Arkadij Strugackij

Boris Strugackij

Miliardu let před koncem světa

přeložil Libor Dvořák, 1985

Kapitola první

1.»… a v posledních dvou stech letech nevídané bílé červencové vedro zaplavilo město. Nad rozpálenými střechami se převaloval chvějící se žhavý vzduch, všechna okna ve městě byla dokořán a na lavičkách před domy se v řídkém stínu vyčerpaných stromů potily a rozpouštěly stařeny.

Slunce se převalilo přes poledne, zakouslo se do těžce zkoušených hřbetů knih, udeřilo do skel v knihovničkách, do leštěných skříní a na tapetách se zatřepetala rozlícená žhoucí prasátka. Blížila se malátnost časného letního odpoledne — už není daleko chvíle, kdy se šílené slunce mrtvě zavěsí nad protější jedenáctipatrový věžák a provrtá byt skrz naskrz svými paprsky.

Maljanov zavřel okno — vnější i vnitřní — a pečlivě zatáhl těžký žlutý závěs. Pak si povytáhl trenýrky, odpleskal bosýma nohama do kuchyně a otevřel dveře na balkón. Byly dvě pryč.

Skřípla parketa a odněkud se vynořil vedrem zmořený Kaljam, pohlédl na Maljanova zelenýma očima, nehlučně otevřel tlamu, zase ji sklapl a poškubávaje ocasem odkráčel pod sporák ke svému talíři. Na talíři nebylo nic, jen pár uschlých rybích kostí.

„Žral bys, co?“ poznamenal Maljanov rozmrzele.

Kaljam se bez meškání vyjádřil v tom smyslu, že přirozeně, že to by koneckonců nemuselo být špatné.

„Ráno jsi přece dostal,“ vyčetl mu Maljanov a přidřepl k lednici. „Vlastně ne, nedostal, to jsem ti dával včera ráno…“

Vytáhl Kaljamův kastrůlek a nahlédl do něj — byla tam jen jakási vlákna, trocha rosolu a rybí ploutev, přilepená k porcelánu. Jenomže v lednici se nenašlo ani to.

Maljanov nahlédl do mrazáku — tam se v závějích jinovatky usadil na talířku k přezimování kousíček špeku. A dost.

Kaljam předl a otíral si vousy o holé pánovo koleno. Maljanov zabouchl lednici a vstal.

„Nevadí, nevadí,“ řekl Kaljamovi. „Teď je stejně všude polední přestávka.“

Mohl by samozřejmě zajít na Moskevskou, ale tam jsou vždycky hrozné fronty, a kdo by se tam taky v takovém parnu táhl… To je přece práce — takový ničemný integrál se z toho musí vyvrbit! Ale budiž… Ať je to tedy konstanta… na omeze nezávislá. To se přece samo sebou rozumí, že je nezávislá. Už z těch nejobecnějších předpokladů vyplývá, že by závislá být neměla. Maljanov si kouli představil — jak integrování probíhá po celém jejím povrchu. Odkudsi z podvědomí mu najednou vytanul Žukovského vzorec. Z ničeho nic. Maljanov ho zapudil, ale on se zase vrátil. Že bychom to zkusili s konformním zobrazením? pomyslel si.

Zadrnčel telefon, a díky tomu se vysvětlilo, že už je kupodivu zase zpátky v pokoji. Zaláteřil, svalil se bokem na válendu a natáhl se po sluchátku. „Prosím!“

„To je Víťa?“ ozval se energický ženský hlas. „Jaké voláte číslo?“ „To není Inturist?“ „Ne, tady je soukromý byt…“ Maljanov zavěsil a jistou dobu ležel bez jediného pohybu. Žlutý závěs zaplavil celou místnost těžkým jantarovým světlem. Vzduch byl jako sirup. Musím se přestěhovat do Bobková pokoje, jinak to nepůjde. Tohle je učiněná sauna. Pohlédl na svůj stůl zavalený knihami a papíry. Jen šestidílné spisy Vladimira Ivanoviče Smirnova co váží… A k tomu těch papírů po podlaze. Hrůza pomyslet, že to všechno budu muset přebrat, uspořádat a přenést. Počkat, ale já měl nějakou vzácně světlou chvilku… Krucifix… A ty mi do toho musíš vpadnout s nějakým Inturistem, můro zatracená… Takže jsem byl v kuchyni a pak mě to neznámo nějak přiválo sem… Už to mám! Konformní zobrazení! Prachpitomý nápad. Ale podívat bych se na to měl…

S vysíleným hekáním se zvedl z válendy, ale vtom telefon zazvonil zas.

„Idiote!“ řekl aparátu a zvedl sluchátko: „Prosím!“

„To je sklad? Haló, kdo je u aparátu? Haló, je to sklad?“ Maljanov stiskl vidlici a zavolal na poruchy.

„Poruchy? Tady devadesát tři devět osm nula sedm. Poslyšte, už jsem vám včera jednou volal. Takhle se nedá pracovat, pořád se sem dovolává nějaký omyl…“

„Jaké že to máte číslo?“ přerušil ho zlostný ženský hlas.

„Devadesát tři devět osm nula sedm. Pořád mi sem někdo telefonuje, jednou chce Inturist, podruhé garáže, potřetí…“

„Zavěste, podíváme se na to…“

„Buďte tak laskavá,“ pípl prosebně Maljanov do už hluchého sluchátka.

Připleskal ke stolu, posadil se a uchopil pero. Ták… Ale kde jsem, u všech všudy, ten integrál už viděl? Takový elegantní integrálek, symetrický na všechny strany… Kde já ho jen mohl vidět? Ona to vlastně ani nebyla konstanta, ale dokonce ta nejobyčejnější nula! No nic. Necháme si ho v záloze. Sice nemám tyhle resty v pracovním postupu rád, je to nepříjemné jako díra v zubu…

Začal se přehrabovat v papírech se včerejšími výpočty a najednou mu sladce zatrnulo u srdce. Tak tomuhle se říká namouduši rána… No ne, Maljanove, ty jsi borec! Vypadá to, že se ti to konečně povedlo. Tohle, kamaráde, je skutečná věda, protože tohle, kamaráde, nemá s nějakými banálními „průměty čepů velkého průchozího stroje“ nic společného, protože tohle, kamaráde, před tebou ještě nikdy nikdo nedělal! Kuš, jen abychom to nezakřikli… Ten integrál… Ten ať se třeba jde klouzat! Jedeme dál, musíme dál…

Zvonění. Tentokrát u dvéří. Za dveřmi našel připosraženého neholeného a propoceného mužíka v krátkém sáčku neurčité barvy. S tělem lehce zakloněným před sebou držel velkou kartónovou krabici. Něco neartikulovaně zamumlal a zaútočil svým břemenem přímo na Maljanova.

„Vy jste… ééé…,“ ustupoval bezradně Maljanov.

Jenže to už byl připosražený v předsíni — nahlédl doprava do pokoje a pak rezolutně zabočil doleva, do kuchyně, zanechávaje za sebou na linoleu světlé prašné šlápoty.

„Dovolte…, pane…,“ snažil se vzpamatovat Maljanov, který ho následoval. Muž už postavil krabici na židli a vytáhl z náprsní kapsy svazek nějakých účtů.

„Vy jste z bytového podniku?“ Maljanova kdovíproč napadlo, že to konečně bude instalatér, který přišel opravit koupelnovou baterii.

„Z lahůdek,“ řekl ochraptěle muž a podal mu dva papíry spíchnuté sešívačkou. „Tajhle mi to podepište…“

„Co to je?“ zeptal se Maljanov, ale vtom už zjistil, že jsou to dodací listy zásilkové služby. Koňak, dvě láhve, vodka… „Počkat,“ řekl, „ale já mám takový dojem, že jsme si u vás nic neobjednávali…“

To už zahlédl celkový účet. Zděsil se. Takové peníze v bytě rozhodně neměl. Proč taky? Jeho bujná fantazie zachvácená panikou mu v mžiku vybudovala skličující posloupnost nejrůznějších komplikací typu nutnosti omluvit se, chytračit, rozhořčeně žasnout a dovolávat se zdravého rozumu… Nejspíš bude nutné někam zatelefonovat nebo dokonce zajet… Jenže pak jeho pohled sklouzl dolů do rohu tiskopisu a tam spatřil fialové razítko „placeno“ a také jméno zákazníka: I. J. Maljanovová. Irka! No to je u boha!

„Tajhle mi to podepište, tadyhle…,“ bručel skřet a zabořil do papíru smuteční nehet, „jak je to zafajfkovaný…“

Maljanov si od něj vypůjčil usmolenou tužtičku a podepsal se.

„Děkuju,“ řekl a tužku vrátil, „moc vám děkuju…,“ opakoval otupěle a společně s mužíkem se protahoval úzkou předsíní. Měl by mu něco dát, jenže nemá drobné… „Skutečně vám moc a moc děkuju a na shledanou…!“ křikl na rozloučenou do zad krátkého sáčka a zuřivě odkopával Kaljama, který se hnal ven s úmyslem olízat podlahu na odpočívadle.