Vnitřní prediktor SSSR
Nastal čas o Stalinovi pohovořit...
__________________
Aktualizované vydání r. 2001
Petrohrad
2001
© Publikované dokumenty sú vlastníctvom svetovej kultúry a preto vo vzťahu ku nim nikto nedisponuje osobným autorským právami. V prípade privlastnenia si autorskych práv v rámci zákona právnickou, alebo fyzickou osobou, sa dotyčná osoba stretne s odplatou za krádež pomocou nepríjemnej „mystiky“, vychádzajucej nad rámec právnej vedy. Každý záujemca má plné právo, vychádzajúc z vlastného chápania všeobecného prospechu, nasledujúce materiály v plnom objeme, alebo fragmentálne všetkými dostupnými prostriedkami kopírovať a vydávať, aj za komerčným učelom. Kto používa nasledujúce materiály pri svojej činnosti, či v citáciách, fragmentoch alebo odkazoch, prijíma na seba zodpovednosť, a v prípade vytvorenia kontextu meniaceho zmysel následných materiálov ako celku má šancu stretnúť sa s „mystickým“ pôsobením mimo právneho rámca.
Obsah
1. Klíčové otázky......................................... 4
2. Vítěz nad marxismem............................. 7
3. Bůh pomáhá bolševikům........................ 12
4. Kacířství, odsouzené k vítězství............ 22
5. Komunista slovy i činy............................. 29
Nastal čas o Stalinovi pohovořit...
„Stalin neodešel do minulosti, ale rozpustil se v naší budoucnosti“[1],
— jakkoliv to mnohé zarmoutí.
Naše společnost – pokud je řeč o veřejné politice a politické analytice – za padesát let prošla cestu od ideologického poklonkování před Stalinem do odmítání všeho, co jím bylo uděláno: jak jako člověkem, žijícím mezi sobě podobnými, tak jako státníkem, na jehož myšlenkách, slovech a podpisech závisely osudy milionů lidí v různých zemích světa v několika generacích. Ale Stalin nebyl zapomenut, jak si to přáli a přejí mnozí. Nebyl zapomenut v důsledku toho, že veškerá politická realita SSSR i SNS nutí vzpomínat na něho osobně, na dílo, kterému sloužil; nutí vzpomenout pod tlakem každodenních okolností: zkusil by někdo při něm nezaplatit včas penze nebo výplaty; zkusil by někdo za něj koupit si za nakradené peníze limuzínu nebo vilu; zkusil by někdo za něj sít nepřátelství a podněcovat války mezi národy SSSR; zkusil by někdo za něj provádět v SSSR politiku v zájmech zahraničních vlád a mezinárodních mafií; zkusil by někdo za něj vydírat SSSR půjčkami nebo zbraněmi jiného druhu; zkusil by někdo za něj...
1. Klíčové otázky
To vše rodí připravenost nemalé části společnosti semknout se okolo těch, kdo na svých zástavách malují jméno Stalina a hlásají pokračování jeho díla. Ale před tím než je budeme následovat, je přeci jen lepší popřemýšlet a snažit se pochopit podstatu toho díla, kterému Stalin sloužil. Nicméně, většina publikací o něm je tomu vzdálena. Galvanizují kultovní mýty minulosti o Stalinovi, charakterizujíce ho jednou jako věrného marxistu – pokračovatele díla Marxe, Engelse, Lenina; jindy jako fašistu, kryjícího ideály komunismu politiku budování neomezené osobní diktatury; jindy ještě jinak: v závislosti na tom, nakolik je autor publikace sám silný ve znalosti historických faktů a nakolik je způsobilý v reálnépolitice, jakožto činnosti plánování a realizace historie, která se ještě neodehrála.
A většina spisovatelů i čtenářů publikací na toto téma se nezabývá otázkami:
• marxismus a komunismus je jedno a to samé, existující pod různými názvy?
• a pokud to není to samé, v čem je rozdíl a co čemu předcházelo?
• komunista a člen RSDRP (Ruská sociálně-demokratická strana)- RSDRP(b) – dtto bolševiků – RKS(b) (Ruská komunistická strana – bolševiků – 1918 – 1925) – VKS(b) (Všesvazová komunistická strana – bolševiků – 1925 – 1952) – KSSS (Komunistická strana Sovětského svazu – 1952 – 1991) – KSRF (Komunistická strana Ruské federace)/RKSP (Ruská komunistická strana pracujících v sestavě KSSS) Je jedno a to samé nebo byli a jsou skuteční komunisté vně oficiální komunistické strany, a ve straně, a zvláště v jejím vedení, byli a jsou skuteční antikomunisté, což i vysvětluje výsledky (r. 1991) činnosti budování komunismu v SSSR?
• bolševismus je ruský druh marxismu a stranická příslušnost nebo něco ruského, co existovalo před marxismem, existovalo v ruském marxismu, nějak to existuje i nyní a bude existovat v budoucnu?
Ačkoliv autoři publikací o Stalinovi tyto otázky přímo nekladou, každý z nich na ně má nějaké odpovědi. A v závislosti na tom, co má každý z autorů za samozřejmé (protože podle jeho názoru se to rozumí samo sebou a všichni ostatní to musí chápat jednotně, a zákonitě v souladu s jeho chápáním), dostává se mu buď toho, nebo onoho vidění a chápání osobnosti J. V. Stalina a jeho role v historické epoše. A to se týká všech jeho životopisců, počínaje zatvrzelým marxistou L.D. Bronštejnem (Trockým) a konče tuctovými politickými pracovníky D. Volkogonovem, a R. Kosolapovem. Proto si především uděláme jasno v odpovědích na tyto otázky.
Marxismus a komunismus není jedno a to samé. Tato slova se stala synonymy díky specifice krátkodobé epochy od poloviny 19. do poloviny 20. století.
Komunismus v překladu z latiny do ruštiny znamená pospolitost, jednotu; kromě toho v latině se jedná o slovo se společným kořenem s „komunikací“, tj. se spojením, včetně informačního spojení mezi lidmi, což se v ruštině nazývá „s-vědomí“. Jinak řečeno, komunismus je společenství lidí na základě svědomí: vše ostatní v komunismu je následkem jednoty svědomí u různých jedinců.
Podpora komunismu předpokládá souhlas s tím, že zdaleka ne vše, co je spojeno s životem člověka i společnosti, může být v neomezeném osobním (privátním) vlastnictví kohokoliv; mnohé (z majetku) může být v kolektivním vlastnictví a, jsa majetkem všech, nemůže být výlučným majetek nikoho z nich osobně.
I když je obecný smysl této okolnosti jasný, v praktickém životě neshody mezi komunisty vznikají při vytváření výčtu toho, co může být v osobním (privátním nebo korporátním) vlastnictví, a co může být výhradně ve vlastnictví společném. Z toho vyplývá, že pokud ve společnosti vládne právo kolektivního vlastnictví, pak se tím ve společnosti vylučuje závislost většiny na menšině, která shromáždilav osobním vlastnictví statky, jak pocházející z přírody, tak i vytvořené kolektivní prací. Komunismus, jako ideál, ke kterému by lidstvo ve svém vývoji mělo směřovat, se propaguje od starověku, a historie zná pokusy o jeho zavedení, jak na principech organizování života společnosti vládou (Inkové), tak i ve společenství lidí stejného smýšlení, vedoucích život ve společenství, ve společnosti, kde vláda podporuje právo na soukromé vlastnictví (Esejští ve starověké Judei) na vše bez výjimky.
Marxismus je název světonázorového systému a z něho vyplývajícího chápaní zákonů rozvoje společnosti a jejích perspektiv, pojmenovaný po jednom ze zakladatelů.
Marxismus se prezentuje jako vědecká teorie budování komunistické společnosti pomocí zákonů společensko-historického vývoje, údajně objevených jeho zakladateli, což i vedlo ke ztotožnění komunismu a marxismu v myšlení mnohých. Z nějakého důvodu však nikoliv komunisty nazývají marxisty, ale marxisty nazývají komunisty, což je ve své podstatě nesprávné , dokonce i pokud vycházíme z podstaty „vědeckých“ teorií marxismu, schopných být jen zástěrkou pro přikrytí daleko sahajících politických machinací a pokrytectví, ale ne vědeckým základem politiky budování komunistické společnosti, stejně jako jakékoliv jiné politiky.
1
Epigraf Pierra Courtadea v knize Edgara Morina „O podstatě SSSR. Totalitární komplex a nová říše“ (Fayard-1983)