Mr Hamlin nezůstal na oběd. Jeho kůň byl již osedlán a čekal na něho. Dal se tryskem přes brod, po písčitém pahorku a dál a dále do prašné perspektivy Wingdamské cesty, jako by nechával za sebou nepříjemnou představu. Obyvatelé zaprášených chatrčí podle cesty si zastínili oči dlaněmi a hleděli za ním, poznávajíce jezdce po jeho koni a uvažujíce, co “se potrefilo s Komančem Jackem”. Ovšem mnoho z toho zájmu se soustředilo na koně, v obci, kde rekord udělaný klisnou “Francouze Peta” v Jackově jízdě od šerifa calaverského zastínil každý jiný ohled v konečném osudu tohoto důstojného muže.

Zpocené boky jeho šedáka ho posléze přivedly k sobě. Zmírnil trysk, a obraceje na postranní cestu, občas užívanou jako zkratka, pohodlně po ní klusal, spouštěje uzdu nedbale z prstů. Jak jel, ráz krajiny se měnil a stával se idyličtějším. Průhledy v porostech jedlových a sykomorových otevíraly něco hrubých pokusů o vzdělávání půdy – kvetoucí úponky ovíjely štít chatrče a pod růžemi jiné chýše houpala žena svého ukolébaného kojence. O něco dále přišel Mr Hamlin na několik bosých dětí brodících se v potoce a zamířil k nim se žerty sobě vlastními, takže se osmělily šplhati po nohách jeho klisny a na jeho sedlo, až byl rád, že mohl uniknouti, vyvinuv přehnanou divost chování a nechávaje za sebou něco polibků a peněz. A pak, zajížděje hlouběji do lesů, kde ustaly všechny známky obydlenosti, počal zpívati – v tenoru tak podivně sladkém a odstíněném patosem tak podmanivým a něžným, že, vsázím se, červenky i konopky ztichly, aby naslouchaly. Hlas Mr Hamlina nebyl cvičený; předmětem jeho zpěvu bylo nějaké sentimentální bláznovství, vypůjčené od černošských minstrelů; ale tím vším prochvívala se nějaká tajemná jakost tónu a výrazu, jež byla nevýslovně jímavá. Vskutku, byl to podivuhodný pohled, viděti tohoto sentimentálního dobrodruha s balíčkem karet v kapse a s revolverem vzadu vrhati svůj hlas před sebe do temných lesů s nářkem nad “hrobem Nelliným” a způsobem, který zaplavoval oči posluchačovy. Jestřáb, čerstvě vzlétnuvší od své šesté oběti, snad poznávaje v Mr Hamlinovi spřízněného druha, zahleděl se na něho s úžasem a rád doznal nadřazenost člověka. S nadřazenou kořistnou schopností by on nemohl zpívati.

Než Mr Hamlin se již opět nacházel na silnici a ve svém dřívějším tempu. Příkopy a hráze písku, obnažená úbočí, močály a pokácené kmeny stromů nastoupily místo hvozdu a úvozu a označovaly blízkost civilizace. Pak ukázala se věž kostela, a Jack věděl, že dorazil domů. Zakrátko přehnal se třeskně jedinou úzkou ulicí, která se ztrácela v chaotické směsi mýtin, příkopů a lomů na úpatí pahorku, a sestoupil před vyzdobenými okny salónu Magnolia. Prošed dlouhým výčepem, otevřel úderem dvéře potažené zelenou látkou, vstoupil do temné chodby, otevřel klíčem jiné dvéře a vešel do šeře osvětlené místnosti, jejíž výzdoba, byť elegantní a nákladná pro takové místo, svědčila o opotřebování. Vykládaný stůl byl obložen malovanými deskami, jež však nebyly pojímány v původním určení. Vyšívané lenošky vyrudly a zelená sametová pohovka, na kterou se Mr Hamlin vrhl, byla na noze potřísněna červenou hlínou wingdamskou.

Mr Hamlin nezpíval ve své kleci. Ležel tiše, pohlížeje na pestře barevnou malbu nad sebou, představující mladé stvoření opulentních vnad. Tehdy mu poprvé připadlo, že ještě nikdy neviděl přesně takový druh ženy, a kdyby i viděl, že by se do něho pravděpodobně nezamiloval. Snad přemýšlel o jiném slohu krásy. Ale tu právě někdo zaklepal na dvéře. Nevstávaje zatáhl Jack za provaz, který patrně odsunul závoru, neboť dvéře se otevřely dokořán a vstoupil muž.

Nově příchozí byl širokoramenný a silný, avšak bez svěžesti ve tváři, jež ač hezká, byla podivně chabá a znetvořená hýřením. Byl také zřejmě pod vlivem kořalky, neboť ustrnul vida Mr Hamlina a řekl: “Myslel sem, že je tu Katynka,” koktal a zdál se zmaten i stísněn.

Mr Hamlin se zasmál úsměvem týmž jako prve na wingdamské poště a usedl, zcela osvěžen a hotov k záležitostem.

“Vy ste nepřijel dostavníkem,” pokračoval nově příchozí, “že ne?”

“Ne,” odpověděl Hamlin; “nechal jsem jej ve Scott’s Ferry. Nebude tu, leda za půl hodiny. Ale jak se vede, Browne?”

“Zatraceně špatně,” řekl Brown a jeho tvář vzala na se výraz slabého zoufalství.

“Sem zase na suchu, Jacku,” pokračoval plačtivým tónem, který tvořil žalostnou protivu k jeho mohutné postavě; “nemoh byste mi pomoci stovkou až do zejtřka? Musel sem, koukejte, poslat peníze domů svý starý, a – vy ste ty peníze na mně už dvacetkrát vyhrál.”

Závěr snad nebyl docela logický, ale Jack to přehlédl a podal peníz návštěvníkovi. “Věc s vaší starou je už dohraná, Browne,” dodal poznámkou; “proč neřeknete, že chcete zase mastit faro? Víte, že nejste ženat.”

“Faktum, pane,” řekl Brown s náhlou vážností, jako by již sám styk peněz s dlaní ruky udělil jakousi důstojnost jeho postavení. “Měl sem ženu, zatraceně dobrou taky, řeknu-li to, ve Státech. Už to sou tři léta, co sem jí neviděl, a rok, co sem jí nepsal. Až věci půjdou trochu dobře a dostaneme se na žilu, pošlu si pro ni.”

“A Katynka?” vyslýchal Mr Hamlin se svým dřívějším úsměvem.

Mr Brown na Calaverách se pokusil o zbůjný pohled, aby zakryl svůj zmatek, což jeho chabá tvář a whiskou zakalený rozum vykonaly jen uboze, a řekl:

“Ksakru, Jacku, mužský musí mít trochu svobody, víte. Ale pojďte, co byste řekl maličký partii? Ukažte, ať vožením tu stovku.”

Jack Hamlin pohlédl zvědavě na svého pošetilého přítele. Snad věděl, že ten muž byl předurčen k ztrátě peněz, a dával přednost tomu, aby raději vplynuly zpět do jeho vlastní pokladny než do cizí. Kývnul tedy hlavou a přitáhl lenošku ke stolu. V témže okamžiku někdo zaklepal na dvéře.

“To je Katynka,” řekl Mr Brown.

Mr Hamlin odtáhl závoru a dvéře se otevřely. Avšak poprvé ve svém životě zakolísal na nohou, zjevně přemožen a zahanben, a poprvé v jeho životě horká krev zalila nachem jeho bezbarvé líce až po čelo. Neboť před ním stála dáma, které byl pomohl z wingdamské pošty a kterou Brown, pouštěje karty s hysterickým smíchem, pozdravil slovy:

“Má stará, hrome!”

Říkají, že Mrs Brownová propukla v slzy a výčitky vůči svému manželu. Viděl jsem ji v roce 1875 v Marysville a nevěřím té povídačce. A Wingdamská kronika psala příštího týdne pod záhlavím Dojemné shledání toto: “Jedna z oněch krásných a dojemných událostí, příznačných pro kalifornský život, přihodila se minulého týdne v našem městě. Manželka jednoho z vynikajících wingdamských průkopníků, unavena změkčilou civilizací Východu i jeho nehostinným klimatem, rozhodla se vyhledati svého ušlechtilého manžela na těchto zlatých březích. Nedavši mu zprávy o svém záměru, podnikla dlouhou cestu a dorazila sem minulého týdne. Radost manželovu lze snáze si představit než popsati. Setkání bylo prý nevýslovně vroucí. Doufáme, že její příklad bude následován.”

*

Ať už dík vlivu Mrs Brownové, nebo nějakým úspěšnějším spekulacím hmotný blahobyt Mr Browna se od toho dne stále upevňoval. Vykoupil od svých podílníků žílu “Klička a rána” za peníze, které jak se říkalo, vyhrál v pokeru týden nebo dva po příchodu své ženy, ale o kterých prohlašovala pověst, přijímajíc teorii Mrs Brownové, že její muž se odpřisáhl hracího stolku, že byly dodány Mr Jackem Hamlinem. Mr Brown postavil a zařídil Wingdamský dům, v němž veliká oblíbenost hezké Mrs Brownové udržovala záplavu hostů. Byl zvolen do Shromáždění a věnoval štědré dary kostelům. Jedna ulice ve Wingdamu byla pojmenována na jeho počest.

Přesto se pozorovalo, že čím byl bohatší a blahobytnější, tím stával se bledším, hubenějším a úzkostnějším. Jak vzrůstala oblíbenost jeho ženy, tak rostla jeho podrážděnost a netrpělivost. Byl nejoddanější z manželů a zároveň nesmyslně žárliv. Nepřekážel-li v ničem společenské svobodě své paní, bylo to proto, že jak se zlomyslně šeptalo, jeho první a jediný pokus o to se potkal s výbuchem Mrs Brownové, který ho zastrašil a umlčel. Mnoho takových klepů pocházelo od těch z jejího vlastního pohlaví, které vytlačila z rytířských pozorností Wingdamu, jenž, jako bývá většinou u populárního rytířství, byl oddán obdivu moci, ať už mužské síly, či ženské krásy. Může také býti připomenuto k její omluvě, že od svého příchodu byla nevědomky kněžkou mytologického zbožňování, které snad nebylo pro její ženství více zušlechťující než ono, které vyznačovalo starší řeckou demokracii. Myslím, že Brown si byl toho temně vědom. Avšak jeho jediným důvěrníkem byl Jack Hamlin, jehož neblahá pověst přirozeně vylučovala zjevnou důvěrnost s rodinou a jeho návštěvy byly nečasté.