Jason učinil jedinou možnou věc — uskočil za tyč a pohyboval se tak, aby byla neustále mezi ním a útočícím jezdcem. Muž prudce bodl kopím, ale musel ho rychle stáhnout zpět, když projížděl kolem tyče.

Pak Jasona zachránila pouze intuice, protože zvuk druhého útočícího zvířete zanikl v burácení prvního. Chytil se tyče a skokem se kolem ní otočil. Kopí zazvonilo o kov, když druhý útočník projel.

První muž již obracel své zvíře a Jason uviděl, že třetí už má osedláno a je připraven zaútočit. Byl možný jen jediný výsledek v této hře na zabíjení živého terče: uskakovat stále častěji.

„Je načase změnit nepříznivý poměr sil,“ řekl, shýbnut se a sjel rukou k horní části své pravé holínky. Jeho útočný nůž tam stále byl.

Když vystartoval třetí muž, Jason vyhodil nůž do vzduchu a chytil rukoje mezi zuby, pak si přeřízl kožená pouta. Pouta odpadla a Jason se skrčil za tenkou tyč, aby se vyhnul bodajícímu kopí. Jason zaútočil, když ho jezdec míjel.

Vyskočil, nůž v levé ruce, vyrazil pravicí, aby uchopil jezdcovu nohu a pokusil se jezdce shodit ze sedla. Ale zvíře běželo příliš rychle a Jason udeřil do jeho boku za sedlem — prsty jen sevřel zcuchanou kožešinu zvířete.

Pak už se všechno odehrálo velice rychle. Když se jezdec zkroutil, pokoušeje se bodnout útočníka, Jason ponořil svou dýku až po rukoje zvířeti do kýty.

Jehlovité hroty, které bojovníci užívali místo koleček ostruh, naznačovaly, že tvorové, na kterých jezdili, nemají příliš citlivý nervový systém. To platilo o silné kůži a srsti mezi žebry, ale místo, které zasáhla Jasonova dýka, pod ocasem a blízko něho, se ukázalo být naprosto odlišného druhu. Zvíře se po celém těle zachvělo — a vyrazilo vpřed, jako kdyby se v jeho vnitřnostech uvolnilo obrovské pero.

Jezdec, již tak na štíru s rovnováhou, se v sedle zakymácel a zmizel z dohledu. Jason, který se pevně držel srsti jednou rukou a zatínal nůž hlouběji druhou, se udržel během jednoho skoku zvířete, pak druhého. Před očima mu splývaly rozmazané postavy mužů a pádících zvířat, když bojoval, aby se na zvířeti udržel. To se ukázalo nemožným a při třetím skoku, který otřásl zemí, byl vymrštěn do výšky.

Plul po hlavě vzduchem a zjistil, že míří do prostoru mezi dvě přístřeší ve tvaru kupole. To bylo určitě lepší než narazit do jedné z nich; uklidnil se a zastrčil bradu, než dopadl na zem, a překulil se přes rameno, pak ještě jednou. Když dopadl na nohy, rozběhl se a pádil stále stejnou rychlostí.

Kupolovitá přístřeší, jakási obydlí, byla roztroušena kolem dokola a mezi sebou měla uličky. Jason se ocitl v široké rovné uličce a pomyšlení na hroty kopí mezi lopatkami ho přimělo vždy odbočit na nejbližší křižovatce. Rozhořčené výkřiky za ním naznačovaly, že pronásledovatelé mu nedávají šanci na uniknutí. Zatím měl před nimi náskok a byl zvědav, jak dlouho vydrží.

Z jedné z kopulí před ním někdo odhodil koženou chlopeň a vykoukl šedovlasý muž — ten, který se pokoušel předtím s Jasonem komunikovat. Zřejmě jedním pohledem odhadl situaci, otevřel chlopeň ještě víc a naznačoval Jasonovi, aby běžel k němu.

Bylo nutné se rychle rozhodnout. Jason, který se stále řítil kupředu, se ohlédl a zjistil, že zrovna není nikdo v dohledu. A taky nikde žádné útočiště. Proběhl vchodem a vtáhl toho starce za sebou. Poprvé si uvědomil, že dosud třímá v ruce nůž, vmáčkl ho do starcova vousu tak hluboko, že se špička dotýkala hrdla.

„Jestli mě prozradíš, zemřeš,“ sykl.

„Proč bych tě měl zrazovat,“ zašklebil se muž. „Přivedl jsem tě sem. Riskuji všechno kvůli vědomostem. Teď ustup, já zatím zavřu vchod.“ Aniž věnoval noži pozornost, začal zašněrovávat chlopeň.

Jason se rychle rozhlédl po tmavém vnitřku a spatřil, že u malého ohně, nad kterým visel železný hrnec, podřimuje mladík. Nějaká babizna míchala něčím v hrnci a ani v nejmenším si nevšímala ničeho z toho, co se dálo u vchodu.

„Dozadu a k zemi,“ řekl muž a strčil do Jasona. „Budou tady co nevidět. Nesmějí tě tu najít, jen to ne!“

Zvenčí se přiblížily výkřiky a Jason neshledal na tom úmyslu nic závadného. „Ale nůž mám stále připravený,“ varoval, když se posadil k zadní stěně, a svolil, aby mu stařec přehodil přes ramena hromadou plesnivých kůží.

Těžké kroky hřměly kolem, otřásajíce zemí, a pak bylo slyšet ze všech stran hlasy. Šedovousý muž dal Jasonovi na hlavu kožený přehoz tak, aby mu zakryl obličej, potom hrábl do váčku u pasu pro páchnoucí hliněnou dýmku a strčil ji Jasonovi do úst. Ani stařena, ani mladík tomu všemu nevěnovali pozornost.

Ani nevzhlédli, když rozrazil vchod bojovník s přilbou a strčil dovnitř hlavu.

Jason seděl bez hnutí a vyhlížel zpoza kožené kukly, v ruce skrýval nůž, připraven přenést se skokem přes místnost a vnořit ho nezvanému návštěvníkovi do hrdla.

Ten se rychle rozhlédl po temném vnitřku a vykřikl něco, co nemohlo být nic jiného než otázka. Šedovousý muž zabručel něco odmítavého v odpověď — a tím to bylo vyřízeno. Bojovník zmizel tak rychle, jak se objevil, a stařena cupitala ke vchodu, aby ho zase pevně zašněrovala.

Během svého putování po galaxii se Jason velice zřídka setkal s nesobeckou dobročinností, a to jeho podezřívavost omlouvalo. Nůž měl stále v pohotovosti.

„Proč jsi riskoval a pomohl mi?“ zeptal se.

„Žonglér riskuje vše, aby se naučil novým věcem,“ odpověděl muž a usadil se se zkříženýma nohama u ohně. „Jsem povznesen nad malicherné handrkování kmenů. Jmenuji se Oraiel a ty začneš tím, že mi řekneš své jméno.“

„Člunař Sam,“ řekl Jason a odložil nůž na tak dlouho, aby vytáhl vršek svého kovového oděvu a zastrčil si do něj paže. Lhal reflexívně, jako když hrál s listem karet drženým u hrudi. Zde nic neukazovalo na žádné nebezpečí. Stařena si něco mumlala nad ohněm, zatímco mladík se posadil na bobek za Oraiela, který zaujal tutéž pozici.

„Z jakého světa pochází?“

„Z nebe.

„Je mnoho světů, kde žijí lidé?“

„Nejméně třicet tisíc, ačkoliv nikdo neví přesné číslo.“

„Jak ten tvůj svět vypadá?“

Jason se rozhlédl a poprvé od chvíle, co otevřel oči v kleci, měl chvilku, aby přemýšlel. Až dosud měl štěstí, ale bude ještě dlouho trvat, než vyvázne z téhle šlamastyky se zdravou kůží.

„Jak ten tvůj svět vypadá?“ opakoval Oraiel.

„Jak vypadá ten tvůj? Něco za něco.“

Oraiel chvíli mlčel a v jeho zpola zavřených očích se kmitla jiskřička zlomyslnosti. Pak přikývl. „Dohodnuto. Odpovím na tvé otázky, když ty odpoví na moje.“

„Platí. Ty budeš odpovídat první, protože já ztratím víc, jestliže budeme přerušeni. Ale než začneme dotazníkovou akci, musím si udělat inventuru. Až doposud se věci vyvíjely příliš rychle.“

Ačkoliv jeho pistole zmizela, pouzdro bylo dosud na svém místě na řemeni. Teď nemělo žádnou cenu, ale baterie přijdou možná vhod. Jeho pás s výstrojí byl pryč a kapsy mu vyrabovali. Na medikit nepřišli jen díky tomu, že byl zasunut dozadu. Určitě na něm ležel, když ho prohledávali. Munice, kterou měl navíc, zmizela zrovna tak jako pouzdro s granáty.

Ale zůstalo mu ještě rádio! Ve tmě si ho nevšimli, měl je v ploché kapse téměř v podpaží. Mělo sice jenom přímočarý signál, ale to by snad mohlo stačit k tomu, aby navázal s lodí kontakt nebo dokonce přivolal pomoc.

Vytáhl ho a posmutněl, když uviděl rozdrcenou skříňku a polámané součástky, které trčely z pukliny na boku. Někdy během těch posledních rušných událostí do něj někdo uhodil něčím těžkým. Zapnul ho a dočkal se přesně toho, co očekával. Nic.

Jen málo ho potěšila skutečnost, že chronometr schovaný za přezkou opasku stále ukazuje přesný čas. Bylo deset hodin dopoledne. To je báječné. Hodinky byly seřízeny na dvacetihodinový den, když přistáli na Felicity, s polednem nastaveným na slunce v zenitu na místě, kde přistáli.

„Tak to stačí,“ řekl a usadil se co nejpohodlněji na tvrdé zemi a zahalil se kožešinami. „Tak začněme, Oraieli. Kdo tady vládne, ten, kdo nařídil mou popravu?“

„Je to Temuchin Bojovník, Nebojácný, Ocelová paže, Ničitel…