Šelma skočila — a než k němu doletěla, zkroutila se ve vzduchu a klesla k zemi. Z rozevřené tlamy jí vytryskla krev, z boku hlavy jí trčel kovový šíp.

Z houštin vystoupili dva muži a sklouzli pohledem na Jasona. Pouhá jejich přítomnost zřejmě stačila nahnat šelmám strach, protože všechny zmizely.

Hraboši. Jason tak pospíchal, aby se co nejdříve dostal do města, že na ně zapomněl. Bylo moc dobře, že tady jsou, a Jason byl velice rád, že přišli. Nedokázal dostat ze sebe ani slovo, proto jim poděkoval alespoň úsměvem. Ten však probudil v jeho rtech bolest.

Pak upadl do spánku.

24

Poté, po neurčitou dobu, se Jasonovi vtiskly do paměti pouze mlhavé útržky vzpomínek. Pocit pohybu a všude kolem velké šelmy. Stěny, kouř z hořícího dřeva, šum hlasů. Nic z toho mnoho neznamenalo, a Jason byl tak unaven, že mu na ničem nezáleželo. Nechat všechno být bylo snadnější a lepší.

„Právě včas,” zazněl Rhesův hlas. „Kdybys takhle ležel ještě pár dní, pochovali bychom tě, i kdybys ještě dýchal.”

Jason na něho zamžikal, snažil se zaostřit oči na obličej, který se nad ním vznášel. Konečně Rhese poznal a pokusil se mu odpovědět, ale ten pokus jen vyvolal záchvat kašle, který mu zachvěl celým tělem. Někdo mu přisunul ke rtům pohárek, a sladká kapalina mu stekla do hrdla. Po chvilce odpočinku se pokusil promluvit znovu.

„Jak dlouho tady jsem?” Hlas mu zněl slabě a vzdáleně, a Jason jen s obtížemi poznal, že je opravdu jeho.

„Osm dní. A proč jsi neposlouchal, když jsem ti mluvil do duše?” zeptal se Rhes. „Měls zůstat u lodě, když jsi havaroval. Nevzpomínáš si, co jsem ti povídal o tom, že na tomto kontinentě můžeš přistát kdekoli? No nevadí, už je pozdě si s tím zatěžovat hlavu. Příště poslouchej, co říkám. Naši lidé jednali rychle a na místo havárie dorazili před setměním. Našli polámané stromy a místo, kde se loď potopila, a nejdřív si mysleli, že ses v ní utopil. Pak jeden z psů našel tvou stopu, ale v noci ji v močále opět ztratil. Hojně si užili bláta a sněhu, ale neměli ani trochu štěstí a stopu už nenašli. Následujícího odpoledne se odhodlali poslat pro posily, zaslechli však tvoje výstřely. Dorazili k tobě za minutu dvanáct, jak jsem slyšel. Jeden z nich byl naštěstí hovorný a ten divokým psům přikázal, aby zmizeli. Jinak by je všecky museli zabít, ale to by nebylo dobře.”

„Díky za to, že jsi mi zachránil krk,” řekl Jason. „Měl jsem namále víc, než mi vyhovuje. Co se stalo pak? Myslel jsem si, že je určitě po mně, jen to si pamatuji. Zjistil jsem, že mám všechny příznaky zápalu plic. Ve stavu, v jakém jsem byl, to bez léčení znamenalo konec. Zdá se, že jsi neměl pravdu, když jsi říkal, že většina vašich léčebných postupů za nic nestojí — zdá se, že na mně docela zabraly.”

Zmlkl, když Rhes se starostlivými vráskami vrytými do obličeje zvolna zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. Rozhlédl se a spatřil Naxu a ještě jednoho muže, kteří se tvářili stejně nešastně jako Rhes.

„Co je?” zeptal se s pocitem, že je něco velice v nepořádku. „Jestliže nebyla vaše léčba úspěšná — co tedy bylo? Můj mediku ne. Ten byl prázdný. Vzpomínám si, že jsem ho ztratil nebo zahodil.”

„Umírals,” vysvětloval Rhes zvolna. „Nemohli jsme tě vyléčit. To mohla dokázat jen ta kšeftařská skříňka. Jednu jsme dostali od řidiče, co vozí náklaďákem potraviny.”

„Ale jak?” zeptal se užasle Jason. „Řekls mi, že na prostředky na léčbu je z města uvaleno embargo. Od toho řidiče byste jeho medikit nedostali. Pokud ovšem nebyl…”

Rhes přikývl a dopověděl, „Mrtev. Samozřejmě, že byl mrtev. Já sám ho zabil, a to s velkým potěšením.”

Na Jasona to zapůsobilo jako úder. Klesl na polštář a pomyslel na ty všechny, kteří zahynuli od chvíle, kdy přišel na Pyrrus. Na ty, kteří zahynuli, aby ho zachránili, a zahynuli kvůli tomu, co si předsevzal. To bylo břemeno viny, které nemohl unést, kdykoli na ně pomyslel. Skončí to u Krannona — nebo se lidé z města pokusí jeho smrt pomstít?

„Ty si nedovedeš představit, co to znamená!” Ta slova přímo vydechl. „Krannonova smrt obrátí město proti vám. Dodávky od nich přestanou. Zaútočí na vás, až budou moci, budou vás i zabíjet…”

„Samozřejmě že to víme!” Rhes se předklonil, z jeho chraptivého hlasu zaznívalo napětí. „K tomu rozhodnutí jsme nedospěli snadno. S kšeftaři jsme vždycky měli dohodu o obchodování — a obchodní náklaďáky byly nedotknutelné. Obchod je naším jediným — a posledním — pojítkem s galaxií, kromě naděje, že se s nimi dostaneme do styku.”

„To pojítko jste však přervali, abyste mě zachránili — proč?”

„Jen ty můžeš na tu otázku beze zbytku odpovědět. Na město byl podniknut velmi silný útok, a viděli jsme, jak se jejich hradby bortí — museli ustoupit někam dozadu. V té chvíli byla kosmická loď nad oceánem, shazovala nějaké bomby — byl hlášen silný záblesk. Pak se loď vrátila, a ty jsi ji opustil v menší lodi. Stříleli po tobě, ale nezabili tě. Ani tu malou loď nezasáhli — začínáme ji nyní vytahovat. Co to všechno znamená? Nato jsme nedokázali z ničeho ani usoudit. Jen jsme věděli, že se děje něco moc důležitého. Nebyls mrtev, ale podle všeho bys umřel dřív, než bys mohl promluvit. Ta malá loď by se třeba dala opravit — možná že jsi to měl v úmyslu a proto jsi ji pro nás ukradl. Nemohli jsme tě nechat umřít, ani kdyby to znamenalo otevřenou válku s městem. Situaci jsem vysvětlil všem našim lidem, které bylo možno vizuálním spojením zastihnout, a ti hlasovali pro tvoji záchranu. Zabil jsem toho kšeftaře kvůli jeho léčebnému přístroji, pak jsem uštval k smrti dva dorymy, abych se sem dostal včas.

A teď nám pověz — co to znamená? Jaký máš plán? Jak nám pomůže?”

Na Jasona dolehl pocit provinění a zavřel mu ústa. Myslí mu prolétl fragment starodávné legendy o Jonovi, který rozbil kosmickou loď tak, že všichni v ní zahynuli a jen on přežil. Byl jako on? Rozbil svět? Má se odvážit přiznat těm lidem, že ukradl záchranný člun, aby zachránil život sobě?

Všichni tři Pyrrané se předklonili, vyčkávali, co řekne. Jason zavřel oči, aby jim neviděl do tváře. Co jim má říct? Kdyby přiznal pravdu, nepochybně by ho na místě zabili a považovali by to za spravedlivé. O svůj život už neměl strach, ale kdyby zahynul, všechny ty zmařené životy by byly zmařeny zbytečně. Vždy přece existuje způsob, jak tuto planetární válku ukončit. Nyní byla všechna fakta k dispozici, zbývalo jen dát je dohromady. Kdyby nebyl tak unaven, snad by na to správné řešení přišel — bylo na dosah, skryté někde v záhybu jeho mozku, a čekalo, až je vytáhne.

Náhle se ozval dusot kroků bušících do země před chatrčí a tlumené mužské výkřiky. Nikdo jiný než Jason si toho nepovšiml, všichni dychtivě čekali na jeho odpověď. Pátral ve svém mozku, ale vysvětlující slova nemohl najít. Nech udělá cokoli, nesmí teď říct pravdu. Kdyby zahynul, umřely by veškeré naděje. Musí lhát, aby získal čas, a pak najít správné řešení, které se zdálo být tak provokativně blízko. Byl však příliš unaven, než aby vymyslel přijatelnou lež.

Ticho v místnosti roztříštil zvuk doprovázející prudké otevření dveří. V nich se objevil drsný, podsaditý muž, hněvivou červeň v jeho obličeji kompenzoval bílý plnovous.

„Copak ste všici hluchý?” zavrčel. „Jedu celou noc, plíce si můžu vyřvat, a vy tady dřepíte jak hejno slepic na vejcích. Vypadněte! Otřesy! Blíží se velké otřesy!”

Nyní všichni stáli, křičeli otázky. Nastalým lomozem pronikl Rhesův hlas. „Hananasi! Kolik nám zbývá času?”

„Času! Kdo může vědět kolik?!” vyjel vousáč. „Vypadněte, nebo bude po vás. To je všecko, co vím.”

Pak se už nikdo vyptáváním nezdržoval. Nastalo bláznivé přebíhání a během minuty připoutali Jasona popruhy k nosítkům na dorymovi. „Co se děje?” zeptal se muže, který ho přivazoval.

„Blíží se zemětřesení,” odpověděl muž, prsty hbitě utahoval uzly. „Hananas je nejlepší machr přes zemětřesení, jakýho máme. Ten vždycky pozná, když má zemětřesení přijít. Jestli se nám podaří rychle to rozhlásit, utečeme. Někteří zemětřesení vždycky poznají, říkají, že cítí, když se blíží.” Trhnutím utáhl poslední uzel a zmizel.