„Ah," zvolal Lord Havelock a s ním jeho družina. Lordův druhý poboční detektiv Stuart Webbs zastříhal ušima: počínal tušit, že o něco jde.

A pradědeček zpíval:

„Nabitá pistole, hej, ostrý nůž s čepelí třpytnou. Jen, Hrdlořeze, pozor dej, běda ti, když tě chytnou!" a vytahoval Hrdlořezovi zpod šatů vražednické zbraně, nože a pistole a dýky.

„Ah," zvolal Lord Havelock a s ním jeho průvod. Třetí Lordův poboční detektiv Joe Deebs zastříhal ušima: počínal cítit, že o něco jde.

Tak probíral můj tlustý pradědeček všechny sloky písně a jednoho loupežníka po druhém a odnímal jim jejich zlodějské nářadí a nakradené věci a vra-žednické zbraně a všechno to kladl na zem. Lord Havelock zvolal vždy „ah" a s ním celá jeho družina a postupně zastříhali ještě ušima poboční Lordovi detektivové Higgs, Lutz, Leblanc a Pitt.

Lotranda si pradědeček nechal až na konec. Vytáhl mu z kapsy svůj sáček s penězi, tabatěrku, ze které si hned vydatně šňupnul, a svůj strakatý šátek, do kterého zatroubil hlučně jako na lesní roh, a zpíval k tomu:

„O trochu krve, hej, jen píchej a bij a střílej! Lotrando, pozor dej, je-li ti život milej!"

„Ha, Lotrando!" zvolal Lordův poboční detektiv Clifton, který nyní měl jistotu, že jde o obávaného Lotranda a jeho tovaryše. „Lotrando!" zvolali všichni poboční Lordovi detektivové a vytáhli provazy, pouta a želízka. „Lotrando!" zvolal Lord Havelock a nasadil si do oka čtvrtý monokl. „Lotrando!" vzkřikla Lordova bezpečnostní stráž, hlídači a biřicové a namířili na náčelníka a jeho bandu pušky.

„To, holenkové, musíte jít ke mně do učení, chcete-li brát cizí a své podržet," řekl loupežníkům pradědeček.

Lotranda a loupežníky spoutali a odvedli je i s Kokotičkou a odevzdali soudu.

Můj tlustý pradědeček se obul a umyl a Lord Havelock mu děkoval, že ho uchránil od strašlivého nebezpečí. Daroval mu vedle jiných věcí také krásnou tabatěrku, naplněnou voňavým šňupavým tabákem, ze které pak pradědeček dal okusit všem sekerníkům i obchodníkům v koních a s jetelovým semínkem z celého kraje.

Pradědeček zavolal Voříška, který se zatím v koutě napásl na zbytcích loupežnických hodů, že se sotva mohl hnout. Prababička je doma uvítala velmi nepřívětivě, že zase jdou tak pozdě z hospody, ale když jí pradědeček vypravoval, co vše se přihodilo, byla tuze ráda, že to tak dobře dopadlo.

POHÁDKA VODNICKÁ

Jestli si, děti, myslíte, že vodníci nejsou, tak tedy vám říkám, že jsou, a jací! Tak třeba zrovna u nás, co jsme se my jako narodili, bydlel jeden v řece Úpě pod splavem, a jeden byl tuhle v Havlovicích u toho dřevěného mostu, a jeden se zdržoval v Radečském potoku, to byl Němec německá, ani slova česky neuměl; však jednou přišel k mému tatínkovi, aby si dal vytrhnout zub, a za to mu donesl košíček stříbrných a růžových pstruhů pěkně pokladených kopřivami, aby zůstali čerství; a že to byl vodník, bylo vidět z toho, že po něm na židli bylo mokro. A jeden byl u dědečkova mlýna v Hronově, a ten choval pod splavem, pod vodou šestnáct koní; proto inžinýři říkali, že tam na tom místě má řeka Metuje šestnáct koňských sil. Těch šestnáct bílých koní pořád táhlo a táhlo, a proto se mlýn pořád točil; a když jedné noci náš dědeček tiše umřel, šel vodník a vypřáhl potichu všech šestnáct koní, a mlýn se tři dny netočil. Na velkých řekách jsou vodníci, kteří mají ještě víc koní, třeba padesát nebo sto; ale někteří jsou takoví chudáci, že nemají ani dřevěnou kozu.

Takový velkovodník v Praze, na Vltavě, je ovšem náramně bohatý a velký pán; má třeba i motorový člun a v létě si jede k moři. Vždyť v Praze i obyčejný, podřadný podvodník má někdy peněz jako slupek a lítá v automobilu, hú, hú, až bláto stříká. Ale jsou zase takoví nanicovatí malovodníčkové, mají loužičku jako dlaň a v ní jednu žábu, tři komáry a dva brouky potápníky; nebo mají svou živnost na tak mizerné stružce, že si v ní ani myš bříško neurousá; někteří za celý boží rok nechytnou víc než pár papírových lodiček a dětskou plínku, která mamince uplavala při praní. Ba, je to bída. A zase takový rožmberský vodník má třeba dvacet tisíc kaprů, a ještě k tomu líny, ševce, parmy a nějakou tu zubatou štiku. Inu, není žádná rovnost na světě.

Vodníci jsou samotáři, ale tak jednou dvakrát do roka, když je velká voda, se sjedou z celého kraje a konají, jak se tomu říká, okresní konferenci. Z našeho kraje se vždycky scházeli při velké vodě na lukách u Hradce Králové, protože tam je taková pěkná rovina a krásné tůně a zátočiny a slepá ramena vystlaná nejjemnějším bahnem dvojnulkou. To musí být žluté bahno anebo trochu do hněda; když je červené nebo šedé, to už není tak hebounké, zrovna jako mast. Na takovém pěkném mokrém místě se tedy sesednou a povídají si, co je nového: že tamhle v Suchovršicích dělají lidi regulaci, takže se tamní vodník, jako starý Jireček, musí odtamtud vystěhovat; že hrníčky a pentle podražily, to vám je hrůza: aby vodník, když chce někoho chytit, koupil za třicet korun pentlí, a hrníček stojí nejmíň tři koruny, a ještě je to šmízo; nejraději praštit řemeslem a chytit se něčeho jiného. A tu si vodníci vypravují, že jaroměřský vodník Faltys, ten zrzavý, se chytil obchodu a prodává minerální vody, a kulhavý Slepánek se stal instalatérem a dělá vodovody, a jiní si pomohli jinou živností. To se rozumí, děti, že vodník může dělat jen to řemeslo, ve kterém je něco od vody; tak například:

1. může si založit pohřební ústav a pořádat slavné

i jednoduché pohřební prů................................. vody;

2. stát se spekulantem a dělat výnosné pod .................... vody;

3. nebo advokátem a provádět soudní roz ...................... vody;

4. být spisovatelem pro lid a psát poučné ná .................. vody;

5. stát se notářem a provádět majetkové pře .................. vody;

6. jako hudebník skládat klavírní dopro ......................... vody;

7. být obvodním lékařem pro soudní ob ......................... vody;

8. dát se na vojnu jako rotmistra dělat každoroční od .... vody;

9. být majitelem jakéhokoliv velkozá ............................. vodu;

10. nebo konečně člověkem vznešeného pů ................... vodu

a nedělat docela nic jako nějaký vé ................................ voda.

Krom toho může být vodník dobře sportovním závodníkem nebo psát do novin úvodníky.

Jak vidíte, zbývá pro vodníky dost výnosných živností, a proto jich také pořád ubývá; proto se počítají na svých výročních poradách a říkají si smutně: “Zas je nás o pět míň; mládenci, takhle naše povolání pomalu vymře.”

“Inu,” povídá starý Kreuzmann, trutnovský vodník, “už to není, jako to bývalo. Holenku, tomu je hrůza tisíců let; tenkrát byly celé Čechy pod vodou, a člověk, čibržkom vodník, vždyť tehdy ještě lidé nebyli, no jo, to byly jiné časy – krucinál, kde jsem vlastně přestal?”

“Že byly celé Čechy pod vodou,” pomáhal mu skalický vodník Zelinka.

“Aha,” řekl Kreuzmann. “Tedy celé Čechy byly pod vodou, i Žaltman a Červená hůra a Krákorka a všechny ostatní hory; a našinec mohl mokrou nohou, pěkně pod vodou, jít třeba z Brna až do Prahy. Ještě loket nad Sněžkou byla voda. Lidi, to byly časy.”

“To byly,” vzpomínal ratibořický vodník Kulda. “Tenkrát jsme my vodníci ještě nebyli takoví samotáři a poustevníci jako dnes. Tenkrát jsme měli podvodní města vystavěna z vodních cihel, a nábytek byl vyřezán z tvrdé vody, a peřiny byly z měkké dešťové vody, a topilo se teplou vodou; a nebylo ani dno ani žádný břeh ani povrch vody; byla jen voda a my.”

“Ba,” povídal Liška řečený Hejkavec, ten vodník z žabokrcké mokřiny, “a jaká ta voda tehdy byla! Mohls ji krájet jako máslo, a koule z ní dělat, a nitě z ní upříst, a provazy z ní kroutit; byla jako ocel a jako len a jako sklo a jako pápěrka, a hustá jako smetana, a pevná jako dub, a hřála jako kožich. Všecko bylo uděláno z vody. Holenku, taková voda teď už není ani v Americe, kdepak!” A starý Liška si odplivl, až se tam udělala hluboká tůně.