„Jistě.“

„Z Pandory?“

„Právě z Pandory,“ řekl.

„Co mají společného?“

„Tak, co mají společného?“

„To je přece jasné,“ řekl jsem. „Stejná úroveň zpracovávání informací. Reakce na úrovni instinktu.“

Povzdechl si.

„To jsou slova,“ řekl. „Skutečně, nezlobte se, ale jsou to doopravdy jenom slova. Tohle mi nepomůže. Mám hledat stopy po rozumu ve vesmíru, jenže já nevím, co to je rozum. Říkají mi pořád něco o různé úrovni zpracovávání informací. Já přece ale vím, že mezi mnou a vážkou je ve zpracování informací rozdíl, ale to všechno je pouhá intuice. Vy mi řeknete — našel jsem termitiště — jsou to stopy po rozumu, nebo ne? Na Marsu a na Vladislavě našli budovy bez oken, bez dveří. Jsou to stopy po rozumu? Co mám hledat? Trosky? Nápisy? Rezavý hřebík? Sedmihrannou matku? Jak mohu vědět, jaké po sobě zanechávají stopy? Co když je jejich cílem likvidovat atmosféru všude, kamkoli se dostanou? Nebo budovat prstenec kolem planet. Nebo hybridizovat život. Nebo život vytvářet. Třeba je tahleta vážka kybernetické zařízení, které bylo uvedeno v činnost kdysi v dávných dobách. To už nemluvím jenom o vlastních nositelích rozumu. Můžeme klidně dvacetkrát projít kolem a jenom ohrnovat nos nad nějakým zvířetem, které si chrochtá v louži. To zvíře si tě prohlíží krásnýma žlutýma očima a uvažuje: ‚To je zajímavé. Bezpochyby jde o nový druh. Je nutno se sem vrátit s expedicí a ulovit aspoň jeden exemplář!‘

Zakryl si oči dlaní a začal si pískat písničku. Maška ho hltala očima a vyčkávala. Já jsem taky čekal a soucitně jsem si myslel: to je těžká práce, když není přesně vymezen úkol. To se to špatně pracuje. Člověk se pak potácí ve tmě, nemá z toho ani radost, ani uspokojení. Už jsem o těch astroarcheolozích slyšel. Nikdo je nemohl brát vážně. A taky nebral.

„Ale rozum ve vesmíru existuje,“ řekl najednou Gorbovskij. „O tom nelze pochybovat. Teď už vím, že existuje. Není jen takový, jak si představujeme. A nehledáme ho na správném místě. A taky nehledáme správným způsobem. Jednoduše nevíme, co hledáme…“

‚To je právě to,‘ pomyslel jsem si. ‚Není to ten pravý, není to na tom pravém místě, nehledáme ho vhodným způsobem… To není dobré, soudruzi… To je úplná klukovina…‘

„Tak třeba takové Volání prázdna,“ pokračoval. „Slyšel jste je? Určitě ne. Před půl stoletím se o tom psalo, ale teď už se o tom nikdo ani nezmíní. Protože, jestli to sledujete, není tu žádný posun, a když neexistují posuny, pak třeba ani neexistují ta Volání. Vždyť u nás je přece dost takových dobráků — sami se ve vědě moc nevyznají, protože jsou líní, nebo toho moc nepochytili, ale z doslechu vědí, že člověk je všemohoucí. Člověk je všemohoucí, jenže ve Volání prázdna se nevyzná. Člověk aby se styděl, nebudeme o tom raději mluvit… Takový levňoučký antropocentrismus…

„A co to je to Volání prázdna?“ zeptala se Maška tichounce a nejistě pohlédla na Gorbovského.

„To je takový zajímavý efekt. V některých směrech ve vesmíru. Když se zapojí palubní přijímač na automatické ladění, pak se dříve nebo později naladí na podivné vysílání. Ozve se hlas, klidný a vyrovnaný hlas, a opakuje stále jednu a tutéž větu v rybím jazyce. Po řadu let ho chytáme, po řadu let se opakuje jedno a totéž. Já jsem to slyšel, mnoho lidí to slyšelo, ale moc málo jich o tom mluví. Není nic příjemného na to vzpomínat. Vždyť vzdálenost od Země je nepředstavitelná. Éter je prázdný, dokonce ani poruchy nejsou slyšet, jenom slabý šum. A najednou se ozve ten hlas. Člověk je na hlídce sám. Všichni spí, je ticho, trochu jde na tebe strach — a do toho ten hlas. Vážně, není to příjemné, na mou duši. Existují záznamy toho hlasu. Mnozí se pokoušeli dešifrovat ho, pokoušejí se o to i nyní, ale podle mne to nemá smysl… Existují i jiné záhady. Hvězdoletci by mohli vyprávět o mnoha věcech, ale nevyprávějí rádi…“ odmlčel se a pak dodal s jakýmsi smutným naléháním: „To člověk musí pochopit. Není to jednoduché. Vždyť my sami také nevíme, na co máme čekat. Mohou se s námi setkat každým okamžikem. Tváří v tvář. A mohou být — chápejte to — mohou být nepředstavitelně nad námi. Vůbec nemusí vypadat tak jako my a navíc budou nepředstavitelně nad námi. Dohadujeme se o srážkách a konfliktech, o všelijakém chápání humánnosti a dobra, ale já se toho nebojím. Bojím se nepředstavitelného ponížení lidstva, gigantického psychologického šoku. Vždyť my jsme přece také hrdí. Vytvořili jsme pozoruhodný svět, tolik toho víme, prodrali jsme se do Velkého vesmíru. Tam objevujeme, učíme se, studujeme — co? Pro ně je tento Vesmír rodištěm. Žijí tam milióny let tak, jako my žijeme na Zemi a jenom se nám diví: kde se tu tohle všechno mezi hvězdami vzalo?“

Najednou se odmlčel a prudce vstal, naslouchal. Pak sebou trhl.

„To byl hrom,“ řekla potichu Maška. Pohlédla na něho s pootevřenými ústy. „Hrom… bude bouřka…“

Stále naslouchal a pátral očima po obloze.

„Bane, to není hrom,“ promluvil nakonec a znovu si sedl. „To je dálkový spoj. Támhle, vidíte?“

Na šedivých mracích se mihl a zase zmizel třpytivý proužek. A nebe znovu slabě zahřmělo.

„Tak a teď seď, čekej,“ řekl nesrozumitelně. Pohlédl na mne s úsměvem, ale v očích měl smutek a napjaté vyčkávání. Pak to všechno zmizelo a oči měl najednou jako dříve důvěřivé. „A čím se zabýváte vy, Stanislave Ivanoviči?“ zeptal se.

Bylo mi jasné, že chtěl změnit téma rozhovoru, a tak jsem začal vyprávět o septopodech. O tom, že patří k podskupině dvoužáberních ze skupiny hlavonožců měkkýšů a že tvoří samostatný, dříve neznámý kmen třídy chobotnic. Jsou charakterističtí redukcí třetí levé ruky, sudé ke třetí pravé hektokotilizované, třemi řadami přísavných bradavek na rukou, neobyčejně mohutně vyvinutými venózními srdci, pro hlavonožce maximálním soustředěním hlavní nervové soustavy a některými dalšími zvláštnostmi, které už nejsou tak důležité. Poprvé byli zjištěni nedávno, když se jednotlivé exempláře objevily u východních a jihovýchodních břehů Asie. Po roce se začaly objevovat v dolním toku velkých řek — Mekongu, Jang-tse, Chuang-che a Amuru, a dokonce v jezerech poměrně daleko od mořských břehů — například v tomto. Je to ohromující, protože hlavonožci se vyhýbají dokonce arktickým vodám, kde je nižší hustota soli. A téměř nikdy nevystupují na souš. Fakt ale zůstane faktem: septopodi se cítí výtečně ve sladké vodě a na souš vystupují. Vylézají na loďky a na mosty, nedávno dva septopody objevili v lese asi třicet kilometrů odtud… Maška mě neposlouchala. Tohle všechno jsem jí už vyprávěl. Vlezla do stanu, přinesla odtud malou přijímačku a zapojila automatické ladění. Podle všeho se nemohla dočkat, aby chytila volání prázdna.

Gorbovskij však naslouchal velmi pozorně.

„Ti dva byli živí?“ zeptal se.

„Ne, našli je mrtvé. Tenhle les, to je rezervace. Septopody tam ušlapala a napůl snědla divoká prasata. Ale třicet kilometrů od vody ještě žili! Plášťový prostor měli oba plný vlhkých vodních rostlin. Zřejmě tak si vytvářejí určitou zásobu vody pro přechody po souši. Ty vodní rostliny byly z jezera. Zcela jistě táhli od těchto jezer dál k jihu, do nitra souše. Je třeba ovšem říct, že všechny dosud chycené exempláře byli urostlí samci. Ani jediná samice, ani jediné mládě. Samice a mláďata zřejmě nemohou žít ve sladké vodě a vycházet na souš.

„Všechno to bylo nesmírně zajímavé,“ řekl jsem. „Bývá přece pravidlem, že živočichové v moři výrazně mění způsob života jenom v období rozmnožování. To je instinkt nutí odcházet na zcela výjimečná místa. Ale tady nemůže být o rozmnožování ani řeči. Tady jde o nějaký jiný instinkt, možná že je to instinkt ještě starší a silnější. Pro nás je teď důležité, abychom vysledovali jejich migrační cesty. A tak sedím v tomhle jezeře deset hodin denně pod vodou. Dneska jsem označkoval jednoho. Když budu mít štěstí, do večera označím dalšího nebo snad dva. V noci jsou neobyčejně aktivní a vrhají se na všechno, co se k nim přiblíží. Došlo dokonce k případům, kdy zaútočili na lidi. Ale jenom v noci.“