Přistoupil k okraji srázu a vrhl dolů kužel světla z baterky. Rozplynulo se v mlhách.
„Co to, k čertu, je?“
„Proud lávy?“ vyslovil opatrně svůj názor Rainer. „Měl jsem dojem, že to teče.“
„Teplota je příliš nízká.“
„Snad nějaký kanál?“
„Kanály na Venuši?“
„Dno leží necelých třicet metrů pod námi,“ prohodil jsem.
„Takové osvětlení nesmírně ztěžuje odhady. Ale co, sestoupit musíme tak jako tak. Pojďte za mnou!“
První se přes okraj strže přesunul Arseňjev. Sestupovali jsme dolů mlčky, zprvu obráceni tváří ke skalní stěně, později jsme se otočili a pokračovali v cestě rychleji. Skála, podobná čediči, byla prostoupena vrstvami s ostrými hranami. Vtom zvolal Soltyk:
„Pozor! Tady je to!“
Baterka se přestala pohybovat. V kruhu světla se objevil vysoký val, ztrácející se na obou stranách z dosahu záře. Leskl se mastně a černě jako hřbet velryby. Tato masa, vyplňující mělké skalní koryto, přečnívala kamenité břehy, vzdálené od sebe několik metrů. Její povrch se pomalu vlnil; jednotlivé fáze smršťování a napínání přicházely z pravé strany a mizely po levé straně.
„Peristaltika,“ zašeptal někdo.
Arseňjev šel směrem k černé hmotě po dlouhém balvanu jako po lávce. Na samém konci se zastavil, takže se jí mohl dotknout nohou. Klihovité bahno mu přilnulo k botě. Okolí místa doteku se zavlnilo. Pravidelný rytmus, v jakém se celá hmota dosud pohybovala, ustal. Vzduch se zachvěl. Podél skalních stěn prolétl závan a lesklá kaše se začala pozvolna zvedat a bobtnat jako otok. Chvílemi úplně tuhla, přestože byla polotekutá. Konečně vysunula přes okraj plochého balvanu, na němž stál Arseňjev, široké roztékající se chapadlo.
„Pozor, profesore!“ vykřikl jsem.
Arseňjev bez hnutí očekával, co bude následovat. Černý sliz se dotkl jeho obuvi, couvl a naráz, jediným skokem, se přes ni přelil. Z mlhy se vynořil vysoký černý hrbol, podobný vrcholu vlny, ženoucí se na břeh. Vtom rozsvítil svou baterku ještě někdo jiný, tuším Rainer. Profesor vykřikl a trhl sebou zpět. Černé bahno ho zalilo skoro po kolena. Masou projelo prudké škubnutí.
„Zpátky, profesore, zpátky!“ křičel jsem. Nemohl jsem pochopit, proč stojí jako přibitý k zemi. Stál shrbeně a ramena se mu třásla, jako by zdvíhal něco těžkého. Soltyk, stojící nejblíže, přiskočil k němu s boku a začal ho vytahovat, uklouzl však a slétl s balvanu skoro po pás do černého vlnobití. Vyrazil přiškrcený výkřik.
Popadl jsem lano oběma rukama a táhl jsem ze všech sil. Rainer je chytil o kousek níž. Široké vlny prudce útočily a tříštily se s mlaskavým zvukem o skály. V světle baterky jsem zahlédl Soltykovu tvář — byla křečovitě stažena. Černá řeka útočila na pobřeží širokou frontou. Byli jsme však rychlejší než ona. Chytil jsem Soltyka za ruku, druhou rukou jsem uchopil Arseňjeva a Rainer mi pomohl vylézt na svah. Oba zachránění sotva pletli nohama, a tak na mně viseli celou vahou. Jeden z nich sténavě dýchal.
„Jste raněni?“ zeptal jsem se, zmaten tím, že stále ještě mlčí.
„Pryč odtud, pryč! Nahoru!“ křičel Rainer. Vykročil jsem. Oba druhy jsem musel vléci. Stěží pohybovali nohama, které jako by jim byly dočista zdřevěněly. Konečně řekl Arseňjev, který první mohl promluvit:
„Výboj… elektrický…“ vykoktal, bojuje se staženým hrdlem.
Vystoupili jsme ještě o několik metrů výš. Arseňjev ztratil baterku. Vytáhl jsem svou, obrátil ústí kovového válce dolů a stiskl jsem vypinač.
Vypadalo to tam jako výbuch bláta, ale černá hmota se nepohybovala pasivním, gravitací podmíněným pohybem. Nadouvala se obludnými bublinami, bubřela a chrlila nové a nové vlny, které zaplavovaly břeh.
„Zpátky, všichni!“ zvolal znenadání pevný hlas.
Doposud vidím tu scénu. Arseňjev se rázem vymanil z mých rukou. Široce se rozkročil, sáhl do pouzdra, které nesl Soltyk, pro paprskomet a zalehl.
S jedovatým sykotem slétl dolů bílý blesk. Do prsou mě udeřil pekelný žár. Arseňjev stiskl kohoutek spouště po druhé. Druhý blesk jako štěpina slunce zasáhl černou, vzedmutou masu přímo uprostřed. Pak se rozhostila tma. Věděl jsem, že je nebezpečné dívat se na ústí paprskometu, je-li v činnosti. Bylo to však silnější než já. Teď mi vířily před očima zlaté a černé kruhy. Dlouhou dobu jsem neviděl nic, přestože jsem křečovitě mačkal knoflík baterky. Konečně se chvějivé skvrny rozprchly.
Skalní koryto bylo prázdné. Tam, kam dopadly paprsky, dohořívaly páchnoucí cáry, kusy spečené strusky a závěje lepkavého popela. S mlhou se mísila oblaka rudohnědého dýmu. S kamenů stékala kalná, jakoby slizem znečištěná kapalina. Tu a tam ještě odporně syčely dohořívající chuchvalce. Sestoupili jsme do řečiště a posvítili si na obě strany. Černá hmota zmizela. Vystoupili jsme na protější svah. Arseňjev si prohlížel nohy. Na nohavicích kombinésy se leskly skvrny jakoby potažené slizem, a boty byly popelavě černé.
„Říkal jste, profesore, že to byl elektrický výboj?“ kladl jsem mu nedočkavě otázky. „To vás ochromilo? Vás taky, inženýre? Co to vlastně bylo?“
„Pojďme, pojďme,“ odpověděl astronom a setřásl se skafandru zbytky lepkavé hmoty. „Musíme jít dál. Později si o tom promluvíme.“
Druhá stěna černé úžlabiny byla méně srázná. Zdolali jsme ji za půl hodiny a dostali jsme se na planinu, zahalenou neklidně se převalujícími mlhami.
Nyní bylo možno hovořit při chůzi.
„Jediné štěstí, že naše skafandry mají isolační vlastnosti,“ řekl Arseňjev. „Jinak by to bylo se mnou špatně dopadlo. A s vámi, Soltyku, taky.“
„Chytla mě křeč, že jsem nemohl ani ústa otevřít,“ přiznal se inženýr. „A předtím, když jsem tam spadl, dostal jsem takovou ránu, že mě to téměř ochromilo. Myslil jsem, že se zalknu. Všechny svaly mi zdřevěněly.“
„Na štěstí onen tvor neměl ještě tu čest seznámit se s dobrým synthetickým vláknem,“ prohodil Rainer.
„Jakýpak «tvor»? Domníváte se snad, že ten černý sliz žije?“ zvolal jsem udiveně.
„Myslím, že je to řeka živé protoplasmy. Viděl jste přece, jak se pohybovala, jak reagovala na dotek a jak se pokoušela pohltit to, co se jí dotklo. O vlásek — a bylo by se jí to podařilo.“
„Vy tedy myslíte, že ten… že to…“ nedovedl jsem užít vhodného zájmena, „že je to něco jako živočich? Nějaký elektrický úhoř nebo rejnok?“
„Rejnoci jsou na Zemi a my — na Venuši. Ani živočich, ani rostlina, prostě živá plasma.“
„Nedovedu si to srovnat v hlavě, že by to mohlo žít,“ namítl jsem. „Voda v řece se také pohybuje a nikdo netvrdí, že žije.“
„To je spor o slovíčka,“ poznamenal Arseňjev. „Ta látka má jisté znaky živé hmoty, ale nezdá se, že by měla… Počkejte, co to bzučí?“
Šero houstlo čím dál tím rychleji. Stmívalo se. Už delší dobu jsem měl pocit, že se děje něco neobyčejného, ale teprve po Arseňjevových slovech jsem si plně uvědomil onen bzukot, jehož zdroj byl bezpochyby někde nablízku. Pohlédl jsem na zápěstí — dech se mi zastavil v prsou. Na levé ruce jsem nosil magnetický kompas. Neřídil jsem se však podle něho, protože jej nahrazoval daleko spolehlivější gyrokompas systému Sperry. Když jsem se podíval na magnetický kompas, spatřil jsem, že se jeho svítící střelka tvaru šipky změnila v rozmazané kulaté světélko. Otáčela se totiž s neobyčejnou rychlostí a vydávala tichý, ale ostrý bzukot.
„Podívejte se, profesore…!“
V mračnech se objevovaly rychle hasnoucí záblesky. V šeru visela oblaka, stříbřitá, nehybná jako břicha leklých ryb. Přízračný rozptýlený přísvit rozprostřel se nad krajem. Celé okolí jako by se rozpouštělo a rozplývalo. Atmosféra nabyla zvláštního vzhledu: ve výši se rozrůstaly řasnaté draperie, chvějivé sloupy mlhy, které se střídavě stávaly zdrojem matně stříbřitého záření. Nakonec celá krajina střídavě blýskala: hned nižší, hned vyšší vrstvy par se nehlučně rozsvěcovaly a v tomto mihotavém chvění šeřivých stínů a perleťových pablesků kroužily tu a tam ohnivé snopy a koule, které se zvolna, zvolna snášely dolů v aureole fialových jisker. Bezděky jsme zvolnili tempo chůze. Slyšel jsem, jak Arseňjev říká Rainerovi, že je to druh elektromagnetické bouře.