A pod tím dojmem přikročil v deset hodin ráno plukovník Schröder k tomu výkonu, který snad správně pojmenoval jednoroční dobrovolník posledním soudem.

Švejk s jednoročním dobrovolníkem stáli na nádvoří a očekávali plukovníka. Byly zde již šarže, službu konající důstojník, plukovní adjutant a šikovatel z plukovní kanceláře se spisy o provinilcích, na které čeká sekyra spravedlnosti - regimentsraport.

Konečně se objevil zachmuřený plukovník v průvodu hejtmana Ságnera ze školy jednoročních dobrovolníků, nervózně sekaje bičíkem přes holinku svých vysokých bot.

Přijav raport, přešel několikrát za hrobového mlčení kolem Švejka a jednoročního dobrovolníka, kteří dělali rechtsšaut nebo linksšaut, podle toho, na kterém křídle se plukovník objevil. vinili to s neobyčejnou důkladností, že si mohli krky vykroutit, poněvadž to trvalo hezkou chvíli.

Konečně se plukovník zastavil před jednoročním dobrovolníkem, který hlásil: "Jednoroční dobrovolník..."

"Vím," řekl stručné plukovník, "vyvrhel jednoročních dobrovolníků. tím jste v civilu? Studující klasické filosofie? Tedy ožralý inteligent... Pane hejtmane," zvolal na Ságnera, "přiveďte sem celou školu jednoročních dobrovolníků. - To se ví," hovořil dál k jednoročnímu dobrovolníkovi, "milostpán student klasické filosofie, s kterým se musí našinec špinit. Kehrt euch! To jsem věděl. Faldy na mantlu v nepořádku. Jako kdyby šel od děvky nebo se válel v bordelu. Já vás, chlapečku, roznesu."

Škola jednoročních dobrovolníků vstoupila na nádvoří.

"Do čtverce!" rozkázal plukovník. Obklopili souzené i plukovníka úzkým čtvercem.

"Podívejte se na toho muže," řičel plukovník, ukazuje bičíkem na jednoročního dobrovolníka, "prochlastal vaši čest jednoročních dobrovolníků, ze kterých má se vychovat kádr řádných důstojníků, kteří by vedli mužstvo k slávě na poli bitevním. Ale kam by vedl on své mužstvo, tento ochlasta? Z hospody do hospody. Všechen vyfasovaný rum by mužstvu propil. Můžete říct něco na svou omluvu? Nemůžete. Podívejte se na něho. Ani na svou omluvu nemůže nic říct, a v civilu studuje klasickou filosofii. Opravdu, klasický případ."

Plukovník pronesl poslední slova významně pomalu a odplivl si: "Klasický filosof, který v opilosti sráží důstojníkům v noci čepice s hlavy. Mensch! Ještě štěstí, že to byl jen takový důstojník od dělostřelectva."

V tom posledním byla soustředěna všechna zášť 91. regimentu proti dělostřelectvu v Budějovicích. Běda dělostřelci, který padl v noci do rukou patroly od pluku, a naopak. Zášť hrozná, nesmiřitelná, vendeta, krevní msta, dědící se z ročníku na ročník, provázená na obou stranách tradičními historkami, jak bud infanteristi naházeli dělostřelce do Vltavy, nebo opačně. Jak se seprali v Port Arthuru, u Růže a v jiných četných zábavních místnostech jihočeské metropole.

"Nicméně," pokračoval plukovník, "taková věc se musí bezpříkladně potrestat, chlap musí být vyloučen ze školy jednoročních dobrovolníků, morálně zničen. Máme už dost takových inteligentů v armádě. Regimentskanzlei!"

Šikovatel z plukovní kanceláře přistoupil vážně se spisy a s tužkou.

Panovalo ticho jako v soudní síni, kde soudí vraha a předseda soudu spustí: "Poslyšte rozsudek."

A právě takovým hlasem pronesl plukovník: "Jednoroční dobrovolník Marek odsuzuje se: 21 dní verschärft a po odpykání trestu do kuchyně škrábat brambory."

Obraceje se ke škole jednoročních dobrovolníků, dal plukovník rozkaz k seřazení. Bylo slyšet, jak rychle se rozdělují do čtyřstupu a odcházejí, přičemž plukovník řekl k hejtmanovi Ságnerovi, že to neklape, aby s nimi na nádvoří odpůldne opakoval kroky.

"To musí hřmít, pane hejtmane. A ještě něco. Málem bych byl zapomněl. Řekněte jim, že celá škola jednoročních dobrovolníků má po pět dní kasárníka, aby nikdy nezapomněli pna svého bývalého kolegu, toho lumpa Marka."

A lump Marek stál vedle Švejka a tvářil se úplné spokojeně. Lépe to už s ním dopadnout nemohlo. Je rozhodně lepší škrábat v kuchyni brambory, modelovat blbouny a obírat žebro než řvát s plnými kaťaty pod uragánním ohněm nepřítele: "Einzeln abfallen! Bajonett auf!"

Vrátiv se od hejtmana Ságnera, plukovník Schröder zastavil se před Švejkem a podíval se na něho pozorně. Švejkovu figuru v ten okamžik reprezentoval jeho plný, usměvavý obličej, zakrojený velkýma ušima vyčuhujícíma pod naraženou vojenskou čepicí. Celek dělal výraz naprostého bezpečí a neznalosti nějakého provinění. Jeho oči se ptaly: "Provedl jsem prosím něco?" Jeho oči mluvily: "Mohu já prosím za něco?"

A plukovník shrnul svá pozorování v otázku, kterou dal šikovateli z plukovní kanceláře: "Blb?"

A tu viděl plukovník, jak ústa toho dobráckého obličeje před ním se otvírají.

"Poslušně hlásím, pane obrst, blb," odpověděl za šikovatele Švejk.

Plukovník Schröder kývl adjutantovi a odešel s ním stranou. Pak zavolali na šikovatele a prohlíželi materiál o Švejkovi.

"Aha," řekl plukovník Schröder, "to je tedy ten sluha nadporučíka Lukáše, který se mu dle jeho raportu ztratil v Táboře. Myslím, že páni důstojníci mají si sami vychovávat své sluhy. Když už si pan nadporučík Lukáš vybral takového notorického blba za sluhu, ať se s ním trápí sám. Má na to dost volného času, když nikam nechodí. Že jste ho také nikdy neviděl v naší společnosti? Nu tak vidíte. Má tedy dost času, aby si mohl svého sluhu vycepovat."

Plukovník Schröder přistoupil k Švejkovi, a dívaje se na jeho dobrácký obličej, řekl: "Pitomý dobytku, máte tři dny verschärft, a až si to odbudete, hlaste se u nadporučíka Lukáše."

Tak se opět setkal Švejk s jednoročním dobrovolníkem v plukovním arestě a nadporučík Lukáš mohl se velice potěšit, když si ho dal plukovník Schröder k sobě zavolat, aby mu řekl: "Pane nadporučíku. Asi před týdnem, po svém příjezdu k pluku, podal jste mně raport o přidělení sluhy, poněvadž se vám váš sluha ztratil na nádraží v Táboře. Poněvadž se vrátil..."

"Pane plukovníku...," prosebné ozval se nadporučík Lukáš.

"...rozhodl jsem se," s důrazem pokračoval plukovník, "posadit ho na tři dny a pak ho zas pošlu k vám..."

Nadporučík Lukáš zdrceně se vypotácel z plukovníkovy kanceláře.

-

Během těch tří dnů, které.strávil Švejk ve společnosti jednoročního dobrovolníka Marka, bavil se velice dobře. Každého večera oba pořádali na pryčnách vlastenecky projevy.

Večer z arestu ozývalo se vždy "Zachovej nám, Hospodine" a "Prim Eugen, der edle Ritter". Přezpívali též celou řadu vojenských písniček, a když přicházíval profous, znělo mu na uvítanou:

Ten náš starej profous,

ten nesmí zemříti,

pro toho si musí

čert z pekla přijíti.

Příjde pro něj s vozem

a praští s ním vo zem,

čerti si s ním v pekle

pěkně zatopěj...

A nad pryčnu nakreslil jednoroční dobrovolník profouse a pod něho napsal text staré písničky:

Když jsem šel do Prahy pro jelita,

potkal jsem na cestě tajtrlíka.

Nebyl to tajtrlík, byl to profous,

kdybych byl neutek, byl by mne kous.

A zatímco oba tak dráždili profouse, jako v Seville andaluského býka dráždí červeným šátkem, nadporučík Lukáš s úzkostí očekával, kdy se objeví Švejk, aby hlásil, že nastupuje opět službu.