Изменить стиль страницы

„Prosím, pane Aii, pojďte tudy," v chvatu mě směroval nějaký člověk v červeném. Už jsem nebyl uprchlík. Oddělili mě od těch bez totožnosti, se kterými jsem utíkal po tmavé silnici a s nimiž jsem celou noc v tmavé místnosti sdílel bezejmennost. Teď mě oslovili jménem, poznali, vědí o mně. Existuji. Pocítil jsem hlubokou úlevu. S radostí jsem šel za člověkem, který mě vedl.

V kanceláři Místního komensálního zemědělského ústředí bylo rušno a plno zmatků, ale našli si čas, aby se o mě postarali a omluvili se mi za příkoří minulé noci. „Škoda, že jste hranici komensality překročil právě v Siuwensinu," lamentoval jeden tlustý inspektor. „Škoda, že jste nešel po obvyklých silnicích." Nevěděli, kdo jsem, ani proč by mi měli věnovat nějakou zvláštní péči; to bylo zřejmé, ale na tom nezáleželo. Genly Ai, vyslanec, si zaslouží, aby se s nim jednalo jako s váženou osobou. Tak se s nim tedy jednalo. Zhruba v půli odpoledne jsem seděl v autě, které jsem dostal k dispozici od komensálního zemědělského ústředí ve východním Homsvashomu, v okrese osm, a které mě vezlo do Mishnory. Měl jsem nový pas a průkaz k bezplatnému vstupu do všech domů přechodných služeb na cestě a telegrafické pozváni do mishnorského sídla komisaře Prvního komensálniho okresu, který má na starosti vstupní silnice a přístavy, pana Uma Shusgise.

Zároveň s motorem se zapnulo rádio toho malého vozítka a hrálo po celou dobu jízdy; a tak jsem celé odpoledne, jak jsem uháněl rozsáhlými osetými rovinami východního Orgoreynu, neoplocenými (protože tam nemají žádná stáda), protkanými potoky, poslouchal rádio. Informovalo mě o počasí, úrodě, stavu silnic;

nabádalo mě, abych jel opatrně; přineslo mi nejrůznější zprávy ze všech třiatřiceti okresů, o objemu výroby v různých továrnách, o plavební situaci v různých mořských a říčních přístavech; odvysílalo několik monotónních yomeshských popěvků a potom mě znovu informovalo o počasí. Po té pompéznosti, která se linula z rádia v Erhenrangu, vyznělo toto vysílání velmi mime. O razii v Siuwensinu nepadla ani zmínka; orgotská vláda měla zjevně v úmyslu nevzbudit rozruch, naopak – chtěla mu zamezit Stručný přehled zpráv, který se každou chvíli opakoval, prostě konstatoval, že na východní hranici je a bude udržen pořádek. To se mi líbilo; dodávalo to pocit jistoty a uklidňovalo to a zároveň nenápadně dávalo najevo neoblomnost, kterou jsem vždy u Getheňanů obdivoval: Pořádek bude udržen… Byl jsem opravdu rád, že jsem pryč z Karhide, ze země, která nedrží pohromadě a kterou ženou do válečných hrůz paranoidní těhotný král a chorobně egoistický regent. Byl jsem rád, že si v poklidu ujíždím čtyřicítkou mezi nekonečnými rovnými brázdami osetých ploch, pod stejnoměrně šedou oblohou, směrem k hlavnímu městu, jehož vláda věří v pořádek.

U cesty byly často všelijaké značky (na rozdíl od neznačených silnic v Karhide, kde se člověk musel na cestu neustále ptát nebo ji hádat) a směrovky k inspekčním stanicím té a té komensální oblasti nebo kraje, kde bylo třeba zastavit; na těchto vnitrostátních celnicích musel člověk prokázat totožnost a oni si poznačili, že tamtudy projel. Při všech kontrolách jsem se bez problémů prokazoval svými doklady a po minimálním zdržení mi vždy zdvořile pokynuli a poradili mi, jak je to ještě daleko k dalšímu domu přechodných služeb, kdybych chtěl pojíst a vyspat se. Čtyřicítkou to ze Severního podhůří do Mishnory chvíli trvá, takže jsem na cestě strávil dvě noci. Jídlo v domech přechodných služeb za moc nestálo, ale bylo ho hodně, ubytováni bylo slušné, jen mi chybělo soukromí. Ale i to do značné míry vynahrazovala diskrétnost spolunocležníků. Na žádné z těchto zastávek jsem se vlastně s nikým neseznámil ani si pořádně nepopovídal, přestože jsem se o to několikrát pokusil. Ne že by byli Orgoťané nepřátelští, byli pouze zdrženliví; byli bezbarví, vyrovnaní, klidní. Líbili se mi. Měl jsem za sebou dva roky barvy, žluči a vášně v Karhide. Změna byla vítaná.

Jel jsem stále podél levého břehu velké řeku Kunderer a ráno třetího dne mého orgotského pobytu jsem se octl v Mishnory, největším městě tohoto světa.

V podzimním slunci, které jen chabě vykouklo mezi dvěma přeháňkami, vypadalo město prazvláštně – samé bezvýrazné kamenné zdi s úzkými okny, kterých nebylo moc a byla až kdesi nahoře, širokánské ulice, které z lidí dělaly trpaslíky, pouliční lampy zavěšené na směšně vysokých sloupech, střechy posazené v takovém úhlu, že připomínaly ruce sepnuté k modlitbě, pultové střechy, které trčely z domovních zdi jako nesmyslné poličky na knihy víc než pět metrů nad zemí – rozměrově nevyvážené, bizarní město, v tom slunce Nebylo totiž vybudováno pro sluneční paprsky. Bylo vybudováno pro zimu. V zimě, když jsou v ulicích tři metry udusaného a uježděného sněhu, strmé střechy jsou ověšené rampouchy, pod pultovými střechami parkují sáně, do neodbytné plískanice žlutě svití okenní štěrbiny, to byste ocenili účelnost, hospodárnost a krásu tohoto města.

Mishnory je čistší, větší a světlejší než Erhenrang, prostornější, impozantnější. Jeho dominantou jsou velikánské budovy z nažloutle bílého kamene, jednoduché, ale majestátní bloky vybudované podle plánu, v nichž sídlí kanceláře a služby komensální vlády a také nejvýznamnější chrámy yomeshského kultu, oficiálně šířeného komensalitou. Nikde žádné budovy nalepené na sebe bez ladu a skladu, žádný pocit, že je člověk pořád ve stínu něčeho vysokého a ponurého jako v Erhenrangu; ze všeho čišela jednoduchost, velkorysost projektu, pořádek. Připadal jsem si, jako bych se právě vynořil z doby temna, a zalitoval jsem, že jsem promarnil dva roky v Karhide. Tato země byla podle mě připravená vstoupit do ekumenického věku.

Chvíli jsem se projížděl po městě, potom jsem vrátil auto příslušnému krajskému úřadu a pěšky jsem šel k sídlu komisaře Prvního komensálniho okresu pro vstupní silnice a přístavy. Nikdy jsem se přesně nedozvěděl, zda to pozváni bylo spíše žádosti, nebo zdvořilým rozkazem. Nusuth. V Orgoreynu jsem byl jako mluvčí Ekumenu, a bylo úplně jedno, jestli začínám tady, nebo někde jinde.

Mé teorii o orgotské ilegmatičnosti a sebeovládání zasadil ránu komisař Shusgis, který se ke mně hlučně a s úsměvem hrnul, popadl mě za obě ruce přesně tím způsobem, který si Karhidané šetří pro okamžiky nejvyššího vzájemného sblíženi, cloumal mi rukama nahoru a dolů, jako by chtěl z mého motoru vykřesat nějakou jiskru, a hulákal pozdravení velvyslanci Ekumenu známých světů, který přicestoval na Gethen.

Bylo to pro mě překvapení, protože ani jeden z těch dvanácti či čtrnácti inspektorů, kteří studovali moje doklady, nejevil ani známku toho, že by jim moje jméno nebo pojem vyslanec Ekumenu něco říkaly – o čemž měli všichni Karhidané, se kterými jsem se setkával, aspoň nejasné tušení. Došel jsem tedy k závěru, že Karhide nikdy nepustila žádnou zprávu týkající se mé osoby do orgotského rozhlasu a usilovala o to, abych zůstal státním tajemstvím.

„Nejsem velvyslanec, pane Shusgisi. Jen vyslanec."

„Tak tedy budoucí velvyslanec. Jako že je Meshe nade mnou." Shusgis, mohutný, usměvavý člověk, si mě změřil od hlavy k patě a zase se rozesmál. „Představoval jsem si vás jinak, pane Aii. Ale úplně jinak. Říkali, že jste vysoký jak sloup pouličního osvětlení, hubený jak skluznice saní, černý jako saze a šikmooký – čekal jsem ledoobra, obludu. A nic z toho není pravda. Jenom jste tmavší než většina z nás."

„Pozemsky zbarvený," dodal jsem.

„Vy jste byl opravdu v Siuwensinu tu noc, kdy ho napadli? Při prsou Meshových! Kde to žijeme! Vždyť vás mohli zabít. Takovou cestu překonáte, abyste se k nám dostal, a na mostě přes Ey jste mohl přijít o život. No nic! Hlavně že jste tady. Spousta lidí vás chce vidět a slyšet a konečně vás přivítat v Orgoreynu."

Bez řečí mně ihned přidělil byt ve svém domě. Zastával vysoký úřad a byl bohatý a žil si tak, že to v Karhide nemělo obdoby, ani mezi lordy velkých panství. Shusgisův dům byl samostatný ostrov, v němž žilo přes stovku zaměstnanců, sluhů, úředníků, technických poradců a tak dále, ale žádni příbuzní, nikdo z rodiny. Systém rozvětvených rodinných klanů, krbů a panství, i když se ještě jeho dozvuky ve struktuře komensality daly vystopovat, byl v Orgoreynu ‚znárodněn‘ před několika sty lety. Žádné dítě starší jednoho roku nežije se svými rodiči či rodičem; všichni jsou vychováváni v komensálnich krbech. Neexistuji tu postaveni, pro která by byl někdo předurčen diky svému původu. Poslední vůle soukromého rázu jsou protiprávní: umírající člověk nechává svůj majetek státu. Všichni jsou si v počátcích rovni. Ale na první pohled je jasné, že to tak netrvá dál. Shusgis byl bohatý a přitom velkorysý. V mým pokojích byly vymoženosti, o kterých jsem neměl zdání, že na Zimní planetě vůbec existují – například sprcha. Byla tam i elektrická kamínka a krb přichystaný se vším všudy. Shusgis se smál: „Říkali mi, udržuj toho vyslance v teple, pochází ze světa horka, ze světa kamen, nesnáší naši zimu. Opatruj ho, jako by byl těhotný, dej mu na postel kožešiny, kamínka do pokoje, ohřívej mu vodu na umývání a nechávej zavřená okna! Bude to stačit? Máte všechno, co potřebujete? Řekněte mi, prosím vás, co byste tu ještě chtěl."