu třeskala jen drť pod koly, jedny bloky ustupovaly a mizely a místo nich se objevovaly nové, tak velké a vysoké, že chladný svit jejich vrcholků tlumila někdy mlha, splývající s neviditelného nebe.