„Měli přece jen pravdu,“ mihne se mi hlavou vzpomínka ve víru beznadějně zmatených myšlenek. „Kovoví broučci! Kovoví broučci!“ Natáhl jsem ruku, abych tvorečka chytil, a zarazil jsem se. Přestože je tak nepatrný, je to jedna z bytostí, které zbudovaly před osmdesáti lety meziplanetární letadlo. Bude se tedy bránit — třeba nějakými smrtícími paprsky. Pohlédl jsem na ukazovatele radioaktivity. Záření nevzrůstá. Začal jsem broučka se všech stran obcházet a všiml jsem si neobyčejně podivné věci. Kdykoli jsem od něho odvrátil hlavu, ležel jako mrtvý, nehybný jako kapka vychladlého kovu. Ale když jsem se díval přímo na něj, začal se pohybovat, obracel se ke mně špičkou, z níž se vysunul ostrý drátek, a ve sluchátkách se ozývaly přerušované zvuky. Opakovaly se stále stejné tóny. Co to mělo znamenat? Chtěl mi tak něco sdělit? A ti broučci, zalití v sklovité hmotě, byli také mrtvi? Byl jsem úplně bezradný. Kéž by byl se mnou některý z druhů! Vědomí, jak velmi málo věcem rozumím, přivádělo mě k zuřivosti. Vytáhl jsem zavírací nůž a položil jej vedle tvorečka. Zdálo se mi, že si ho nevšímá. Odvrátil jsem se a pozoroval jsem ho po očku. Nehýbal se. Odstoupil jsem o několik kroků. Ani se nehnul. Pomalu jsem se blížil, nespouštěje ho s očí. Vystrčil lesklý drátek, spirálky se zachvěly a ve sluchátkách se ozval zvuk.
„Čert aby to vzal!“
Natáhl jsem ruku — pískání v sluchátkách zesílilo. Přesto jsem ho chytil do prstů. Nic se nestalo. Držel jsem ho přímo před okénkem přilby, tón v sluchátkách zesílil. Chtěl mi tak dát najevo svou nespokojenost?
Vytáhl jsem z kapsy plochou kovovou krabičku a hodil jsem broučka do ní. Cinklo to. Byl nepochybně z kovu. Zaklapl jsem víčko. Pískání v sluchátkách ihned ustalo — toto jsem přece jen pochopil. Kovové stěny krabičky nepropouštěly elektromagnetické vlny. Vydal jsem se na zpáteční cestu s pocitem, že nesu v kapse něco jako časovanou pumu, nařízenou na neznámou hodinu. Za dvacet minut jsem byl u letadla. Především jsem zasedl k přijimači. Ale ether byl prázdný — bylo slyšet jen častý, blízký praskot. Od přistání uplynuly čtyři hodiny. Měl jsem hlad. Sedl jsem si do kabiny a už jsem ji chtěl zavřít, když jsem pocítil touhu znovu se podívat na obyvatele Venuše. Otevřel jsem krabičku. Jakmile jsem ji jen pootevřel, brouček se pohnul a jako předtím vysunul drátek; ve sluchátkách se ozvaly přerušované tóny. Sám nevím dobře proč (za tento okamžik se stydím), ale nechtělo se mi jíst, abych tak řekl, „před jeho zrakem“. Položil jsem tedy krabičku na křídlo letadla, zavřel jsem kabinu, vyčistil ji od jedovaté atmosféry stlačeným kyslíkem z láhve a pustil jsem se do zásob. Zrovna jsem byl v nejlepším, když se z dálky začal ozývat tlumený tón, chvílemi se rozeznívající zřetelněji, chvílemi zase slábnoucí. Přicházel ze značné výšky. No ovšem, to byl Kosmokrator!
Shodil jsem s kolen rozložený balíček, podíval jsem se vzhůru a při tom jsem stiskl kontakt. Motor ihned naskočil. Neviděl jsem nic, ale rovnoměrný hukot sílil každou vteřinu. Vtom se protrhává oslnivě bílý příkrov mračen a na jejich pozadí se objevuje raketa. Křičím do mikrofonu, dávám plný plyn. Mám pocit, že uplynula věčnost, a letadlo ještě stále sedí na zemi. Konečně! Stoupám vzhůru tak příkře, jak jen mohu, div že se nezřítím. Přesto teprve začínám stoupat a Kosmokrator, který přeletěl stranou, je už daleko. Ještě okamžik a zmizí mi v mračnech. Sleduji raketu očima široce otevřenýma. Letí po obloze v přímé linii, mraky, které se dostávají do proudu tryskových plynů, kolotají a víří. V sluchátkách se ozývá stále jen ojedinělý praskot. Křečovitě svírám v ruce řízení. Motor ze sebe vydává všechno. Nadarmo. Kosmokrator se zmenšuje, ztrácí se v mléčných kotoučích par — okamžik, naposled se slabě narýsuje v mracích a mizí. Téměř přesně v stejnou chvíli ozývá se v sluchátkách zvuk, jaký vydává ohnutý pružný plíšek; najednou udeří do uší příval hlasů, krátké, přerušované volací signály rakety, bzučení proudu a Soltykův hlas, tak zřetelný a čistý, jako by na mne mluvil ze vzdálenosti dvou kroků:
„Po které straně je záření slabší?“
„Po levé,“ odpovídá Arseňjev. „Bude to asi tak osm kilometrů.“
„Inženýre Soltyku!“ křičím tak hlasitě, až mi zvoní v uších. „Haló, Kosmokrator!“
„Zde, zde!“ volá Arseňjev. Soltykův bližší hlas vyplňuje celou kabinu:
„Pilote! Haló! Pilote! Co je s vámi?“
„Všechno v pořádku!“
Zaplavuje mě vlna náhlé úlevy. Musím se ovládnout, abych mohl dodat:
„Výška dva tisíce metrů. Letím za vámi.“
A hlasem pokud možno lhostejným připojuji:
„Objevil jsem dost slušné místo pro přistání.“
„Jděte k čertu s tím svým místem pro přistání!“ volá Soltyk. „Kde jste vězel, člověče?“
V první chvíli jsem nevěděl, co odpovědět; mezitím nasazuje zas on služební tón:
„Mám vám hlásit kurs?“
„Není třeba, letím podle vašeho gonia.“
„Haló, pilote!“ volá Soltyk, jako by si právě vzpomněl na něco důležitého. „Pozor na gyrokompas! Jste asi šest kilometrů za námi, hleďte, abyste zatím nepřeletěl osmý stupeň. Je lepší držet se dál, asi tak o půl minuty víc na východ.“
„Proč?“
„Tam leží ten zatracený radioaktivní les!“
„Radioaktivní les!“ opakuji a dívám se na svůj kompas. „A co má být?“
„Nepropouští radiové vlny!“
„Nepropouští vlny…?“
Mám chuť pořádně se praštit do čela. To jsem pěkný hlupák! Nad lesem přece leží silná vrstva ionisovaného vzduchu. Samozřejmě, že celá tato oblast je pro radiové vlny neprostupná. A já osel si na to nevzpomněl! „Osel! Osel!“ opakuji si a ptám se Soltyka:
„Proč jste předtím kroužili nad lesem? Asi tak před hodinou nebo před hodinou a půl?“
„Vy jste nás viděl?“ volá Soltyk. „Vy jste tam byl? Neříkal jsem vám to!“ obrací se k někomu. A pak zase ke mně:
„Slyšel jsem signály vašeho letadla, když jsme tamtudy letěli. Volali jsme vás, kroužili jsme tam asi čtvrt hodiny, ale poslech byl tak katastrofálně bídný, že nebylo skoro nic slyšet, a tak jsem myslil, že jsem se zmýlil.“
„Nemýlil jste se…“ říkám tišeji, jakoby pro sebe. Chápu už všechno. Po celou dobu vysílalo rádio na palubě automatické signály, to znamená i v době, kdy jsem se toulal po mrtvém lese. A protože letadlo stálo kus dál, pravděpodobně na hranici ionisovaného pásma, zaslechl Soltyk signály a raketa začala kroužit nad rovinou… jen jedna věc je mi nejasná:
„Viděli jste letadlo?“ ptám se.
„Ne. Vy jste přistál?“
„Ano.“
To je zvláštní! Letěli ve výšce přibližně pět tisíc metrů a nezpozorovali letadlo? Vtom padne můj pohled na křídlo letadla a všechno se ihned vysvětlí. Nějaký moudrý inženýr dal natřít trup i křídla světlehnědou barvou. Odůvodnil to velmi učenými úvahami o vlastnostech atmosféry na Venuši, o pohlcování, záření a tak dále… Stroj tak splynul s barvou půdy, že jej z výšky nebylo možno zpozorovat.
„A v okénku gonia nebylo nic vidět?“ ptám se. „Poruchy, že?“
„Ano.“
Musím teď dávat pozor, protože uprostřed okénka se objevuje svítící křížek. Znamená to, že jsem už nedaleko rakety. Letadlo se do ní nemůže vracet zpět stejnou cestou, jakou startuje.
Soltyk začíná hovořit:
„Vidíte nás, pilote?“
„Ne,“ odpovídám. Napínám zrak, ale kolem mne se převalují pouze mléčné páry.
„Přepněte na radar. Jak se cítíte?“
„Docela dobře.“
Na obrazovce radarskopu se ihned objevuje zmenšené, dlouhé vřeteno. Soltyk říká:
„Začínám hlásit: osm, patnáct.“
„Osm, patnáct,“ opakuji a lehce tisknu páku plynu, současně vzlétám se strojem vzhůru. Snažím se udržet obraz rakety v průsečíku bílých čar v radarskopu. Letadlo i raketa se musí k sobě přiblížit nejméně na patnáct metrů — je to poměrně snadná evoluce, je pouze třeba řídit se přesně údaji přístrojů.
„Šest, šest!“
„Šest, šest!“ opakuji. Asi po minutě mračno nade mnou ztemní. Odtrhuji oči od radarskopu, který už nepotřebuji. Z bílé hlubiny se vynořuje těleso rakety.
„Vidím vás!“ volám a kontroluji údaje na přístrojích.