Jason pronesl hlasitě, aby celou záležitost ukončil.

„Mějte rozum. Dejte mi v hotovosti tolik, kolik máte, a na zbytek se spokojím s šekem.”

Nebylo vyhnutí. Za pozorné asistence shromážděného zástupu naplnil ředitel obálku bankovkami a vypsal šek. Jason šek letmo zkontroloval a dal si jej do náprsní tašky. Obálku zasunul pod rameno a vydal se s Kerkem před sebou směrem k východu.

V hlavní hale se to obešlo bez problémů, protože zde bylo hodně lidí, ale když dorazili k bočními vchodu, objevili se dva muži a zatarasili jim cestu.

„Jen na okamžik,” začal jeden z nich, ale větu nedokončil. Kerk do nich vrazil, aniž zpomalil, a oni odlétli jako kuželky. Když se Kerk a Jason dostali z budovy, téměř běželi.

„Na parkoviště!” nařídil Kerk. „Mám tam auto.”

Když odbočili za roh, vyřítilo se na ně auto. Dříve, než mohl Jason vytáhnout pistoli z pouzdra, Kerk ho předběhl, pozvedl ruku a velká, šeredná pistole mu protrhla rukáv převleku a skočila do dlaně. Jediným výstřelem zabil řidiče, auto prudce změnilo směr a narazilo do zdi. Další dva muži z auta přišli o život, když se soukali ze dveří — pistole jim vypadly z rukou.

Pak už žádné komplikace neměli. Kerk jel od kasina jako blázen, roztržený rukáv jeho pyžama se v proudu vzduchu třepetal a chvílemi nabízel pohled na velkou pistoli spočívající opět v pouzdře.

„Až bude příležitost,” poznamenal Jason, „musíš mi ukázat, jak to eskamotérské pouzdro funguje.”

„Jestli ta příležitost bude,” odpověděl Kerk, když se autem vřítil do přivaděčového tunelu k městu.

3

Budova, u které zastavili, patřila k nejnádhernějším rezidencím na Cassylii. Ještě během jízdy přepočítal Jason peníze a oddělil svůj podí1. Téměř šestnáct miliónů kreditů. Dosud mu všechno připadalo jako neskutečné. Když před budovou vystoupili z auta, předal Kerkovi zbytek.

„Tady jsou vaše tři miliardy. Nemysli si, že to bylo jednoduché,” řekl.

„Mohlo to být horší,” odpověděl úsečně Kerk.

V reproduktoru nad dveřmi zaskřípal nahraný hlas.

„Sir Ellus se již odebral k odpočinku, zavolejte prosím zítra. Všechny schůzky se domlouvají předem…”

Hlas umlkl, když Kerk zatlačil do dveří a otevřel je. Udělal to téměř bez námahy, jen tlakem dlaně. Když vcházeli dovnitř, Jason utkvěl pohledem na zbytcích potrhaného a pokrouceného kovu, které visely ze zámku, a znovu se nad svým společníkem zamyslel.

Síla — více než fyzická síla — on je jako základní živel. Mám dojem, že ho nic nemůže zadržet.

Pobuřovalo ho to — a současně fascinovalo. Umínil si, že se nerozloučí dřív, dokud se o Kerkovi a jeho planetě nedozví víc. A o těch, kteří zahynuli pro peníze, s nimiž hrál.

Sir Ellus byl starý, plešatěl, a teď se čertil, protože nebyl zvyklý na vyrušování, když odpočíval. Ale přestal okamžitě protestovat, když Kerk hodil na stůl peníze.

„Loď se už nakládá, Ellusi? Tady je příslušný doplatek.” Ellus chvíli jen nervózně prohrabával bankovky, než se zmohl na odpověď na Kerkovu otázku.

„Ta loď… no samozřejmě. Začali jsme ji nakládat, jen jak jste nám složil zálohu. Musíte omluvit, že jsem vyveden z míry — tato situace je poněkud neobvyklá. Transakce takového rozsahu nikdy neprovádíme v hotovosti.”

„Toto je styl, jakým obchoduji já,” odpověděl mu Kerk. „Zrušil jsem vklad, toto je celková částka. A co takhle nyní potvrzení příjmu?”

Ellus napsal potvrzení dřív, než se stačil vzpamatovat. Nyní je svíral v ruce a zneklidněně se díval na tři miliardy před sebou.

„Počkejte… nemohu si ty peníze teď vzít, budete muset přijít ještě jednou ráno, a do banky. Uděláme to tak, jak se obchody normálně dělají,” rozhodl se Ellus.

Kerk natáhl ruku a nenásilným pohybem vytáhl potvrzení Ellusovi z prstů. „Díky za stvrzenku,” řekl. „Ráno tady už nebudu, takže to bude muset stačit takhle. A pokud se o ty peníze bojíte, doporučuji vám, abyste si zavolal hodně hlídačů z vašeho podniku nebo soukromou policii. Budete si připadat mnohem bezpečnější.”

Když procházeli vylomenými dveřmi, Ellus zuřivě volil čísla na své obrazovce. Dřív, než se stačil Jason zeptat, co bude dál, Kerk mu odpověděl.

„Chápu, že bys rád žil, aby sis mohl užít peníze, co máš v kapse, a proto jsem pro nás objednal dvě místa na meziplanetární lodi.” Pohlédl krátce na hodiny na palubní desce auta. „Loď startuje asi za dvě hodiny, máme tedy spoustu času. Mám hlad, podívejme se po nějaké restauraci. Doufám, že sis nenechal v hotelu nic, pro co by stálo za to se vracet. Nebylo by to nijak jednoduché.”

„Nic takového, za co by se člověk měl nechat zabít,” odpověděl Jason. „Kde si dáme něco k jídlu? Mám pár otázek, které bych ti rád položil.”

Opatrně jezdili oklikami k transportní úrovni, dokud se neujistili, že je nikdo nesleduje. Kerk zamířil autem do jednoho neosvětleného nákladního doku, a tam auto nechali.

„Nový auák seženeme vždycky,” usoudil, „a tenhle si pravděpodobně nechali zjistit. Půjdeme po svých zpátky k nákladní silnici, zahlédl jsem tam restauraci, když jsme jeli kolem.”

Parkoviště vyplňovaly tmavé, do výšky čnějící tvary pozemních nosičů nákladu. Opatrně se protáhli mezi koly vysokými jako člověk a vklouzli do příliš vytopené a hlučné restaurace. Řidiči a dělníci ranní směny jim nevěnovali nejmenší pozornost. Vzadu našli prázdný box a vytočili si jídlo.

Z plátu masa, který se objevil před ním, si Kerk odkrojil pořádný kus a radostně jej vstrčil do úst. „Ptej se,” vybídl. „Teď už je mi mnohem líp.”

„Co je to za loď, kterou sis na dnešní večer objednal? A kvůli jakému nákladu jsem riskoval svůj krk?”

„Myslel jsem, že krk riskuješ kvůli penězům,” namítl věcně Kerk. „Ale ujišuji tě, že to bylo pro dobrou věc. Ten náklad znamená přežití jednoho světa. Pušky, munice, miny, výbušniny a takový materiál.”

Jasonovi málem uvízlo sousto v krku. „Obchod se zbraněmi! Čemu se to věnuješ? Financuješ soukromou válku? A jak můžeš mluvit o přežití, když se jedná o takový smrtonosný náklad? Nepokoušej se mi namluvit, že je k mírumilovnému účelu. Koho budete zabíjet?”

Kerk pozbyl hodně ze své dobré nálady — nasadil ten zlověstný výraz, který Jason už dobře znal.

„Ano, mírumilovný bude to pravé slovo. Protože to je v podstatě to, co všichni chceme. Jen žít v míru. A není v tom, koho budeme zabíjet — je v tom, co budeme zabíjet.”

Jason od sebe vzrušeně odstrčil talíř. „Mluvíš v hádankách,” řekl. „To, co říkáš, nedává žádný smysl.”

„Dává to dostatečný smysl,” tvrdil Kerk. „Ale pouze na jedné planetě ve vesmíru. Řekni, co vlastně o Pyrru vis?”

„Naprosto nic.”

Chvíli Kerk jen seděl pohřížen do vzpomínek a nepřítomně se mračil. Pak pokračoval.

„Člověk na Pyrrus nepatří… a přesto tam existuje už tři sta let. Předpokládaná délka života mého lidu je šestnáct let. Samozřejmě že většina dospělých žije mnohem déle, ale pro vysokou úmrtnost dětí je průměr nižší.

Pyrrus je vším, čím by pro člověka neměl být. Gravitace je téměř dvojnásobkem zemského normálu. Teplota může denně kolísat od arktických hodnot k tropickým. Podnebí… no, to by člověk musel okusit na vlastní kůži, aby uvěřil. To je něco, co jsi nikde jinde v galaxii neviděl.”

„Jsem vyděšen,” poznamenal Jason chraptivým hlasem. „Co tam máte? Metan nebo chlórové sloučeniny? Na takových planetách jsem už byl…”

Kerk udeřil silně rukou do stolu. Mísy poskočily, nohy od stolu zaskřípaly. „Laboratorní pokusy!” zahřímal. „Na laboratorním stole vypadají báječně…, ale co se stane, když je takovými sloučeninami vyplněn celý svět? Během zlomku galaktického času se veškerá divokost spoutá do hodných, stabilních sloučenin. Pro tvora dýchajícího kyslík může být taková atmosféra jedovatá, ale brána jako taková je neškodná jako slabé pivo.

Existuje pouze jediná kombinace, která je jako atmosféra planety čistým jedem. Spousta vody, nejvšestrannějšího rozpouštědla, jaké člověk může najít, plus volný kyslík k tomu, aby působil…”