"Já jsem měl strach, že jste mu toho šluka dali," poznamenal Švejk, "to byste zkazil celý vypravování. Takový šlechetnosti jsou jenom v románech, ale na garnizóně za takovejch okolností by to byla blbost "

"A deku jste mu nedali?" ozval se čísi hlas. "Na to jsme zapomněli."

Nastala tichá debata, měl-li dostat ke všemu deku či ne. Většina byla pro.

Vypravování pomalu zatichalo. Usínali, škrábajíce se pod paždí, na prsou a na břiše, kde se v prádle vši nejvíce drží. Usínali, dávajíce si zavšivené deky přes hlavu, aby je nerušilo světlo petrolejové lampy...

Ráno v osm hodin vyzvali Švejka, aby šel do kanceláře.

"Po levej straně u dveří kanceláře je plivátko, tam házejí špačky," poučoval Švejka jeden. "Potom v prvním poschodí jdeš také kolem jednoho. Metou chodby až v devět, tak tam něco bude."

Ale Švejk zklamal jejich naděje. Nevrátil se více do šestnáctky. Devatenáct podvlékaček kombinovalo a hádalo všelijaké věci.

Nějaký pihovatý voják od zeměbrany, který měl největší fantazii, rozhlásil, že Švejk střelil po svém hejtmanovi a že dnes ho odvedli na motolské cvičiště na popravu.

*Třicet procent lidí, kteří seděli na garnizóně, sedělo tam přes celou válku, aniž by byli jednou u výslechu.

1

Znovu počíná jeho odysea pod čestným průvodem dvou vojáků s bajonety, kteří ho měli dopravit k polnímu kurátovi.

Jeho průvodčí byli mužové, kteří se doplňovali navzájem. Jestli jeden z nich byl čahoun, druhý byl malý, tlustý. Čahoun kulhal na pravou nohu, malý voják na levou. Oba sloužili v týlu, poněvadž byli kdysi do války úplně zproštěni vojenské služby.

Šli vážně vedle chodníku a dívali se občas úkosem na Švejka, který kráčel uprostřed a salutoval kdekomu. Jeho civilní šaty ztratily se ve skladišti garnizónu i s jeho vojenskou čepicí, s kterou šel na vojnu. Nežli ho propustili, dali mu starý vojenský mundúr, který patřil nějakému břicháči a o hlavu většímu, než byl Švejk.

Do kalhot, které měl na sobě, byli by se vešli ještě tři Švejkové. Nekonečné faldy od noh až přes prsa, kam až sahaly kalhoty, mimovolně způsobovaly obdiv diváků. Ohromná blůza se záplatami na loktech, zamaštěná a špinavá, klátila se na Švejkovi jako kabát na hastrošovi. Kalhoty visely na něm jako kostým na klaunovi z cirku. Vojenská čepice, kterou mu též na garnizóně vyměnili, šla mu přes uši.

Na úsměvy diváků odpovídal Švejk měkkým úsměvem, teplem a něhou svých dobráckých očí.

A tak šli do Karlína, do bytu polního kuráta.

První promluvil na Švejka malý tlustý. Byli právě na Malé Straně dole pod podloubím.

"Odkud jseš?" otázal se malý tlustý.

"Z Prahy."

"A neutečeš nám?"

Do rozmluvy vmísil se Čahoun. Je to prazvláštní zjev, že jestli malí, tlustí bývají povětšině dobromyslnými optimisty, Čahouni, vytáhlí bývají naopak skeptiky.

A proto čahoun řekl k malému: "Kdyby moh, tak by utek."

"A proč by utíkal," ozval se malý tlouštík, "je tak jako tak na svobodě, venku z garnizónu. Tady to nesu v paketu:"

"A co tam je v tom paketu k polnímu kurátovi?" otázal se Čahoun.

"To já nevím."

"Tak vidíš, nevíš a mluvíš:"

Šli přes Karlův most za naprostého mlčení. V Karlově ulici promluvil opět malý tlustý na Švejka:

"Nevíš, proč tě vedeme k polnímu kurátovi?"

"Ke zpovědi," řekl ledabyle Švejk, "zítra mne budou věšet. To se vždycky tak dělá a říká se tomu duchovní outěcha."

"A proč tě budou jako tento...," otázal se opatrně čahoun, zatímco tlustý soustrastně se podíval na Švejka.

Oba byli řemeslníci z venkova, otcové rodin.

"Já nevím," odpověděl Švejk, usmívaje se dobrácky, "já o ničem nevím. Patrně to bude osud:"

"Asis se narodil na neštastné planetě," znalecky a se soucitem poznamenal malinký, "u nás v Jasenné u Josefova ještě za pruský války pověsili také tak jednoho. Přišli pro něho, nic mu neřekli a v Josefově ho pověsili:"

"Já myslím," řekl skeptický čahoun, "že pro nic a za nic člověka nevěší, že musí být k tomu vždycky nějaká příčina, aby se to mohlo odůvodnit "

"Když není válka," poznamenal Švejk, "tak se to odůvodňuje, ale ve válce se na jednoho člověka nebere zřetel. Má padnout na frontě, nebo bejt pověšenej doma. Pěšky jako za vozem."

"Poslouchej, nejsi ty nějakej politickej?" otázal se čahoun. V přízvuku jeho otázky bylo znát, že začíná být Švejkovi nakloněn.

"Politickej jsem až moc," usmál se Švejk.

"Nejsi národní socialista?" Nyní počal být malý tlustý opatrným. Vmísil se do toho. "Co je nám do toho," řekl, "je všude plno lidí a pozorujou nás. Aspoň kdybychom někde v průjezdě mohli sundat bodla, aby to tak nevypadalo. Neutečeš nám? My bychom měli z toho nepříjemnosti. Nemám pravdu, Toníku?" obrátil se k čahounovi, který potichu řekl:

"Bodla bychom mohli sundat. Je to přece náš člověk."

Přestal být skeptikem a duši jeho naplnila soustrast k Švejkovi. Hledali tedy vhodný průjezd, kde sňali bodáky, a tlustý dovolil Švejkovi, aby kráčel vedle něho.

"Kouřil bys, vid," řekl, "jestlipak..." Chtěl říct: "Jestlipak ti dají také zakouřit, než tě pověsí," ale nedokončil větu, vycituje, že by to byla beztaktnost.

Zakouřili si všichni a průvodčí Švejkovi počali sdělovat jemu o svých rodinách na Královéhradecku, o ženách, dětech, o kousku políčka, o jedné krávě.

"Já mám žízeň," řekl Švejk.

Čahoun s malým podívali se na sebe.

"Někam na jednu bychom také šli," řekl malý, vyciťuje čahounův souhlas, "ale někam, kde by to nebylo nápadný."

"Pojďme na Kuklík," vybízel Švejk, "kvéry si dáte do kuchyně, hostinský Serabona je sokol, toho se nemusíte bát. - Hrajou tam na housle a na harmoniku," pokračoval Švejk, "a chodějí tam pouliční holky a různá jiná dobrá společnost, která nesmí do Reprezenťáku."

Čahoun s malým podívali se ještě jednou na sebe a pak řekl čahoun: "Tak tam půjdem, do Karlína je ještě daleko."

Po cestě jim Švejk vypravoval různé anekdoty a v dobré náladě vstoupili na Kuklík a udělali to tak, jak Švejk radil. Ručnice uschovali v kuchyni a šli do lokálu, kde housle a harmonika naplňovaly místnost zvuky oblíbené písně "Na Pankráci, tam na tom vršíčku, stojí pěkné stromořadí..."

Nějaká slečna, která seděla na klíně vyžilému mladíkovi s hladce učesanou pěšinkou, zpívala chraplavým hlasem: "Měl jsem holku namluvenou, jinej mně za ní chodí."

U jednoho stolu spal opilý sardinkář, chvílemi se probouzel, uhodil pěstí do stolu, zabreptal: "Nejde to," a zas spal dál. Za kulečníkem pod zrcadlem seděly jiné tři slečny a pokřikovaly na nějakého konduktéra od dráhy: "Mladej pane, dají nám vermut." U hudby hádali se dva, že nějakou Mařku včera lízla patrola. Jeden to viděl na vlastní oči a druhý tvrdil, že šla s nějakým vojákem se vyspat k Valšům do hotelu.

U samých dveří seděl voják s několika civilisty a vykládal jim o svém zranění v Srbsku. Měl obvázanou ruku, plné kapsy cigaret, které od nich dostal. Říkal, že už nemůže pít, a jeden z té společnosti, plešatý dědek, neustále ho vybízel: "Jen pijte, vojáčku, kdoví jestli se ještě sejdem. Mám vám dát něco zahrát? Máte rád ,Osiřelo dítě`?"

To byla totiž píseň plešatého dědka a opravdu již za chvíli housle i harmonika zakvílely, přičemž dědkovi vstoupily slzy do očí a on zpíval třaslavým hlasem: "Když už rozum bralo, na mámu se ptalo, na mámu se ptalo..."

Od druhého stolu ozvalo se: "Nechaj si to. Jdou se vycpat. Pověsej si to na hřebík, Odprejsknou s tím sirotkem."

A jako poslední trumf počal nepřátelský stůl zpívat: "Loučení, ach loučení, mé srdéčko je celý zhroucený, zhroucený..."

"Franto," volali na raněného vojáka, když přezpívali, zahlušivše ,Osiřelé dítě`, "nech už je bejt a pojď si k nám sednout. Vykašli se už na ně a pošli sem cigarety! Budeš je bavit, nádivy."

Švejk se svými průvodčími dívali se se zájmem na to všechno.