"Na útraty vojenského eráru, to se rozumí," řekl tvrdě a drsné Švejk, "zaplať pánbůh za takový boží řízení. Nějakej Pivoňka z Chotěboře považoval jednou také za boží řízení, když se mu do rukou připletla ohlávka s cizí krávou."

Ubohý starý pán byl z těchto řečí úplné popleten a přestal se vůbec hájit, staraje se co nejrychleji se obléknout a vyřídit celou záležitost.

Vršovický farář ještě spal, a jsa probuzen hlukem, počal láteřit, poněvadž v rozespalosti myslel, že má jít někoho zaopatřovat.

"Taky mají dát pokoj s tím posledním pomazáním," bručel, oblékaje se neochotné, "vzpomenou si lidi umírat, když je člověk v nejlepším spánku. i 63 A aby se potom s nima handrkoval o peníze."

V předsíni se tedy setkali. On, zástupce pánaboha mezi vršovickými civilisty katolíky, a druhý, zástupce boží na zemi při vojenském eráru.

Celkem však to byl spor mezi civilistou a vojákem.

Jestli farář tvrdil, že polní oltář nepatří do pohovky, polní kurát se zmiňoval o tom, že tím méně podle toho patří z pohovky do sakristie kostela, kam chodí samí civilisté.

Švejk činil přitom různé poznámky, že je lehko obohacovat chudý kostel na účet vojenského eráru. "Chudý" řekl v uvozovkách.

Nakonec šli do sakristie kostela a farář vydal polní oltář pod touto zápiskou:

Přijal jsem polní oltář, který se náhodou

dostal do chrámu ve Vršovicích.

Polní kurát Otto Katz

Slavný polní oltář byl od jedné židovské firmy, Moritz Mahler ve Vídni, která vyráběla všemožné mešní potřeby a předměty náboženské, jako růžence a obrázky svatých.

Oltář skládal se ze tří dílů, opatřených hodné falešným pozlátkem, jako celá sláva církve svaté.

Nebylo také možno zjistit bez fantazie, co vlastně představují obrazy namalované na těch třech dílech. Jisto je, že to byl oltář, kterého by mohli stejně používat nějací pohani na Zambezi či šamání Burjatů i Mongolů.

Opatřen řvavými barvami, vypadal zdáli jako barevné tabule určené pro zkoumání daltonistů na železné dráze.

Vynikala jen jediná figura. Nějaký nahý člověk se svatozáří a nazelenalým tělem jako biskup husy, která už zapáchá a je v rozkladu.

Tomu svatému nikdo nic nedělal. Naopak, měl po obou stranách dva křídlaté tvory, kteří měli znázorňovat anděly. Ale divák měl dojem, že ten svatý nahý muž řve hrůzou nad tou společností, která ho obklopuje. Andělé vypadali totiž jako pohádkové příšery, něco mezi okřídlenou divokou kočkou a apokalyptickou příšerou.

Protějškem k němu byl obrázek, který měl znázorňovat trojici boží. Na holubici celkem vzato nemohl malíř ničeho zkazit. Namaloval nějakého ptáka, který mohl být stejně holubicí jako slepicí bílých wyandotek.

Zato však bůh otec vypadal jako loupežník Divokého západu, kterého představuje obecenstvu film nějakého napínavého krváku.

Syn boží byl naproti tomu veselý mladý muž, s pěkným bříškem, zahaleným něčím, co vypadalo jako plavky. Celkem dělal dojem sportsmana. Kříž, který měl v ruce, držel s takovou elegancí, jako kdyby to byla tenisová raketa.

Zdálky však to všechno splývalo a činilo dojem, že vlak vjíždí do nádraží.

Třetí obrázek nebylo vůbec možno ocenit, co představuje. Vojáci se vidy hádali a luštili ten rébus. Někdo myslel dokonce, že je to krajinka z Posázaví.

Byl však pod tím nápisy Heilige Maria, Mutter Gottes, erbarme unser.

Polní oltář naložil Švejk šťastně do drožky, sám si sedl k drožkáři na kozlík, polní karát dal si v drožce pohodlně nohy na trojici boží.

Švejk se bavil s drožkářem o vojně.

Drožkář byl rebelant. Dělal různé poznámky o vítězství rakouských zbraní, jako: "Ti vám to v Srbsku nahnuli" apod. Když přejížděli potravní čáru, ptal se zřízenec, co vezou.

Švejk odpověděl:

"Trojici boží a Panenku Marii s feldkurátem." Na cvičišti zatím netrpělivě čekaly pochodové setniny. A čekaly dlouho. Nebol ještě jeli pro sportovní kalich k nadporučíkovi Witingrovi a potom pro monstranci, ciborium a jiné příslušnosti ke mši do břevnovského kláštera, včetně i láhve mešního vína. Z toho je vidět, že není jen tak jednoduché sloužit polní mši.

"My to flákáme všelijak," řekl Švejk k drožkáři. A měl pravdu. Když totiž přijeli již na cvičiště a byli u pódia s dřevěným pažením a stolem, na který měl být postaven polní oltář, ukázalo se, že polní kurát zapomněl na ministranta.

Ministrovával mu vždy jeden pěšák od pluku, který se však dal přeložit raději k telefonu a odjel na frontu.

"To nevadí, pane feldkurát," řekl Švejk, "já to taky mohu zastat "

"A umíte ministrovat?"

"Nikdy jsem to nedělal," odpověděl Švejk, "ale zkusit se může všechno. Dneska je vojna, a ve válce dělají lidi věci, vo kterých se jim dřív ani nezdálo. To nějaký hloupý ,et cum spiritu tuo` na to vaše ,dominus vobiscum` taky svedu dohromady. A potom myslím, že to není nic těžkýho, chodit kolem vás jako kočka kolem horký kaše. A mejt vám ruce a nalejvat z konviček víno."

"Dobře," řekl polní kurát, "ale vodu mně nelejte. Raději si hned do té druhé konvičky nalejte také víno. Ostatně já vám vždycky řeknu, jestli máte jít napravo nebo nalevo. Jestli potichounku zapísknu jednou, to znamená napravo, dvakrát nalevo. S mešní knihou se nemusíte také mnoho tahat. Ostatně je to legrace. Nemáte trému?"

"Já se ničeho nebojím, pane feldkurát, ani ministrování."

Polní kurát měl pravdu, když se vyjádřil: Ostatně je to legrace.

Šlo všechno náramné hladce.

Řeč polního kuráta byla velice stručnou.

"Vojáci! Sešli jsme se zde, abychom před odjezdem na bojiště obrátili své srdce k bohu, aby nám dal vítězství a zachoval nás ve zdraví. Nebudu vás dlouho zdržovat a přeji vám všechno nejlepší."

"Ruht," zvolal starý plukovník na levém křídle.

Polní mši se říká proto polní, že podléhá témže zákonům jako vojenská taktika v poli. Při dlouhých manévrech vojsk za třicítileté války bývaly polní mše také neobyčejné dlouhé.

Při moderní taktice, kdy pohyby vojsk jsou rychlé a bystré, polní mše musí být také rychlou a bystrou. Tahle trvala právě deset minut a ti, kteří byli blíž, neobyčejné se divili, proč mezi mší polní kurát si pohvizduje.

Švejk bystře ovládal signály. Chodil na pravou stranu oltáře, opět byl na levé, a nic jiného neříkal než "et cum spiritu tuo".

Vypadalo to jako indiánský tanec kolem obětního kamene, ale dělalo to dobrý dojem, zaplašujíc nudu zaprášeného, smutného cvičiště s alejí stromů švestkových vzadu a latrínami, jejichž vůně zastupovala mystickou vůni kadidla gotických chrámů.

Všichni se náramné bavili. Důstojníci kolem plukovníka vypravovali si anekdoty a tak to šlo v úplném pořádku. Tu a tam bylo slyšet mezi mužstvem: "Dej mi štuka."

A jako obětní dým vycházely od rot k nebi modré obláčky tabákového dýmu. Kouřily všechny šarže, když viděly, že si i pan plukovník zapálil.

Konečně se ozvalo "Zum Gebet", zavířilo to prachem a šedivý čtverec uniforem sklonil svá kolena před sportovním kalichem nadporučíka Witingra, který on vyhrál za Sport-Favorit v běhu Vídeň-Mödling.

Kalich byl plný a všeobecný úsudek, který provázel manipulaci polního kuráta, bylo to, co šla řadami: "Ten to vyžunk."

Výkon ten byl opakován dvakrát. Pak ještě jednou "K modlitbě", nato kapela dala k lepšímu "Zachovej nám, Hospodine", seřazení a odchod.

"Seberte ty monatky," řekl polní kurát Švejkovi, ukazuje na polní oltář, "ať to můžem zase rozvézt, kam to patří!"

Jeli tedy se svým drožkářem, vrátili všechno poctivě, až na tu láhev mešního vína.

A když byli doma, poukázavše nešťastného drožkáře na velitelství, pokud se týká náhrady za ty dlouhé jízdy, řekl Švejk k polnímu kurátovi: "Poslušné hlásím, pane feldkurát, musí bejt ministrant toho samýho vyznání jako ten, kterýmu přisluhuje?"

"Zajisté," odpověděl polní kurát, "jinak by mše nebyla platnou."

"Pak se stal, pane feldkurát, vetkej omyl," ozval se Švejk, "já jsem bez vyznání. Já už mám takovou smůlu."