„Počkej tady,“ řekl Kerk. „Pojedu jim naproti sám.“

„Rád bych, ale nejde to. Musím překontrolovat, jestli je tam všechno, než se člun vrátí na loď. Vše musí být akorát.“

K moropovi ho odnesli a do sedla vyzvedli. Kerk vzal otěže a zvíře vedl, zatímco Jason klímal a pevně se držel hrušky sedla, aby nespadl. Jeli ve tmě, ještě nezačalo svítat, a než vyrazili k ujednanému místu, léky zabraly a Jason se cítil aspoň trochu jako člověk.

„Člun přistává,“ ohlásil Kerk s rádiem u ucha. Od východu zaznělo slabé dunění, zvuk, který do tábora nedolehl.

„Máš signálku?“ zeptal se Jason.

„Mám. Copak to nebylo v pokynech?“ Jason si dovedl představit, jak se Kerk ve tmě mračí. Pyrran nemohl zapomenout, co má udělat. „Má kapacitu 18 000 lumenhodin a při plném výkonu dává 1200 LF.“

„Přiškr ji, nepotřebujeme z toho ani desetinu. Modul je fototropní a je seřízen na navádění vším, co vyzařuje dvakrát tolik jako nejjasnější hvězda…“

„Modul vypuštěn na toto rádiové zaměření, ve vzdálenosti přibližně deseti kilometrů.“

„To dělá asi sto dvacet za hodinu, tak zapni světlo na totéž zaměření.“

„Počkej, pilot něco říká. Vezmi si signálku.“

Jason uchopil trubičku velikosti prstu a zapnul ji, otočil zesilovačem a do tmy se zabodl úzký kužel světla. Zaměřil ho ve směru přistání člunu.

„Pilot hlásí, že měli problémy při vybarvování nylonového lana. Podařilo se to, ale neručí za stálost ve vodě, a je velice flekaté.“

„Čím je flekatější, tím lepší. Aspoň bude z dálky připomínat kůži. A pršet nebude. Slyšels?“

Z oblohy se přibližoval bzukot, až rozeznali slabé červené světlo snášející se k nim. Za okamžik se světelný paprsek zatřpytil na stříbřitém trupu modulu a Jason snížil intenzitu světla. Ozvalo se slabé hvízdání trysek a s ním se objevil metr dlouhý předmět klesající kolmo dolů a zpomalující podle svého radarového výškoměru. Když se dostatečně snesl, Kerk natáhl ruku a zatlačil přistávací spínač, modul dosedl se skomírajícím bzučením na zem. Jason odklopil dvířka nákladního prostoru a vytáhl cívku hnědého lana.

„Perfektní,“ uznal a předal ho Kerkovi. Ponořil ruku hlouběji a vytáhl ocelové kladivo, ručně vykované z jediného kusu kovu. Dobře padlo do dlaně, kožený obal na držadle umožňoval dobrý úchop. Poleptání kyselinou a vetřená špína mu měla dodat zdání stáří.

„Co je tohle?“ zeptal se Kerk a obracel ve světle kovový bodec, který vytáhl z nákladního prostoru.

„Pevný piton. Polovina z nich by měla být jako tenhle, a polovina s úchylkami — jako je tento.“ V ruce měl podobný bodec s vyvrtaným otvorem na širším konci, jímž byla prostrčena úchylka tvaru kroužku.

„Mně to moc neříká,“ podotkl Kerk.

„Ani nemusí.“ Během řeči vyprázdnil Jason nákladní prostor. „Já na tu věž polezu a já vím, jak s tím zacházet. Rád bych, abych měl něco modernějšího, ale to by mě asi hned prozradilo. My beztak na lodi nic takového nemáme. Existují vystřelovací pitony, které vniknou i do té nejtvrdší skály, a přilnavé pitony, které za necelou vteřinu vytvoří spojení pevnější než skála. Ale žádný z nich nepoužiju. Aspoň jsem si nechal udělat tohle lano s jádrem z keramických monofilů. Proto má tažnou pevnost víc než 2 000 kg. A s tím, co tady mám, se na věž dostanu. Polezu prostě tak dlouho, dokud se budu mít čeho chytat, pak přestanu a budu zatloukat pitony. Na převisy a tam, kde budu potřebovat lano, použiju pitony s kroužkem. A tyto použiju blízko země.“ Pozvedl jeden z nich, hrubě obrobený a s důlky po dlouhodobém používání. „Všechny jsou z tyčové oceli, která je v téhle části světa poněkud vzácná. Ale protože je uvidí Temuchin a jeho lidé, prodělaly umělé stárnutí. Je tady všecko. Můžeš říct člunu, aby si zavolali modul zpátky.“

Trysky jim vmetly písek do obličeje, když se modul zvedl a zmizel. Jason svítil, když Kerk přivazoval spletené kožené lano ke konci kamuflované nylonové šňůry a ukládal je do batohu, spolu s další výstrojí pro Jasonův výstup. Když jeli zpátky do tábora, první záblesky svítání se dotkly obzoru.

Když Pyrrané vystoupili na Slatinu, zjistili, že se zde v noci zoufale bojovalo. Průsmyk dosud blokovala hráz z drti a kamení — teď byly v ní rozsety mrtvoly. Vojáci spali na zemi, mimo dostřel luků, mnozí zranění. Zakrvácený nomád se znakem ještěrky na přilbě seděl apaticky, i když jeho druh odřezával ostří šípu, který mu pronikl paží.

„Co se tu stalo?“ zeptal se ho Jason.

„V noci jsme zaútočili,“ řekl zraněný voják. „Nedokázali jsme to potichu, protože se uvolňovaly kameny, když jsme šplhali, a mnoho z nás zranily. Když jsme dorazili k vrcholu, Lasičky po nás házely otepi hořící trávy z vrcholku útesu. Nemohli jsme se bránit, a tak jen ti, co se nedostali vysoko, přežili a vrátili se dolů. Bylo to moc zlé.“

„Ale pro nás velice dobré,“ poznamenal Kerk, když zašli o kus dál. „Temuchin ztratí touhle porážkou prestiž a my ji získáme, když na tu skále vylezeme. Jestliže dokážeme…“

„Nezačínej zase se svými pochybnostmi,“ zarazil ho Jason. „Postav se tady a předstírej, že víš, o co jde.“

Jason si svlékl těžký svrchní oděv a roztřásl se zimou. Však se rychle zahřeje, až začne lézt. Zdola vypadala věž tak nezdolatelná jako bok vesmírné lodi. Uvazoval si právě kolem zápěstí řemínek s kladívkem, když vyšel Ahankk a tvářil se, jako by se chtěl pochybovačně pošklebovat.

„Říkali mi, žonglére, že jsi tak hloupý, že si myslíš, že na tu skálu vylezeš.“

„A nejen to,“ řekl Jason, když si navlékal popruhy batohu na záda. „Temuchin ti řekl, abys sem zašel a zjistil, co se stane. Dej si pohov, protože za chvíli poběží svého pána radostně informovat, že jsem uspěl.“

Kerk pohlédl pochybovačně na svislou skálu, pak na Jasona. „Nech lézt mě,“ navrhl. „Jsem silnější a v lepší kondici.“

„To jsi,“ uznal Jason. „Až se dostanu nahoru, shodím ti lano, abys vylezl za mnou s bombami. Ale první jít nemůžeš. Zlézání skal vyžaduje zručnost a té se za pár minut nenaučíš. Díky za nabídku, ale jenom já to můžu zvládnout. Jdem na to. Ocenil bych, kdybys mě zvedl na ten malý výstupek přímo nad mou hlavou.“

Bylo zbytečné lézt Pyrranovi na ramena. Kerk se pouze sehnul, uchopil Jasona za kotníky a vyzvedl ho. Jason při zvedání hmatal po skále, až se zachytil na úzké římse, nohama se zapřel o výčnělek a výstup začal.

Zdolal nejméně deset metrů, než musel zatlouct první piton, a to jenom proto, že na další římsu, tak širokou, že by se na ni dalo lehnout, prsty nedosáhl. Z puklin, jimiž zde byla skála poseta, si vybral tu, co vedla šikmo vpravo nahoru. Vybral piton z těch na oklamání a zarazil ho do pukliny čtyřmi ranami kladiva. Pomalu a opatrně — už uteklo aspoň deset let, co naposled zlézal skálu — přesunul váhu a zavěsil se na piton. A ten držel. Zapřel se nohama a hmatal po drsném povrchu skály, dokud se nezachytil římsy — pak se na ni vytáhl a posadil. Zhluboka oddychoval, když sklonil pohled na obličeje obrácené vzhůru. Sledovali ho už všichni vojáci, a objevil se i Temuchin. Nepřítele zřejmě rovněž zajímalo, co se děje, ale za roh skály nemohli vidět ani střílet. Na okraj stěny kaňonu by se sice dostali, ale k němu ne — to by museli slézt věž také.

Skála studila a Jason se raději udržoval v pohybu. Nedokázal přesně určit výšku, ale odhadoval, že je tak vysoko jako okraj kaňonu. Se špičkou nohy zastrčenou do široké pukliny se pokoušel zatlouct piton v nebezpečném úhlu od sebe, když zaslechl zezdola volání.

Nahnul se, jak jen mohl, a zavolal dolů: „Co je? Neslyším, co říkáš.“ V tu chvíli do skály v místě, kde měl předtím hlavu, narazil šíp, odrazil se a spadl.

Jason se nezřítil za ním jen díky tomu, že křečovitě sevřel žebrovaný povrch skály. Když otočil hlav, uviděl, jak bojovník z kmene Lasiček visí na koženém řemenu uvázaném pevně kolem těla a že je již připraven vystřelit druhý šíp. Muže, kteří ho na řemenu drželi, nebylo pro převis vidět.

Bojovník pečlivě přiložil luk k čelisti a zamířil. Kladivo připevněné řemínkem k zápěstí nemohl Jason použít, ale stále svíral v levé ruce piton. Reflexívním pohybem jím mrštil tak, že lučištníka zasáhl do ramene. Nezranil ho, ale odklonil mu směr luku — ten i druhým šípem minul. Vytáhl však z opasku třetí a nasadil na tětivu.