Celý svět v úžasu spatřil ten přízrak smrti a zachvěl se uleknutím tváří v tvář věčné Nejistoty, která nás obklopuje. Po katastrofě Oceanicu, největší za naší paměti, mnozí veřejně povstali a tázali se, kdo má na ní vinu. Žalovali Společnost Modré hvězdy, jež postavila tu tragickou loď, a kapitána, který ji vedl při její první a poslední plavbě za moře. Mylně mluvili o rekordu rychlosti a o závratných sázkách na nejkratší atlantickou plavbu. Tak všichni chtěli zkonejšiti svou hrůzu před nepochopitelným, hledajíce za tímto neštěstím příčiny odstranitelné nebo vinu, kterou lze trestati. Nyní kapitán je mrtev, zahynuv ve své povinnosti, a nemůže o sobě vydat svědectví. Loď Oceanic byla postavena jako div bezpečí a pohodlí. Počet člunů byl ovšem příliš malý, ale odpovídal zákonu o klíči lodní váhy. Board of trade v Londýně, pověřený vyšetřením, pronesl pověstný rozsudek, že při zkáze Oceanicu nepůsobilo nic, co by se příčilo zákonu nebo praxi. Zato řečený soud nařídil, aby napříště atlantické lodě vyhnuly se ledovým polím. Proti tomu podali všichni angličtí a němečtí kapitáni protest, v němž praví, že blízkost ledovců nemůže býti důvodem pro změnu směru. Katastrofu nezpůsobila rychlost, nýbrž váha obou hmot, lodi a ledu. I kdyby Oceanic plul poloviční rychlostí, dopadl by ještě na ledovec takovou tíhou, že by náraz stejně nutně otevřel a rozštěpil lodní bok.

Právě zde, kde všem uniká pojetí příčiny takového hrozného neštěstí, zastavujeme se před vlastní povahou jeho. S rostoucí hmotou a rychlostí lodi zvětšuje se její setrvačnost; s rostoucí setrvačností vzrůstá doba potřebná k zastavení nebo otočení lodi a znásobuje se možnost srážky. Příliš veliká loď, vzdorující všem bouřím a pohybům moře, podléhá již jen své velikosti a rychlosti, své vlastní dokonalosti. Bez hranic se lidská díla zdokonalují a stávají se správnějšími; navěky se stále více přibližují a podobají samotnému rozumu lidskému. Avšak od počátku jejich zdají se býti dvě řady: jedna, v níž postupuje konstruktivní tvořivost člověka a všechny velké realizace jeho podle zákona příčinnosti a správnosti; a druhá řada poruch, která jest nezákonná a bezpříčinná, zplozená zmatkem, a proto je člověku věčně neovládnutelná, neboť je to řada nevědomí a nepořádku. Oběma těmito řadami prochází neustále život, prodloužení jedné řady znamená prodloužení druhé, vždy nová dokonalost zavádí poruchy nově možné; jsou-li lidská díla divy, budou vždy podléhati zázrakům zkázy. Ale ani tento poměr není jakýmsi zákonem zániku; kdyby byl zákonem, dovedl by jej člověk ovládnouti, ale neovládne ho.

Kde tedy je člověk nebo bytost, která by byla příčinou té nesmyslné katastrofy? Neboť obšťastnil bych se velice pocitem nenávisti a úlevy, kdybych mohl někoho obvinit. Z jaké důvěry srdce bych musil uvěřit, že bylo to vše určeno věčným osudem, v němž skrývají se všechny důvody? Jak mohu se utéci do klína nejvyšších příčin, jak mohl bych se oslepit světlem svrchované vůle? Nikde nevidím nikoho, v kom by se rozplynula má hrůza, nikoho, komu bych vložil do rukou zbytek svého života. Stojím zde ve smrtelné prázdnotě zděšen zmatkem a bezpříčinností toho nesmyslného zániku, v prázdnotě, která proniká až dovnitř mého života zbaveného obsahu, jehož nyní je bolest a jehož zítra je jen beze dna černá díra.

Místo na světě, kde zanikl Oceanic, označují jen hvězdy na nebi a věčně svítí nad hrobem lidí, svědčíce o jejich smrti a o té, jíž jen má láska dává podobu krásy. Vidím ji, jaká byla v poslední chvíli, kdy byla snad již přeludem; kdy její oči zbaveny rozumného světla lidského staly se nebeským výrazem slabosti a utrpení, jenž proměnil mou lásku ve věčný soucit, v nejčistší pláč srdce, jakého je schopno naše zlé nitro.

Něco tajně krutého bylo v mém dychtění, aby ona zemřela se mnou; obluzen zlou vášní hledal jsem ji mezi zástupem, se srdcem ustrnulým a zoufalým zápasil jsem s lidmi, kteří chtěli žít a stáli mně v cestě k smrti. Uviděl jsem ji zdaleka a má duše se probudila, všechno zlo mého nitra se zděsilo před zjevením jejích očí. Nic není tak hodno života jako život slabosti potřebný ochrany a slitování, nic není čistší než pohled bezbranných, neboť se odvolává jen k tomu, co v lidském srdci je dobré a pomocné.

Tehdy naposled rozzářil se ve mně všechen život. Bylo to poslední vzplanutí zázračné záře života, jež z lidského nitra proniká tmu vše zahalující a zjevuje v ní svět. Ale pak vše náhle zhaslo, zavála tma a z ní se ozval věčný nářek.

Stál jsem najednou před kordónem těch, kteří revolvery zdržovali dav před čluny; a za nimi zmizela ona tak divně, jako mizí a končí sen.

Když byl spuštěn poslední člun, zdála se loď pojednou mrtvá a temná; stále blíže bylo slyšeti hučení vln a stále vzdálenější zdálo se nebe jako při nekonečném padání do hlubin. Ze zástupu na palubě zdvihal se ohromný hlas podobný šumění moře a do hučení celého světa zazněly první tóny pohřebního chorálu.

Po moři prchalo šestnáct člunů, jež opouštěly místo smrti. Věděl jsem, že ta, která je mou poslední myšlenkou, není na palubě Oceanicu a že jí nikdy neuvidím.

Ještě jednou hledal jsem smrt nebo cokoliv; skočil jsem do moře a ploval jsem za čluny, neboť člověk nedovede umírat, nebráně se smrti až do poslední chvíle. Tu naklonil se Oceanic tak, že vztyčil se zádí kolmo do výše, na okamžik stanul a náhle se potopil do hlubiny.

Když ráno přispěchala Carpathia na pomoc, nebylo již nikoho na širém moři kromě těch, kteří se zachránili na člunech. Ona nebyla však mezi zachráněnými ani mezi těmi, kteří byli dovezeni na zem k pohřbení.

Všechen život zhasl před mýma očima a bezmezná prázdnota mne obklopila. Nikde kolem mne není, čeho bych se dotkl; všechno na světě zmizelo, vidím jen zmatené stíny věcí, nesnáším jich a nemohu se před nimi ukryt.

Mám v rukou listinu utonulých, listinu všech na Oceanicu, a nevím, které jméno je její. Jsou mezi nimi sladká jména, jež ponoukají k pláči a k nesčíslnému opakování.

Všechno ostatní jsou pouhé stíny, a já mohu myslit jen na fakta, která jsem skutečně viděl; na přízračnou loď, jež nesla podoby lidí a jež se rozplynula ve vodě jako kus ledu; na celý ten sen, který mne provždy naplnil tímto smutkem.

Myslím na ni, jež je v podivném světě zmizení a s níž se stále spojuji, přecházeje sám v neskutečnost, kde je ona.

Nic, nic není kolem mne, můj život je jen zdánlivý a ničím nekončí.

Slitujte se nad mou duší!

Život a doba spisovatele Karla Čapka v datech

1890

Narozen 9. 1. v Malých Svatoňovicích. Otec MuDr. Antonín Čapek (1855-1929), matka Božena, rozená Novotná (1866-1924). Sourozenci: Helena (1886-1961), provdaná Koželuhová, ovdověla, od roku 1930 provdaná Palivcová; Josef (1887-1945) ženatý od roku 1919.

1895-1901

V Úpici, kde rodina bydlí, navštěvuje obecnou školu a jednu třídu měšťanské školy.

1901-1909

Středoškolská studia začíná v Hradci Králové, posléze pokračuje v Brně, končí maturitou

v Praze.

1907

Rodina se stěhuje z Úpice do Prahy.

1909-1915

Studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii, estetiku, dějiny výtvarného umění, anglistiku, germanistiku a bohemistiku. (V letech 1910-1911 studuje v Berlíně a v Paříži.) V listopadu 1915 je promován na doktora filozofie.

1917

Působí jako domácí učitel Prokopa Lažanského na zámku v Chyších u Žlutic. V říjnu nastupuje do redakce Národních listů.

1921-1938

Je členem pražské redakce Lidových novin, v letech 1921-1923 pracuje v Městském divadle na Královských Vinohradech jako dramaturg a režisér.

1922

Poprvé představen presidentu T.G. Masarykovi.

1925

Je zvolen předsedou československé odbočky Penklubu, kterou pomáhá založit. Stěhuje se s bratrem Josefem do nového domu na Vinohradech.