Takhle se ovšem jeho živnosti nevedlo; jeho pacholkové i s ježatým Vinckem se rozutekli a šli raději poctivě pracovat mezi lidi; sám Vincek se dal za mládka do hronovského mlejna, co ještě dnes stojí pod kostelem. Mladý Lotrando zůstal sám v loupežnické jeskyni na Brendách a měl hlad a nevěděl si rady. Tu si vzpomněl na pana převora u benediktýnů v Broumově, který ho míval tuzince rád, a pustil se k němu, aby se ho zeptal na radu, co má dělat.

Když k němu přišel, klekl a plakal a vypravoval, že se svému otci zavázal přísahou, že bude loupežníkem, ale že je vychován ve zdvořilosti a laskavosti, a že tedy nemůže a nemůže nikoho zabít nebo obrat proti jeho vůli. A co prý tedy si má počít.

Pan převor nato dvanáctkrát šňupl a dvanáctkrát se zamyslil, a pak řekl: “Milý synu, to ti chválím, že jsi zdvořilý a vlídný k lidem; ale loupežníkem zůstat nemůžeš, jednak proto, že je to smrtelný hřích, a jednak proto, že to neumíš. Ale abys vyhověl přísaze, kterou jsi dal svému pantátovi, budeš přepadat lidi dál, ale v ouplné počestnosti. Najmeš si mejto, budeš číhat u silnice, a když tamtudy někdo pojede, vystoupíš na něj a budeš na něm žádat dva krejcary mejta. No, a je to. A při té živnosti můžeš být zdvořilý, jak jen umíš a sobě žádáš.”

Pak napsal pan převor psaní panu okresnímu hejtmanovi do Trutnova, kde se přimlouval za mladého Lotranda, aby mu pan hejtman ráčil svěřiti nějaké to mejto. A s tím psaním se pustil Lotrando k hejtmanství do Trutnova, a opravdicky dostal mejto na silnici v Zálesí. Tak se stal zdvořilý loupežník mejtným na silnici a přepadal vozy a kočáry, aby ve vší počestnosti vybíral dva krejcary mejta.

O hromadu let později jel broumovský pan převor bryčkou do Úpice na návštěvu k panu faráři. Už předem se těšil, že u mejta v Zálesí uvidí zdvořilého Lotranda a poptá se ho, jak se mu vede. A opravdu u mejta přistoupí ke kočáru fousatý člověk – byl to sám Lotrando – a něco bruče natáhnul ruku.

Pan převor sáhl do kapsy, ale protože byl trochu tlustý, musel si jednou rukou nadzvednout břicho, aby se druhou rukou dostal do kalhot; a tak to chvilinku trvalo, než vytáh peníze.

A tu ten Lotrando spustil hrubým hlasem: “No tak, bude to? Jakpak dlouho má člověk čekat, než dostane ty dva nový?”

Pan převor se hrabal v měšečku a povídá: “Ale já nemám krejcary; prosím vás, človíčku, proměňte mně za šesták.”

“A hrom do vás,” rozkřikl se Lotrando, “když nemáte krejcary, tak co vás sem čerti nosí? Buďto sem dáte dva krejcary, nebo táhněte nazpátek.”

“Lotrando, Lotrando,” řekl pan převor lítostivě, “nepoznáváš mne? Kde jsi nechal svou zdvořilost?”

Lotrando se zarazil, neboť teď teprve poznal pana převora. I zabručel něco moc šeredného, ale přemohl se a řekl: “Velebnosti, nedivte se, že už nejsem zdvořilý. Viděl kdy někdo mejtného, mostného, výběrčího nebo kasíra, který by nebyl krobián?”

“To je pravda,” řekl pan převor. “To ještě nikdo nikdy neviděl.”

“Tak vidíte,” zabručel Lotrando. “A teď už si jeďte ke všem čertům.”

To je konec pohádky o zdvořilém loupežníkovi; snad už umřel, ale jeho potomky potkáte na mnoha a mnoha místech a poznáte je po tom, že vám s největší ochotou vynadají, i když nemají proč. A to by nemělo být.

Lidové noviny 24. 12. 1921

Примітки

Вперше «Про чемного розбійника», або «Розбійницьку казку» Карела Чапека було надруковано у газеті «Lidové noviny» 24 грудня 1924 року. Вона ввійшла потім до збірки Карела Чапека «Дев’ять казок та ще одна від Йозефа Чапека на додачу», виданої у 1932 році. Ця казка Карела Чапека фігурує у цій збірці під назвою «Друга розбійницька казка», бо «Першою розбійницькою» там є казка Йозефа Чапека «Про гладкого прадідуся та розбійників», де також діють розбійник Лотрандо та його ватага розбишак. Тож там «Казка про чемного розбійника» є в деякій мірі продовженням казки «Про гладкого прадідуся…»

1. «данкешен», «бітешен», «тре-шарме» та «сільвуплє» — калічене німецьке «будь ласка», «дякую» та калічене французьке — «дуже люб'язно», «будь ласка».

2. пірникові серця – пряники у вигляді серця.

3. Рінальдо Рінальдіні – головний герой роману «Рінальдо Рінальдіні – отаман розбійників» німецького письменника Христіана Августа Вульпіуса (1762-1827), що той роман був дуже популярний у різних країнах. Ім'я Рінальдо Рінальдіні стало загальним, синонімом слова "розбійник".