„Že ho co?” přerušil Jasona Mikah zvýšeným hlasem.

„Že ho dostanu v noci. Snad si nemyslíš, že by se někdo, kdo to má v hlavě v pořádku, pokusil s takovou stvůrou utkat tváří v tvář? I když k tomu nakonec došlo, protože on si na noc natahoval takový signalizační systém, který ho varoval, když se k němu někdo přiblížil. Abych to neprotahoval, bojovali jsme spolu, vyhrál jsem a stal se Ch’akou, i když moje panování nevynikalo ani délkou trvání, ani ušlechtilostí. Pátrání po tobě mě zavedlo až do pouště, kde jsem vlezl do pasti, kterou ukázkově připravil vykutálený stařík jménem Edipon. Ten mě taky degradoval a vzal do zajetí i s mými otroky. To je tak vše, co se mi přihodilo. Pověz mi teď o sobě — kde jsme, o co vlastně jde…”

„Vrah! Otrokář!” Mikah se od Jasona odtáhl, jak mu to řetěz jen dovolil, a v opovržlivém gestu na něho namířil prst. „Ke tvým hanebným zločinům se musejí připsat další dvě obvinění. Je mi z toho, Jasone, nanic, že jsem k tobě cítil sympatie a že jsem se ti snažil pomoci. Budu ti pomáhat i nadále, ale jen proto, abys zůstal naživu a mohl být dopraven na Cassylii, souzen a popraven.”

„Takový příklad nezaujaté spravedlnosti se mi moc líbí — soud a poprava.” Jason se znovu rozkašlal a dopil vodu z misky. „Slyšels někdy o tom, že platí presumpce neviny, dokud se vina nedokáže? Což je náhodou hlavní pilíř právní vědy. A jak bys mohl dopustit, aby mě postavili před soud na Cassylii za něco, co se stalo na této planetě, když to něco se tady za zločin nepovažuje? To je jako odvléct lidožrouta od jeho kmene a soudit ho za kanibalismus.”

„Co je na tom špatného? Pojídání lidského masa je zločin tak odporný, že se chvěji, když na něj jen pomyslím. Samozřejmě že člověk, který kanibalismus praktikuje, musí být odsouzen k smrti.

„Jestliže se ti vplíží do baráku a sežere některého z příbuzných, pak máš samozřejmě k takovému jednání důvod. Ale to neplatí v případě, když si s ostatními kumpány svého veselého kmene dopřeje biftek z nepřítele. Nechápeš, co tím chci zdůraznit — totiž že chování člověka lze posuzovat pouze ve vztahu k jeho prostředí? Chování je relativní. Kanibal ve své společnosti je stejně morální jako nábožensky založený člověk ve společnosti, z níž pocházíš ty.”

„Rouhači! Zločin je zločin! Existují morální zákony, které stojí výš než jakýkoli typ lidské společnosti.”

„Ale to ne. Ne, nestojí. To je přesně to, v čem tvoje středověké moralizování neobstojí. Všechny zákony a ideje jsou spjaty se svou historickou dobou, neplatí absolutně. Vztahují se ke své době a místu — když se vytrhnou ze souvislostí, pozbývají opodstatnění. A v souvislosti s takovou mizernou společností, v níž se nacházíme, jsem jednal velice přímočarým a počestným způsobem. Pokusil jsem se úkladně zavraždit svého pána — což je jediný způsob, jak se ctižádostivý chlápek může v tomto drsném světě prodrat výš, a byl to pravděpodobně způsob, jakým se kdysi dostal ke korytu Ch’aka. Můj plán na úkladnou vraždu nevyšel, ale v souboji jsem uspěl — výsledek byl stejný. A jak jsem se dostal na trůn, zacházel jsem se svými otroky vlídně, i když ti to samozřejmě neocenili, protože o vlídné zacházení nestojí, a naopak měli zájem o moje místo — takový je zdejší zákon. To jediné, v čem jsem chybil, spočívalo právě v tom, že jsem se nechoval jako otrokář a nehonil jsem je po pobřeží sem a tam. Místo toho jsem pátral po tobě a vlezl do pasti, dostal jsem se tak proti své vůli zase do otroctví — kam vlastně patřím, když už jsem vyvedl takovou pitomost.”

Dveře se s rachotem rozletěly a do bezokenní budovy pronikly paprsky ostrého slunečního světla.

„Zvedat se, otroci, zvedat!” zvolal otevřenými dveřmi jeden z d’zertanoj. Okamžitě se ozvala monotónní směsice sténání a šouravých zvuků, jak se lidé probouzeli k životu, a teprve nyní Jason zjistil, že je jedním z jednadvaceti otroků přikovaných k dlouhé kládě, zřejmě celému kmenu docela slušně vzrostlého stromu. Otrok přikovaný ke kládě na vzdáleném konci působil zřejmě jako velitel, protože s klením pobízel ostatní k rychlejšímu pohybu, a když všichni stáli na nohou, vyštěkl svoje rozkazy sekyrnickým tónem.

„A jde se na to! Nejdřív výborný pochutnání. Nezapomeňte na misky. Položte je tak, aby nespadly. Nezapomeňte, že když nebudete mít misku, nebudete celej den jíst a pít. A dnes budem makat společně, každý zabere celou svou váhou, tak se to bude dělat. To platí pro vás pro všecky, zejména pro ty nový. Odevzdáte jim tady denní práci a oni vám dají denní příděl jídla…”

„Zavři hubu!” vykřikl někdo.

„…a na to si nemůžete stěžovat,” pokračoval nedotčeně poučovatel. „A teď společně… raz… sehněte se a uchopte rukama kládu, pevně ji držte a… dva… nadzvedněte ji pořádně od země — tak, to je ono. A… tři… povstaňte a marš vchodem ven.”

Vyšourali se na světlo a studený vítr ranního rozbřesku pronikl Jasonovi pyrranskou kombinézou a zbytky z Ch’akových kožených pruhů, které mu nechali, až na kůži. Ti, co Jasona zajali, mu vytrhali z nohou všechny bodce a spáry, ale jeho koženými obinadly se neobtěžovali, takže nezjistili, že má boty. To byl taky jediný světlý moment v jinak bezútěšně pochmurném výhledu do budoucích dní. Jason se snažil, aby i z maličkostí měl radost, ale podařilo se mu jen zachvět. Bude muset situaci co nejdříve zvrátit, protože si již svou službu jako otrok na této zpátečnické planetě odsloužil, a je přece předurčen pro ušlechtilejší cíle.

Na dvorku otroci kládu na povel položili na zem a posadili se na ni. Napřáhli ruce s miskami jako ubozí kajícníci a jiný otrok jim naběračkou naděloval do misek vlažnou polévku z kádě na kolech, kterou podél nich postrkoval a k níž byl připoután řetězem. Když Jason tu břečku ochutnal, okamžitě ho pomyšlení na jakékoli jídlo přešlo. Polévka byla z krenoj, a ty pouštní hlízy servírované jako polévka chutnaly ještě odporněji — i když si ještě nedávno myslel, že něco takového možné není. Avšak vůle přežít je silnější než vybíravost v jídle, a Jason ten zlověstný lektvar spolykal.

Po snídani vypochodovali z brány do jiného plotem obehnaného dvora, a veškeré Jasonovy obavy vystřídala vzrušující zvědavost. Uprostřed dvora stál vysoký otočný špalek, do kterého první skupina otroků již upevňovala konec své klády. Jasonova a další dvě skupiny se přišouraly a zasunuly svoje klády, takže z otočného kůlu čněla teď čtyři ramena jako paprsky kola. Vrchní dozorce něco vykřikl a otroci se neochotně se sténáním opřeli do klád — chvěli se námahou, než dali kolo do pohybu, a pak ho při pomalé, namáhavé chůzi v pohybu udržovali.

Když práce dostala svůj vyčerpávající rytmus, Jason obrátil pozornost na primitivní mechanismus, který poháněli. Z otočného špalku vyčnívala kolmo vzhůru hřídel a otáčela skřípajícím dřevěným kolem, které udělovalo pohyb soustavě kožených řemenů. Některé z řemenů mizely v otvoru velké kamenné budovy, a nejsilnější z nich otáčel výkyvným ramenem něčeho, co mohlo jedině být vyvážené čerpadlo. Dělat něco tak složitého jen kvůli čerpání vody se zdálo být hodně nešikovné, protože někde poblíž by se určitě našly přírodní studně nebo jezírka. Pronikavý zápach, který se linul dvorem, připomínal něco velice známého, a Jason právě dospěl k závěru, že jejich námaha neplatí vodě, když se z hrdla stoupajícího potrubí ozvalo zachrčení a vyvalil hustý černý pramen.

„Ropa — no jasně!” uniklo Jasonovi nahlas. Když se však na něho hlavní dozorce zaškaredil a praskavě prohnul svůj bič, opět se sklonil a věnoval tlačení klády.

Tajemstvím d’zertanoj a zdrojem jejich energie byla tedy ropa. Nad okolní zdi vyčnívaly kopce a v nevelké vzdálenosti bylo vidět hory. Avšak zajatí otroci dostali pořádnou dávku uspávací drogy, aby nepoznali, z kterého směru se do tohoto utajeného místa dostali, ani jak dlouho cesta trvala. Zde ve střeženém údolí čerpali surovou ropu, kterou jejich páni používali k pohonu svých pouštních vozidel. Nebo k pohonu ropu zpracovávali? Ropa teď bublavě tryskala silným proudem a tekla otevřeným korytem, které mizelo ve zdi stejné budovy jako dvojice řemenů. Co primitivně ďábelského se tam odehrává? Z budovy trčel silný komín, z něhož stoupala mračna černého kouře, a z různých otvorů ve zdi vycházel odporný zápach, z kterého člověku třeštila hlava.