Měl přitom velice nadšenou řeč a bylo znát, že bral materiál z vojenských kalendářů. Byla to taková dojemná řeč, že když ujížděli na Mošon, Švejk, který byl pohromadě ve vagónu s Vaňkem v improvizované kanceláři, vzpomněl si na ten proslov a řekl účetnímu šikovateli: "To bude moc fajn, jak povídal ten feldkurát, až den se skloní k večeru a slunce se svýma zlatejma paprskama zapadne za hory a na bojišti bude slyšet, jak von říkal, ten poslední dech umírajících, hejkot kleslých koní a sténání raněných mužů a nářek vobyvatelstva, když mu hořejí chalupy nad hlavou. Já mám moc rád, když tak lidi blbnou na kvadrát."

Vaněk souhlasné kývl hlavou: "Byl to zatraceně dojemný případ."

"Bylo to moc hezký a poučný," řekl Švejk, "já si to pamatuju velmi dobře, a až se vrátím z vojny, tak to budu vypravovat u Kalicha. Von se, když nám to pan kurát vykládal, tak pěkně rozkročil, že jsem měl strach, aby mu jedna haksna neuklouzla a von nespad do polního oltáře a nerozbil si kokos vo monstranci. Von nám dával takovej pěknej příklad z dějin naší armády, když ještě sloužil Radeckej a s večerními červánky slučoval se voheň, jak hořely stodoly na bojišti, jako kdyby to byl viděl."

A týž den vrchní polní kurát Ibl byl již ve Vídni a opět tam jinému maršbataliónu vykládal dojemnou historii, o které se Švejk zmiňoval a která se mu tolik líbila, že ji nazval blbostí na kvadrát.

"Milí vojáci," řečnil vrchní polní kurát Ibl, "tak tedy si myslete, že je rok osmačtyřicátý a že vítězstvím skončila bitva u Custozzy, kde po desetihodinovém úporném boji musil italský král Albert přenechati krvavé bojiště našemu otci vojínů, maršálkovi Radeckému, jenž v 84. roce svého života dobyl tak skvělého vítězství.

A hle, vojáci milí! Na výšině před dobytou Custozzou zastavil se kmet vojevůdce. Kolem něho jeho věrní vojevůdcové. Vážnost okamžiku zmocnila se celého kroužku, neboť, vojáci, v nepatrné vzdálenosti od maršálka bylo pozorovat vojína, jenž se smrtí zápasil. S roztříštěnými údy na polí cti pocifoval zraněný praporečník Hrt, jak na něho hledí maršálek Radecký. Hodný zraněný praporečník ještě svíral v tuhnoucí pravicí zlatou medalii v křečovitém nadšení. Při pohledu na vznešeného maršálka oživl se ještě jednou tepot jeho srdce a zchromlým tělem pronikl poslední zbytek síly a umírající pokoušel se s nadlidskou námahou plížiti se vstříc svému maršálkovi. ,Popřej si klidu, můj hodný vojíne,` zvolal k němu maršálek, sestoupil s koně a chtěl mu podati ruku. ,Nejde to, pane maršálku,` řekl umírající vojín, ,mám obě ruce uraženy, ale o jedno prosím. Sdělte mně plnou pravdu: Je ta bitva zcela dobyta?` ,Docela, milý brachu,` pravil laskavě polní maršálek, ,škoda, že tvá radost je zkalena tvým zraněním.` ,Ovšem, vznešený pane, se mnou je konec,` temným hlasem řekl vojín, příjemné se usmívaje. ,Máš žízeň?` otázal se Radecký. ,Den byl parný, pane maršálku, měli jsme přes třicet stupňů horka.` Nato Radecký, chopiv se polní láhve svého pobočníka, podával ji umírajícímu. Tento se napil, učiniv mocný doušek. ,Zaplať bůh tisíckrát,` zvolal, namáhaje se políbiti ruku svému veliteli. ,Jak dlouho sloužíš?` otázal se tento. ,Přes čtyřicet let, pane maršálku! U Ošper dobyl jsem zlaté medalie. Také u Lipska jsem byl, dělový kříž mám rovněž, pětkrát jsem byl smrtelně raněn, ale teď je se mnou dočista konec. Ale jaké štěstí a blaho, že jsem se dožil dnešního dne. Co mi záleží na smrti, když jsme dobyli slavného vítězství a císaři vrácena jeho zem!`

V tom okamžiku, milí vojáci, zavzněly z tábora velebné zvuky naší hymny Zachovej nám, Hospodine, mocně a vznešené nesly se po bojišti. Padlý vojín, loučící se se životem, ještě jednou pokusil se vzchopit. ,Sláva Rakousku,` zvolal nadšené, ,sláva Rakousku! Nechť pokračuje se v té skvostné písni! Sláva našemu vojevůdci! Ať žije armáda!`

Umírající sklonil se ještě jednou k pravici maršálkové, kterou poceloval, sklesl a tichý poslední vzdech vydral se z jeho šlechetné duše. Vojevůdce stál tu s obnaženou hlavou před mrtvolou jednoho z nejhodnějších vojínů. ,Tento krásný konec je věru záviděníhodný,` pravil v pohnutí maršálek, skláněje obličej do sepjatých dlaní.

Milí vojíni, i já vám přeji, abyste se všichni dočkali takového krásného konce."

Vzpomínaje na tuto řeč vrchního polního kuráta Ibla, mohl ho opravdu nazvati Švejk, aniž by mu v nejmenším ubližoval, blbem na kvadrát.

Potom Švejk počal mluvit o známých rozkazech, které jim byly přečteny před vstoupením do vlaku. Jeden byl armádní rozkaz podepsaný Františkem Josefem a druhý byl rozkaz arcivévody Josefa Ferdinanda, vrchního velitele východní armády a skupiny, kteréž oba týkaly se událostí na Dukelském průsmyku dne 3. dubna 1915, kdy přešly dva batalióny 28. pluku i s důstojníky k Rusům za zvuků plukovní kapely.

Oba rozkazy byly jim přečteny třaslavým hlasem a zněly v českém překladu:

Armádní rozkaz ze dne 17. dubna 1915:

Přeplněn bolestí nařizuji, aby c. k. pěší pluk čís. 28

pro zbabělost a velezrádu byl vymazán z mého vojska.

Plukovní prapor budiž zneuctěnému pluku

odebrán a odevzdán do Vojenského muzea. Dnešním

dnem přestává existovat pluk, který otráven

mravně z domovu, vytáhl do pole, aby se dopustil

velezrady.

František Josef 1.

-

Rozkaz arcivévody Josefa Ferdinanda:

České trupy během polního tažení zklamaly zejména

v posledních bojích. Zejména zklamaly při

obraně pozic, ve kterých se nalézaly po delší dobu

v zákopech, čehož použil často nepřítel aby navázal

styky a spojení s ničemnými živly těchto trup.

Obyčejně vždy směřovaly pak útoky nepřítele,

podporovaného těmito zrádci, proti těm oddílům

na frontě, které byly od takových trup obsazeny.

Často podařilo se nepříteli překvapit naše části

a takřka bez odporu proniknout do našich pozic

a zajmouti značný velký počet obránců.

Tisíckrát hanba, potupa i opovržení těmto bídákům

bezectným, kteří dopustili se zrady císaře i říše

a poskvrňují nejen čest slavných praporů naší slavné

a statečné armády, nýbrž i čest té národnosti, ku

které se hlásí.

Dřív nebo později zastihne je kulka nebo provaz kata.

Povinností každého jednotlivého českého vojáka,

který má čest v těle, je, aby označil svému komandantovi

takového ničemu, štváče a zrádce.

tak neučiní, je sám takový zrádce a ničema.

Tento rozkaz nechť je přečten všemu mužstvu

u českých pluků.

C. k. pluk čís. 28 nařízením našeho mocnáře jest

již vyškrtnut z armády a všichni zajatí přeběhlíci

z pluku splatí svou krví těžkou vinu.

Arcivévoda Josef Ferdinand

"To nám to přečtli trochu pozdě," řekl Švejk k Vaňkovi, "velice se divím, že nám to četli až teď, když už císař pán ten befél vydal 17. dubna. To by mohlo tak vypadat, jako kdyby z nějakejch důvodů hned nám to nedali přečíst. Já bejt císařem pánem, tak bych si takový odstrkování nedal líbit. Když vydám befél 17. dubna, tak se taky sedmnáctýho musí číst u všech regimentů, i kdyby šídla padala."

Na druhé straně vagónu proti Vaňkovi seděl kuchař okultista z důstojnické mináže a cosi psal. Za ním seděli sluha nadporučíka Lukáše vousatý obr Baloun a telefonista přidělený k 11. marškumpačce Chodounský. Baloun přežvykoval kus komisárku a vykládal uděšeně telefonistovi Chodounskému, že za to nemůže, když v té tlačenici při nastupování do vlaku nemohl se dostat do štábního vagónu ku svému nadporučíkovi.

Chodounský ho strašil, že teď přestává legrace, že za to bude kulka.

"Kdyby bylo už jednou toho trápení konec," bědoval Baloun, "už jednou jsem měl namále na manévrech u Votic. Tam jsme šli vo hladu a žízni, a když k nám přijel batalionsadjutant, tak jsem vykřik: ,Dejte nám vodu a chleba.` Von votočil na mne koně a řek, že kdyby to bylo ve válce, že bych musil vystoupit z řady a že by mne dal vodstřelit, a teď že mne dá zavřít na garnizón, ale měl jsem veliký štěstí, poněvadž když jel to voznámit ke štábu, tak na cestě se mu splašil kůň, von spad a zlámal si, sláva bohu, vaz."