"Kamarádi, mně zas seberou všechno mastný ze supy," zahořekoval tragicky, "a místo masa nechají mně šlachu. Včera jsem eskortoval taky dva do lágru a někdo mně sežral půl veky, kterou pro mne vyfasovali."

"Vy holt tady u divizijního soudu nemyslíte než na žrádlo," řekl Vodička, který již úplně okřál.

Když jednoročnímu dobrovolníkovi oznámili, jak to s nimi dopadlo, zvolal: "Tedy marška, přátelé! Je to jako v časopise českých turistů: ,Dobrý vítr!` Přípravné práce na cestu jsou již hotovy, vše slavnou vojenskou správou obstaráno a vykonáno. I vy jste objednáni připojiti se k výletu do Haliče. Nastupte cestu s myslí veselou a lehkým, radostným srdcem. Chovejte neobyčejnou lásku pro ty krajiny, kde budou vám představovat zákopy. Je to tam krásné a nanejvýš zajímavé. Budete se v dálné cizině cítiti jako doma, jako v příbuzném kraji, ba skoro jako v milé domovině. S city povznesenými nastoupíte pout do krajin, o kterých již starý Humboldt pravil: ,V celém světě neviděl jsem něco velkolepějšího nad tu blbou Halič: Hojné a vzácné zkušenosti, jichž nabyla naše slavná armáda na ústupu z Haliče při prvé cestě, budou našim novým válečným výpravám jistě vítaným vodítkem při sestavování programu druhé cesty. Jen pořád rovně za nosem do Ruska a z radosti vypalte do vzduchu všechny patrony."

Před odchodem Švejka a Vodičky po obědě do kanceláře přistoupil k nim neštastný učitel, který složil báseň o vších, a řekl tajemně, odváděje oba stranou: "Nezapomeňte, až budete na ruské straně, říct hned k Rusům: Zdrávstvujtě, ruskije bratja, my braťja čechi, my nět avstrijci."

Když vycházeli z baráku, tu Vodička, chtěje manifestačně vyjádřit svou nenávist k Maďarům a to, že ho nezdolala a nezviklala vazba v jeho přesvědčení, šlápl Maďarovi, který nechtěl sloužit na vojně, na nohu a zařval na něho: "Vobuj se, pahejle!"

"Měl mně něco říct," s nelibostí prohlásil potom sapér Vodička k Švejkovi, "měl se ozvat, tak bych mu jeho maďarskej šmakovák roztrh vod ucha k uchu. A von, kluk blbá, mlčí a dá si šlapat po botech. Hergot, Švejku, já mám takovej vztek, že nejsem vodsouzenej. Dyt to vypadá, jako kdyby se nám vysmívali, že to s těma Mad'arama nestojí ani za řeč. A přece jsme se bili jako lvi. To jsi zkazil ty, že nás nevodsoudili a že nám dali takový vysvědčení, jako bychom se ani neuměli pořádně prát. Co si vlastně vo nás myslí. Dyť to byl docela slušnej konflikt."

"Milej hochu," řekl Švejk dobrácky, "já dobře nechápu, jak tě to nemůže těšit, že nás divisionsgericht ouředně uznal za docela slušný lidi, proti kerým nic nemůže mít. Já jsem se u vejslechu, to je pravda, vymlouval všelijak, to se musí dělat, to je povinností lhát, jako říká advokát Bass svým klientům. Když se mě pan audior zeptal, proč jsme vtrhli do bytu toho pana Kákonyiho, tak jsem mu prostě řek: ,Já myslel, že se nejlépe s panem Kákonyim poznáme, když ho budem navštěvovat: Pan auditor se mě pak už na nic neptal a měl už toho dost. - To si pamatuj," pokračoval Švejk v úvaze, "že se před vojenskejma soudy žádnej nesmí přiznávat. Když jsem seděl u garnisonsgerichtu, tak se ve vedlejší cimře jeden voják přiznal, a jak se to vostatní dozvěděli, tak mu dali deku a poručili mu, že musí svý přiznání vodvolat."

"Kdybych udělal něco nečestnýho, tak bych se nepřiznal," řekl sapér Vodička, "ale když se mne ten kluk auditorská přímo zeptal: Pral jste se?, tak jsem řekl: Ano, pral jsem se. Ztýral jste někoho? Zajisté, pane auditore. Poranil jste při tom někoho? Ovšemže, pane auditore. Ať ví, s kým mluví. A to je právě ta vostuda, že nás vosvobodili. To je, jako kdyby nechtěl věřit tomu, že jsem přerazil vo ty kluky maďarský überšvunk, že jsem z nich udělal nudle, boule a modřiny. Tys byl přece při tom, jak v jeden moment jsem měl tři kluky madarský na sobě, a jak za chvilku válelo se to všechno na zemi a já šlapal po nich. A po tom po všem zastaví takovej usmrkanej auditorskej kluk s náma vyšetřování. To je, jako by mně řek: Kam se serete, vy a prát se. Až bude po vojně a budu v civilu, já ho vočumu někde najdu a pak mu ukážu, jestli se nedovedu prát. Potom přijedu sem do Királyhidy a udělám tady takový binec, že to svět neviděl a že se budou lidi schovávat do sklepa, až se dozvědí, že jsem se přišel podívat na ty rošťáky v Királyhidě, na ty lumpy, na ty pacholky."

-

V kanceláři bylo všechno odbyto velice rychle. Nějaký felák s hubou ještě zamaštěnou od oběda, podávaje Švejkovi a Vodičkoví papíry s náramně vážnou tváří, nedal si ujít té příležitosti, aby nepronesl k oběma řeč, ve které apeloval na jich vojenského ducha, proplétaje to, poněvadž byl Vasrpolák, různými pěknými výrazy svého nářečí, jako "marekvium", "glupi rolmopsie", "krajcová sedmina", "sviňa porýpaná" a "dum vám baně na mjesjnuckovy vaši gzichty".

Když se Švejk s Vodičkou loučil, poněvadž každého odváděli k jejich části, řekl Švejk: "Až bude po tý vojně, tak mé přijel navštívit. Najdeš mé každej večer od šesti hodin u Kalicha na Bojišti."

"To se ví, že tam přijdu," odpověděl Vodička, "bude tam nějaká sranda?"

"Každej den se tam něco strhne," sliboval Švejk, "a kdyby to bylo moc tichý, tak už to nějak zařídíme."

Rozešli se, a když byli od sebe již hodně kroků, volal starý sapér Vodička za Švejkem: "Tak se ale jisté postarej vo nějakou zábavu, až tam přijdu."

Načež Švejk volal nazpět: "Přijel ale určitě, až bude konec týhle válce."

Potom se vzdálili a bylo slyšet zas za hodnou chvíli za rohem z druhé řady baráků hlas Vodičky: "Švejku, Švejku, jaký mají pivo u Kalicha?"

A jako ozvěna ozvala se Švejkova odpověď: "Velkopopovický."

"Já myslel, že smíchovský," volal z dálky sapér Vodička.

"Mají tam taky holky," křičel Švejk.

"Tedy po válce v šest hodin večer," křičel zezdola Vodička.

"Přijel' raděj vo půl sedmý, kdybych se někde vopozdil," odpovídal Švejk.

Potom ozval se ještě, již z velké dálky, Vodička: "V šest hodin nemůžeš přijít?"

"Tak přijdu tedy v šest," slyšel Vodička odpověď vzdalujícího se kamaráda.

A tak se rozešel dobrý voják Švejk se starým sapérem Vodičkou. "Wenn die Leute auseinander gehen, da sagen sie Auf Wiedersehen."

Nadporučík Lukáš chodil rozčileně po kanceláři 11. maršové roty. Byla to tmavá díra v baráku roty, přepažená z chodby prkny. Stůl, dvě židle, baňka s petrolejem a kavalec.

Před ním stál účetní šikovatel Vaněk, který zde sestavoval listiny k výplatě žoldu, vedl účty kuchyně pro mužstvo, byl finančním ministrem celé roty a trávil tu celý boží den, zde též spal.

U dveří stál tlustý pěšák, zarostlý vousy jako Krakonoš. To byl Baloun, nový sluha nadporučíka, v civilu mlynář někde u Českého Krumlova.

"Vybral jste mně opravdu znamenitého pucfleka," mluvil nadporučík Lukáš k účetnímu šikovateli, "děkuji vám srdečně za to milé překvapení. První den si ho pošlu pro oběd do oficírsmináže, a on mně ho půl sežere."

"Rozlil jsem prosím," řekl tlustý obr.

"Dobře, rozlils. Tos moh rozlít jedině polívku nebo omáčku, ale ne frankfurtskou pečeni. Vždyť jsi mně přinesl jen takový kousek, co by se za nehet vešlo. A kams dal štrůdl?"

"Já jsem..."

"Ale nezapírej, tys ho sežral."

Nadporučík Lukáš pronesl poslední slova s takovou vážností a tak přísným hlasem, že Baloun mimoděk ustoupil o dva kroky.

"Já jsem se informoval v kuchyni, co jsme dnes měli k obědu. A byla polívka s játrovými knedlíčky. Kam jsi dal ty knedlíčky? Vytahal jsi je po cestě, to je jistá pravda. Potom bylo hovězí maso s okurkou. Cos s tím udělal? Taky jsi sežral. Dva plátky frankfurtské pečeně. A přines jsi jen půl plátku, he? Dva kousky štrůdlu! Kams ho dal? Nacpal jsi se, prase mizerný, ohavný. Mluv, kam jsi dal štrůdl? Že ti upad do bláta? Ty prevíte jeden. Můžeš mně ukázat to místo, kde leží v blátě? Že hned nějakej pes příběh jako na zavolanou, popad ho a odnes? Ježíšikriste, já ti tak nafackuju hubu, že budeš mít hlavu jako štandlík! Ještě mně, ta svině, zapírá. Víš, kdo té viděl? Zde rechnungsfeldvébl Vanék. Ten přišel ke mně a povídá: ,Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že to vaše prase, Baloun, vám žere oběd. Dívám se z okna a on se cpe, jako by nejedl celý týden.` Poslyšte, Sie Rechnungsfeldwebel, nemohli jste opravdu vybrat jiný dobytek pro mě než tohoto chlapa?"