Fousáč po něm sekl očima: „Krajan, že jo?“

„Z Leningradu,“ řekl Andrej trochu nejistě. Aby své rozpaky překryl, rychle vylovil z kapsy cigarety a fousáči nabídl. „Vida,“ prohodil farmář a vytáhl si cigaretu z krabičky, „tak holt krajani… Já jsem od Vologdy. Čerepovec… říká ti to něco?“

„Bodejť!“ zaradoval se Andrej. „Tam je teďka obrovskej metalurgickej kombinát!“

„Podívejme,“ řekl na to farmář lhostejně. „Tak se teda vytáhli. No jo… A co tu vlastně děláš? A jak ti říkají?“

„Teď jsem asanátor,“ odpověděl Andrej. „A jmenuju se Andrej Voronin.“

„A já sedlačím. Tady nám říkají farmáři… Jurij Konstantinovič Davydov,“

představil se fousáč a hned dodal: „Napijeme se?“

Andrej se ošil: „Ještě je brzo, ne?“

„Možná máš pravdu,“ kývl Davydov. „A já musím ještě na trh… Rozumíš — přijel jsem už včera večer, ale šel jsem nejdřív do dílen, měl jsem tam už dávno slíbenej kulomet. Když jsme ho vyprubovali, dali jsme si kořalku se šunkou — a já najednou koukám, že vypnuli slunce.“ Jeho povoz už byl zase pěkně urovnaný, připravený k jízdě. Davydov si vylezl nahoru, posadil se bokem jako prve a popohnal koně. Andrej vykročil vedle něj.

„A jak to slunce vypnuli,“ pokračoval farmář, „tak tam někdo povídá: Pojďte, já vím, kde můžeme pokračovat. Tak jsme šli a pěkně jsme si vypili a dobře pojedli… Víš přece, jak to tady u vás ve Městě vypadá s vodkou… No — a já si doma pálím samohonku. Takže já jsem dodal pitivo — a ostatní se postarali o zábavu. Hrála muzika, byly tam ženský…“ Davydov si povzdechl. „Kamaráde, u nás na blatech je to s ženskejma mizérie. Je tam teda k mání jedna vdova, to jo, takže se za ní táhneme… Muž se jí předloni utopil… Jenže to máš tak: Člověk si k ní zajde, ale potom? Jednou chce spravit mlátičku, podruhy něco jinýho, potřetí abys jí pomáhal se sklizní… Poootvoro!“ zařval najednou a přetáhl karabáčem paviána, který si vzadu chtěl vyskočit na vůz. „Žijeme tam vlastně jako na frontě, kamaráde.

A kdopak je to — ten, co tady hulákal. Němec, že jo?“

„Němec… Bejvalej poddůstojník. U Königsbergu se dostal do zajetí a odtamtud přišel sem.“

„Hned mě podle toho jeho ksichtu napadlo, že to tak nějak bude. Vypadají všichni jak škrkavky… A víš, že mě hnali až k Moskvě? Až do špitálu mě dostali a připravili mě o půl zadku, jenže já je potom taky prohnal. Byl jsem tankista, rozumíš? Ještě pak u Prahy jsem málem zhebnul…“ Užasle zavrtěl hlavou: „To jsou věci, kamaráde! Zrovna tady se s někým takovým sejít!“ „Ale on je to docela dobrej chlap,“ namítl Andrej. „A fakt je, že se nebojí.

Rád se vytahuje, to jo, ale jinak je to pracant, člověk plnej energie. Pro Experiment se podle mě moc dobře hodí. Je dobrej organizátor.“

Davydov zamlaskal na koně a teprve za chvíli řekl: „Minulej tejden k nám přijel jeden takovej… Blízko mě — tak asi deset kilometrů — bydlí Kowalski… taky farmář. Polák. No tak u něho jsme se sešli… Kowalski má pěknej barák. Velikej… Tak jsme se teda sešli — a ten neznámej chlap se začal vyptávat, jestli správně chápeme, jakej je smysl Experimentu. On byl totiž tady od vás. Z radnice, ze zemědělskýho oddělení.

Hned nám to došlo. Když řekneme, že všechno správně chápeme, tak nám určitě budou chtít zvýšit dodávky… No a co ty?“ řekl najednou. „Jsi ženatej?“

„Ne.“

„Já se ptám proto, že dneska budu muset někde přespat. Ráno totiž potřebuju ještě něco zařídit.“

„Ale samozřejmě,“ řekl Andrej, „přijeďte ke mně, to není problém. Já mám v kvartýru místa! Budu jen rád!“

„No — tak já taky rád přijdu,“ usmál se Davydov. „Přece jenom… jsme krajani.“

„Napište si mou adresu! Máte kus papíru?“

„Stačí, když mi to řekneš. Mám dobrou paměť.“

„Je to jednoduchý: Hlavní ulice, číslo domu sto pět, číslo bytu šestnáct.

Jde se tam přes dvůr. Kdybych náhodou nebyl doma, zajděte k domovníkovi, nechám u něj klíč. Jmenuje se Wang, je to Číňan.“ Andrejovi se Davydov líbil, i když bylo jasné, že každý jsou z jiného těsta.

„Kterej si ročník?“

„Osmadvacet.“

„A kdy jsi odešel z Ruska?“

„V jednapadesátým.“

„Aha… Já v sedmačtyřicátým. Jak to teď vypadá na venkově? Je to tam už trochu lepší?“

„To teda je,“ vyhrkl Andrej. „Všechno se tam dalo do pořádku, každej rok jdou ceny dolů… Já na venkově sice od války nebyl, ale podle toho, co se píše a co člověk vidí v kině — musí se tam žít moc dobře.“

„Hm… Tak říkáš — v kině,“ zabručel pochybovačně Davydov. „Vždyť víš, že v biografu ti můžou ukazovat, co chtějí.“

„Ale ne! Ve městech jsou plný obchody. Lístky na potraviny už jsou dávno zrušený. No — a odkud jsou potraviny? Přece z venkova, ne?“

„To jo… z venkova… Když jsem se po válce vrátil do vsi, nikoho z rodiny jsem nenašel. Žena umřela, syn beze stopy zmizel — vesnice byla ve strašným stavu. Tak jsem si řek, že to dáme všechno do pořádku. Kdo vyhrál válku? My! A teď budeme žít podle svýho… Udělali ze mě předsedu, souhlasil jsem. Ženit se nebylo třeba — vesnice byla plná ženských… Šestačtyřicátej rok jsme nějak překlepali a já si myslel, že teď už nastanou lepší časy…“ Najednou se zarazil a dlouho pak mlčel. Skoro to vypadalo, že na Andreje úplně zapomněl. A potom nečekaně řekl: „Celý lidstvo by mělo žít ve štěstí… Ty tomu věříš?“

„Samozřejmě.“

„Taky jsem tomu uvěřil. Ale tenkrát jsem si řek, že s tou vesnicí, rozumíš, je to všechno nějakej omyl. Před válkou — bída s nouzí, po válce — furt to samý, jenže v bleděmodrým. Člověk by tam pošel. Takovej bezútěšnej život… už jsem málem propad chlastu, ale náhodou jsem se dověděl o Experimentu.“ Povzdechl si a zeptal se: „Ty si teda myslíš, že se jim ten Experiment povede?“

„Proč jim? Snad nám, ne?“

„Tak řekněme: nám… Povede se?“

„Musí se povést,“ řekl Andrej přesvědčeně. „Všecko záleží jenom na nás.“

„No…, ale my přece makáme…! Tam jsme makali, tady taky. To je v pořádku, pracovat se musí. Život je tu tvrdej, ale přece jen se to nedá s tím dřívějším srovnávat. Důležitý je, že si tady o sobě rozhoduju sám. A když mi do toho někdo chce žvanit, prostě ho pošlu do hajzlu a šmytec… Byl jsi v partaji?“ zeptal se najednou.

„Ne, teprve v Komsomolu…,“ odpověděl Andrej a pak dodal: „Vy se na to díváte z tý horší stránky. Experiment je Experiment! Není to jednoduchá věc, dělají se chyby, ale jinak to asi nejde. Každý se musí snažit být na svém místě prospěšný a musí do toho dát všechny své síly.“

„A který že to je — to tvoje místo?“

„Teď jsem přece asanátor,“ připomněl mu hrdě Andrej.

„No, to je teda terno. A tam… měl jsi nějaký školy? Nějakou… specializaci?“

„Úplně speciální specializaci,“ zasmál se Andrej. „Já jsem astronom.“

Řekl to ostýchavě a úkosem se přitom na Davydova podíval. Čekal, že se tomu jeho nový známý bude smát.

Ten ale přímo ožil: „Fakt — astronom? Kamaráde, tak to bys moh vědět, kde teď vlastně jsme! Na jiný planetě, nebo dokonce na hvězdě? My se kvůli tomu tam u nás na blatech snad každej večír hádáme a někdy jsou z toho i rvačky, to bys koukal! Člověk si lokne samohonky a hned je ochotnej svůj názor ručně prosazovat. Víš, že některý tvrděj, že jsme tu v nějakým jako akváriu a že jsme pořád na zeměkouli? V obrovským akváriu, akorát že není pro ryby, ale pro lidi. To je — viď? Co si jako vědec o tom myslíš?“

Andrej se podrbal na hlavě a rozesmál se. U něj doma se kvůli tomu taky občas skoro prali — a ani k tomu nepotřebovali samohonku. A pokud šlo o to akvárium, tak přesně tohle tvrdil i Icik Kacman. Vždycky se přitom hihňal a prskal na všechny strany.

„Jak bych ti to…,“ přešel Andrej taky na tykání, „je to problém. Taková nepochopitelná věc… A jako astronom ti můžu říct jediný: Těžko to bude jiná planeta — a hvězda už vůbec ne. Podle mě je tu všechno umělý a s astronomií to nemá nic společnýho.“

Davydov přikývl: „Akvárium,“ pronesl přesvědčivě. „Slunce je tu místo lampičky a Stěna je až k obloze žlutá… Poslouchej — touhle uličkou se dostanu k tržnici, ne?“