Kaplan Chrodegang zachroptěl.

A “Jsme poslední aristokrati”, zakončil pan Čantorý.

ALKOHOL

Opřeli jsme hlavu o dlaně, plijíce na hnusné šamoty lokálu. Neboť byla se nás zmocnila potřeba pokory a nečistého pohanění sebe, potřeba schopného muže, jenž vchází do špelunky mezi špinavé kumpány, aby se ponížil; a proto jsme nyní hnusně plili, mrzce se tváříce, odměřeně chlácholíce muže, který kladl všivou hlavu na naše ramena, aby plakal.

Tlustá slečna u pultu, pobitého cínovým, lepkavým plechem, podřimovala na kolenou svého galána.

Obecný smutku! Ty vcházíš do salónu stejně jako do této kořalny a rodíš se stejně v noci hýřilů jako v noci samotářů; a tebou sevřeni položili tito všichni těžké hlavy do dlaní a zavzdychali.

“Kořalka bude dražší,” promluvila mdlá, strnulá tvář naproti, tvář s veškerou letargií a nevyzpytatelnou šeredností vznešené modly. “Bude dražší kořalka.”

“Pivo bude dražší,” hučel si napuchlý Bokstafl s dobrodružným vzezřením středověkého sapéra, “a nadšení bude dražší a statečnost bude dražší. Nemůžeme míti zásady a nadšení, nejsme-li opilí; a já nevěřím, že jsou lidé, kteří mají přesvědčení, i když jsou střízliví.”

“Alkohol bude dražší,” pravil žlutý Hnik, duse se zármutkem, “a bude se roditi méně dětí. Neboť kořalka bude dražší, a my již nikdy nebudeme tak opilí, aby se nám naše hubené manželky zdály dosti hezkými, a bude méně dětí.”

“Kořalka bude dražší,” zašeptala nostalgicky neznámá modla.

“Koloruji pohlednice,” mluvil k nám zimničně mladý ftizik, “a šest dní pracuji do půlnoci, abych se mohl sedmý den opít. Bude-li teď kořalka dražší, budu museti kolorovat i sedmý den, abych tedy měl, zač bych se opil; ale pak zase nebudu mít, kdy bych se opil, rozumíte?”

“Je to tak krásné,” vzlykal náš soused na našem rameni. “Vždycky když jsem opilý, lezou po mně pavouci, a já mám pavouky tak rád –”

“Uštkne-li člověka zmije,” promlouval opět Hnik, “musí píti líh; a uštkne-li ho bolest, musí také pít. Avšak nyní již chudý člověk nebude smět míti bolestí.”

“Kořalka bude dražší,” propukl divý Meduna. “Ale čím budeme živit své děti ráno a večer, co budou teď píti naše holátka, když naše ženy nemají mléka?”

“Kořalka bude dražší,” ozýval se potřetí zmoženy idol s vrcholícím smutkem.

“Já jsem Pětioký,” představil se nám důvěrně dlouhý muž v bývalém redingotu, “a hledám zámožné společníky. Chci si zavésti import amanit ze Sibiře.”

“Samojedi,” pokračoval Pětioký, vypíjeje naše sklenky, “Samojedi sbírají severní druh muchomůrek, jejichž odvar je strašně opojný, a oni jej pijí. A jejich moč je potom ještě opojná a oni ji pijí, aby se opili. A ještě podruhé jest jejich moč opojná, a oni ji dávají píti svým ženám; ale i voda žen je pak ještě dost silná a dává se píti dětem. Chci zaříditi import muchomůrek a hledám zámožné účastníky. Výhody jsou na dlani,” mluvil Pětioký a psal nám svou adresu křídou na stůl.

Náš soused, neustávaje vzlykati, líbal vděčně naše ramena.

Tenhle, pomyslili jsme si s melancholií, tenhle se opíjí jen proto, aby mohl plakati; snáší šesteru tíhu střízlivých dnů, aby si pak dopřál rozkoše slz a smutků, aby se nasytil vlastními city a vlastní nevědomou bolestí; aby pocítil v sobě zavrženého anděla či nevykoupeného démona; aby žil intenzívně a měl fantazii.

Hle, pravili jsme si ještě, kterak si zde kupují sen a iluzi silnějšího života. Beztoho je skutečnost příliš drahá; ale nyní již sen a iluze budou stejně drahé a ještě dražší nežli skutečnost.

SMRTELNÁ VEČEŘE

Bylo nás devět na onom supé, jež improvizoval princ Ama-Hahabe v náhlém a zdrcujícím záchvatu nudy, jež se ho zmocnila jako černá inspirace; ač nebylo prostředků, jichž by se nedostávalo k jeho potěše, zarmoucený princ si usmyslil, že se zcela poddá své těžkomyslnosti, a proto sedělo nás devět při zasmušilém supé: Goor, totalizátor z klubu, Guignard, hráč z klubu, Čepel, dobrodruh, Bernhard Hadra, nalezený v krčmě, a Vámeš, nalezený pod stolem, baron Ralph, hostitel a my.

A nežli přišla půlnoc, Goor lál, Guignard zpíval, Hadra mluvil pro sebe, Vámeš posupně mlčel a baron Ralph a Čepel se spojili, klnouce; a zarmoucený hostitel, zíraje zoufale a kalně ke stropu, skrytě se radoval, nalézaje tak vydatnou posilu své truchlé nálady.

“Všechny radosti života jsou rmut a tesklivost a bolestné pachtění. Panna sní o lásce, a dostane se jí jen zprznění. Srdce sní o štěstí, a dostane se mu jen rozkoše. Ach, štěstí, řekněte mi, co jest štěstí.”

“Nenaroditi se,” pravil Hadra.

“Naroditi se mrtvý,” dodal Vámeš.

Zoufalý princ zalomil rukama.

“A já se domníval, že štěstí je blízko; že štěstí není na dosah ruky, ale na dosah nohy; na dosah nohou, které po všem šlapou a o vše klopýtají. Ó Goore, milý příteli, prokažte nám laskavost a nadávejte.”

A Goor nadával pěti jazyky a stylem pepíků dvou světů; s živými pokřiky italských plavců spojoval ostré lání Irčanů a ryzí podskalské klení; a navázav výrazy Novořeků, zakončil mocnými hrubostmi kovbojů z Friska, provázeje výbuchy jazyka výstřely z revolveru.

“Filozofie je prubířský kámen,” promluvil zamyšleně Hadra, “a prubířský kámen je černý. Gorgias říkal: Nic neexistuje; ale to je příliš veselé. Všechno existuje, a to je tragické. Slyšte, nevěřím v bohy; kdyby bohové byli, nestvořili by světa a nepřipustili by jeho stvoření.”

“Ach ano,” sténal princ.

“A poslyšte,” zakončoval Hadra, “člověk se rodí v prolití krve; a pak žije, to jest má dnu, koliky a migrénu; a nakonec umírá rakovinou nebo žlučovými kameny. Můj mozek je těžký a černý jako buližník; neráčím plivnouti na člověka.”

“Nebesa, žiju na břiše,” promlouval tlustý baron Ralph. “Dejte mně pevný bod v mé hlavě, a já vyzdvihnu svůj život z jeho mrzkých základů. Můj život není než soumar, který se unavuje po čtyřicet let, nose mé břicho. Oh, jak je těžké!”

“Pánové,” ozval se Guignard zasmušile, “láskou se rodíme a láskou hyneme; a ženina pelest je naší kolébkou i naší rakví. Muž má jediné zranitelné místo: srdce a iluzi. Žena má jediné zranitelné místo: panenství. Kdysi, aby nebylo zraněno, ukrývali a střehli obé; dnes, aby nebylo zraněno, zbavují se obého. Jdu do sebe, jako jde horník do kolmých šachet, a lekám se, shledávaje se černým.”

“Běda světe!” promluvil ponurý Čepel. “Kdyby se měly v tobě všechny chyby červeně zaškrtati, nestačila by krev národů. Všechno lidské je tragédie bez pointy a drama bez rozuzlení.”

“Tiše,” ozval se Vámeš, skřípaje zuby, “což nejsme smrtelní? Budeme rozuzleni smrtí,” pravil Vámeš a povstal a zhasil světla. Modrý plamen hořícího punče ozářil potmě obličeje mrtvolnou sinalostí.

“Přijde hodina,” mluvil z přítmí hlas Goorův, “a černé nitro lidí poctí bílí červi tichou návštěvou. Člověk je zamčená skříňka a smrt je Pandora; zvědavá panna otevře skříňku, a z ní vyjde puch.”

“Člověk je král,” pravil Hadra, “nosí svůj purpur v žilách; až toho budu míti dost, sednu na sud prachu a vyhodím se do tváře boží. Hoho, červený chrchel do tiché tváře boží a krvavý alarm do božího klidu, to bude má smrt.”

“V Massachusetts,” vypravoval Goor, “umřel farmář a ztuhlé křeče jeho smrtelné grimasy se složily v úsměv tak nakažlivý, že vdova se sirotky se válela smíchy kolem nebožtíka živitele.”

“Můj strýc,” sděloval Čepel, “měl uskřinutí kýly a hrůzu před smrtí. Podstoupí operaci, přijde lékař a řekne: ,Jste zachráněn, budete žít.‘ A strýc okamžitě umře přílišnou radostí z navráceného života. Hle, i život bývá smrtelným nebezpečím života.”

“Inženýr Piettak v Brémách vynalezl sebevražedný stroj, cosi jako soukromou gilotinu s elektrickým spouštěním; stroj byl krásný, ale kdykoliv jej chtěl vyzkoušeti na sobě, stroj selhal. Střelil se tedy do srdce, ale netrefil, protože měl srdce nezvyklou anomálií na pravé straně prsou. Uzdravoval se, hodlaje nyní žíti rekonvalescentní láskou k životu; ležel v posteli, umiňuje si život podle Tolstoje a Müllera, ale vtom spadl na něho dům a ukončil jeho plány.”