Pozorovací stanoviště se rozhodl umístit mezi sopkou a poli s melouny. Vajíčko odtud bylo dobře vidět — stříbrná kulička na rezavém kopci pod modrým nebem. Sidorov poslal Soročinského k archeologům a sám usedl do trávy do stínu pterokaru. Galcev už podřimoval, když se ukryl před sluníčkem pod křídlo. Sidorov cucal bonbón a chvíli hleděl na sopku, chvíli na podivný trojúhelníkovitý oblak na západě. Nakonec si vzal dalekohled. Jak očekával — trojúhelníkový oblak byl ve skutečnosti zasněženým vrcholkem nějaké sopky. V dalekohledu bylo vidět protáhlé stíny míst, kde sníh roztál, bylo možno rovněž rozeznat sněhové plochy s dolní nerovnou hranicí. Sidorov odložil dalekohled a začal přemýšlet o tom, že zárodek vyrazí z Vajíčka podle všeho v noci, že je to dobře, protože denní světlo obvykle komplikuje práci kamer. Pak si pomyslel, že Sermus zřejmě rozbil napadrť Fischera, ale na Saharu přesto jel. A taky ho napadlo, že Misimu teď nakládají na raketodromu v Kirgizii a znovu pocítil trýznivou bolest v pravém boku. „Stáří je nemoc,“ zabručel pro sebe a pohlédl úkosem na Galceva, který ležel naznak s rukama podloženýma pod hlavou.

Po půldruhé hodině se vrátil Soročinskij. Byl svlečen do půli těla a jeho tmavá opálená pokožka se leskla potem. Šviháckou semišovou bundu a košili nesl pod paží. Usedl před Sidorovem na bobek, zasvítil na něho zuby a začal vyprávět, že archeologové děkují za upozornění, že jsou velice zaneprázdněni, že jsou čtyři, že jim ale pomáhají školáci z Bajkova a Severokurilska, že tam vykopávají podzemní japonská opevnění z předminulého století a že jejich vedoucí je mó-ó-óc sympatická dívka.

Sidorov mu poděkoval za zajímavé hlášení a požádal ho, aby se začal starat o oběd. Seděl ve stínu pterokaru, držel v zubech trávu a mhouřil oči na vzdálený bílý kužel. Soročinskij probudil Galceva, kousek stranou spolu něco kutili a tiše rozmlouvali.

„Já udělám polévku,“ řekl Soročinskij, „ty udělej druhý chod.“

„Někde tu máme kuře,“ pokračoval. „Ti archeologové jsou prima lidi. Jeden z nich má obrovský plnovous, není ho v něm ani vidět. Kopou tam japonská opevnění ze čtyřicátých let předminulého století. Byla tu tehdy podzemní pevnost. Ten vousáč mi dal náboj do pistole. Hele!“

Galcev nelibě zavrčel:

„Nestrkej mi pod nos takovej zrzavej prevít!“

Začala vonět polévka.

„Celou tu výpravu vede takové pěkné děvče,“ pokračoval Soročinskij. „Blondýna, má pěknou figuru, jenom nohy má trochu silnější. Posadila mě do zákopu a já jsem se díval střílnou. Odtud se dal ostřelovat celý severní břeh, povídala.“

„A fakt se ostřeloval?“ zeptal se Galcev.

„Kdopak ví. Asi jo. Já jsem se ale díval spíš na ni. Pak jsme společně změřili tloušťku stropu.“

„To jste to měřili dvě hodiny?“

„Hm. Jenže potom jsem zjistil, že se jmenuje jako ten vousáč a hned jsem zařadil zpátečku. Řeknu ti, v těch kasematech je to strašné. Je tam tma, na zdech plíseň. Kams dal chleba?“

„Tady,“ řekl Galcev. „Třeba to je jenom sestra toho vousáče.“

„Třeba. Co Vajíčko?“

„Nic se neděje.“

„Tak dobrá,“ řekl Soročinskij. „Michaile Albertoviči, oběd je hotov.“

U jídla toho Soročinskij hodně napovídal. Nejdřív vysvětloval, že japonské slovo „totika“ pochází z ruského slova „palebné místo“ a ruské slovo „dot“ je příbuzné s anglickým slovem „dot“ a že to v obou případech znamená „palebný bod“. Pak se dal do dlouhého výkladu o stálých palebných bodech, kasematech, střílnách, o hustotě palby na jeden metr čtverečný. Proto se Sidorov snažil jíst co nejrychleji, odmítl ovoce, nechal Galceva pozorovat Vajíčko a sám odešel do pterokaru, kde si zdříml. Kolem dokola bylo neuvěřitelně ticho, jenom Soročinskij, který myl u potoka nádobí, se občas pokoušel o zpěv. Galcev seděl s dalekohledem a soustředěně pozoroval vrcholek sopky.

Když se Sidorov probudil, slunce zapadalo, od jihu se blížil tmavofialový soumrak, ochladilo se. Hory na západě zčernaly, jako šedivý stín se vznášel nad obzorem kužel dávné sopky. Vajíčko na vrcholku zářilo rudě. Nad poli s melouny se plazil šedivý opar. Galcev seděl ve stejné pozici a naslouchal Soročinskému.

„V Astracháni,“ vyprávěl Soročinskij, „jsem jedl ‚šachovu růži‘. Je to neuvěřitelně nádherný meloun. Má chuť jako ananas…“

Sidorov zůstal chvíli sedět nehybně. Vzpomněl si, jak kdysi jedl melouny s Genkou Kapitánem na Venitu. Ze Země sem přivezli celou raketu melounů pro planetologickou stanici. Jedli melouny, zakusovali se do křehké měkké hmoty, šťáva jim tekla po tvářích a pak po sobě stříleli kluzkými černými jadérky.

„…to si olízneš všechny prsty, to ti povídám jako lahůdkář!“

„Potichu,“ řekl Galcev, „probudíš Athose.“

Sidorov se usadil pohodlněji, položil si bradu na opěradlo sedačky před ním a přivřel oči. V kabině bylo teplo a trochu dusno, protože se to tu ochlazovalo pomaleji.

„Ty jsi nikdy s Athosem nelétal?“ zeptal se Soročinskij.

„Ne,“ řekl Galcev.

„Já ho lituju. A taky mu to současně všechno závidím. Prožil takový život, jaký já nikdy prožít nemůžu. A spousta jiných taky ne. Jenže to má už všechno za sebou.“

„Proč by to měl mít všechno za sebou?“ zeptal se Galcev. „Přestal přece jenom létat.“

„Pták, který přestane létat…“ Soročinskij se odmlčel. „Doba Výsadkářů už je za námi,“ řekl najednou.

„Nesmysl,“ klidně odpověděl Galcev.

Sidorov zaslechl, jak se Soročinskij zavrtěl.

„To není nesmysl,“ řekl. „Podívej se na Vajíčko. Teď jich budou dělat stovky a začnou se shazovat na nebezpečné a neznámé světy. Každé Vajíčko tam postaví laboratoř, raketodrom, hvězdolet. Bude tam připravovat šachty a doly. Bude lovit a studovat tam ty tvé zrůdy. A Výsadkáři budou jenom shromažďovat informace a vylizovat smetanu.“

„Tohle je nesmysl,“ opakoval Galcev. „Laboratoř, důl… A hermetická kopule je pro šest lidí, ne?“

„Co sem pleteš hermetickou kopuli?“

„Pod ní bude šest lidí.“

„To je jedno,“ umíněně opakoval Soročinskij. „Výsadkářům stejně už odzvonili. Kopule s lidmi, to je jenom začátek. Budou se nejdřív posílat automatické koráby, které budou shazovat Vajíčka, a až bude všechno hotové, přijdou lidé…“

Začal mluvit o perspektivách embryomechaniky, využil k tomu vlastně Fischerova referátu. ‚Moc se o tom mluví,‘ pomyslel si Sidorov. ‚A všechno je to pravda.‘ Když však byly vyzkoušeny první automatické planetolety, také se pořád říkalo, že posádky meziplanetárních korábů si budou létat jenom pro smetánku. A když Akimov a Sermus vypustili první soupravu kybernetických rozvědčíků, Sidorov chtěl také odejít z vesmírného výzkumu. To bylo před třiceti lety a za tu dobu musel nejednou seskakovat do pekla za pochroumanými kybernetickými rozvědčíky a udělat to, co udělat nedokázali… ‚Nováček,‘ pomyslel si o Soročinském. ‚Moc toho namluví.‘

Když Galcev řekl počtvrté, že je to nesmysl, Sidorov vystoupil ze stroje. Jakmile ho Soročinskij spatřil, přestal mluvit a vyskočil. Držel půlku nedozrálého melounu, v němž trčel nůž. Galcev stále seděl se zkříženýma nohama.

„Chcete meloun, Michaile Albertoviči?“ zeptal se Soročinskij.

Sidorov zavrtěl hlavou a zastrčil ruce do kapes. Díval se na vrcholek sopky. Rudé záblesky na třpytivém povrchu Vajíčka pozvolna pohasínaly. Rychle se stmívalo. Z mlhavého šera náhle vysvitla hvězda a pomalu se pohybovala po tmavomodré obloze.

„Sputnik osm,“ řekl Galcev.

„Ne,“ jistě ho opravil Soročinskij. „To je Sedmnáctka.“

Sidorov, který věděl, že je to sputnik osm, si povzdychl a šel k sopce. Měl Soročinského plné zuby a navíc musel prohlédnout kamery.

Když se vracel, uviděl světlo. Neúnavný Soročinskij rozdělal táborák, stál teď u ohně v malebné póze a mával rukama:

„…cíl — to je pouze prostředek,“ zaslechl Sidorov. „Štěstí není jenom ve štěstí samém, ale v cestě k němu…“

„To už jsem někde četl,“ řekl Galcev.

,Já taky,‘ pomyslel si Sidorov. ‚A mockrát. Neměl bych Soročinskému přikázat, aby si šel lehnout?‘ Pohlédl na hodinky. Svítící ručičky ukazovaly půlnoc. Byla úplná tma.