„Pěkní rozhazovači, tihle rozvědčíci,“ řekl Walkenstein a odmlčel se.

Planetoletem to otřáslo.

„Jsme v tom,“ řekl Gorbovskij cizím hlasem.

Planetolet se začal strašně otřásat. Člověk si ani nedokázal představit, že by takové otřesy mohl vydržet. Skyt Alex se dostal do atmosféry, kde zuřila šílená horizontální proudění, vlekla za sebou černé pruhy krystalického prachu, které okamžitě oslepily lokátory, kde v bezprostřední oranžové mlze létaly blesky nevídané síly. Mohutné, naprosto nevysvětlitelné záblesky magnetického pole mátly přístroje a štěpily plazmový řetězec v reaktoru fotonových raket. Fotonové rakety tu nebyly k ničemu, ale ani pro prvotřídní atomový planetolet Skyt Alex to nebylo nic příjemného.

V kabině se rozhostilo ticho. Před pultem se krčil Gorbovskij, připoutaný řemeny ke křeslu. Černé vlasy mu padaly do očí a při každém nárazu cenil zuby. Nárazy za sebou následovaly nepřetržitě, vypadalo to, jako když se směje. Smích to však nebyl. Sidorov nikdy nepředpokládal, že Gorbovskij může být také takový — ne, divný, to není to pravé slovo, spíš nějak cizí. Podobal se ďáblovi. Walkenstein se taky podobal ďáblovi. Visel rozkročený nad pultem atmosférických fixátorů a škubal přitom nataženým krkem. Bylo podivné ticho. Ale ručičky přístrojů, zelené klikatiny a oranžové skvrny na obrazovce periskopu — všechno kroužilo v rozverném tanci, podlaha se zmítala ze strany na stranu jako zkrácené kyvadlo, strop sebou trhal, padal a znovu vzlétal.

„Kybernetického navigátora,“ řekl chraptivě Walkenstein.

„Moc brzo,“ řekl Gorbovskij a znovu vycenil zuby.

„Zanáší nás to… Spousta prachu.“

„Moc brzo, sakra,“ řekl Gorbovskij. „Jdu k pólu.“

Walkensteinovu odpověď Sidorov nezaslechl, protože začala pracovat expresní laboratoř. Rozsvítilo se signální světélko a pod průhledným víčkem z plastické hmoty se začala sunout páska se záznamem. „Aha!“ zvolal Sidorov. Venku byly bílkoviny. Živá protoplazma. Bylo jí hodně a každou sekundu jí přibývalo. ‚Co tohle znamená?‘ uvažoval Sidorov. Registračnímu přístroji nestačila šířka pásky a přístroj se automaticky zapojil na nulovou hodnotu. Pak signalizační světlo zhaslo a páska se zastavila. Sidorov zařval, odtrhl výrobní plombu a obě ruce mu zmizely v mechanismu tohoto přístroje. Dobře ten přístroj znal, sám se zúčastnil jeho konstruování a nedokázal pochopit, co v něm mohlo přestat fungovat. Dalo mu spoustu práce udržet rovnováhu, když ohmatával bloky tištěných schémat. Mohly je poškodit nárazy. Na to docela zapomněl. Dvacetkrát se mohly poškodit při minulých pokusech.,Jenom aby nebyly poškozeny,‘ uvažoval.,Jenom aby byly celé.‘

Koráb se nepředstavitelně otřásl, Sidorov se několikrát uhodil o panel z plastické hmoty do čela. Jednou se uhodil do kořene nosu a pro slzy chvíli vůbec neviděl. Bloky byly zřejmě celé. Vtom se Skyt Alex prudce položil na bok.

Sidorova to vymrštilo z křesla. Přeletěl přes celou kabinu, v obou rukách svíral kusy vyrvaného panelu. Nemohl se hned orientovat, co se stalo. Pak to pochopil, ale nechtěl tomu věřit.

„Měl jste se připoutat,“ řekl Walkenstein. „Pilote.“

Sidorov se po čtyřech doplazil po tančící podlaze ke svému křeslu, připoutal se a tupě se díval na rozervané vnitřnosti přístroje.

Planetoletem to trhlo tak, jako kdyby narazil na skálu. Sidorov rozevřel vyschlá ústa a lapal po vzduchu. V kabině bylo naprosté ticho, jen Walkenstein sípal, jak se mu krk zaléval krví.

„Kybernetického navigátora,“ řekl.

Vtom se zachvěly stěny znovu. Gorbovskij mlčel.

„Jsme bez přívodu paliva,“ řekl Walkenstein nečekaně klidně.

„To vidím,“ řekl Gorbovskij.

„Nemáme ani kapku. Padáme. Uzavřelo se to…“

„Zapojuji nouzovou, poslední. Výška čtyřicet pět… Sidorove!“

„Ano,“ řekl Sidorov a začal pokašlávat.

„Vaše kontejnery se plní.“ Gorbovskij k němu otočil svou protáhlou tvář se suchýma lesknoucíma se očima. Sidorov u něho takový výraz ještě neviděl. „Kompresory pracují. Máte štěstí, Athosi!“

„To mám teda pěkné štěstí,“ řekl Sidorov.

Další náraz přišel zdola. V Sidorovovi něco chrouplo, ústa měl plná trpkých slin.

„Přívod paliva!“ zvolal Walkenstein.

„Výtečně… To je nádhera. Sidorove, proboha, tak dělejte si svou práci! Haló, Míšo…“

„Ano,“ zasípal Sidorov přes stisknuté zuby.

„Nemáte náhradní soupravu?“

„Hm,“ řekl Sidorov. Špatně se teď orientoval.

„Jaké hm?“ vykřikl Gorbovskij. „Tak máte, nebo ne?“

„Nemám,“ řekl Sidorov.

„Pilot,“ řekl Walkenstein. „Hrdina!“

Sidorov zaskřípal zuby a začal sledovat obrazovku periskopu. Na ní se zprava doleva proháněly matné oranžové pruhy. Dívat se na to bylo něco až na zvracení, Sidorov raději zavřel oči.

„Vysadili se tady!“ zvolal Gorbovskij. „Musí tam být město, vím to!“

V kabině se něco slabounce rozezvonilo v hrozivém zmítajícím se tichu a najednou Walkenstein vykřikl těžkým přerývaným basem:

,Já bych šel,‘ myslel si Sidorov. ‚Jsem trouba, osel. Měl jsem počkat, až se Gorbovskij rozhodne k přistání. Nebyl jsem dost trpělivý. Kdyby přistál dnes, vykašlal bych se na expresní laboratoř.‘

A Walkenstein řval dál:

„Výška jednadvacet!“ zvolal Gorbovskij. „Přecházím na horizontál!“

‚Teď nekonečné minuty horizontálního letu,‘ uvažoval Sidorov. ‚Příšerné minuty horizontálního letu. Nekonečné minuty nárazů a křečí v žaludku, dokud se nenasytí těch svých pozorování. Já tu budu sedět jako slepec s tím svým pitomým rozbitým zařízením.‘

Do planetoletu něco narazilo. Náraz to byl tak silný, že se jim zatmívalo před očima. Zadýchaný Sidorov viděl, jak se Gorbovskij silně uhodil o pult do obličeje, jak se Walkenstein s rozhozenýma rukama vznesl nad křeslo a pomalu, jak to vídáme jen ve snu, se s rozhozenýma rukama snášel na podlahu, až zůstal ležet tváří dolů. Kus řemenu, který se na dvou místech přetrhl, sjel plavně jako podzimní list po jeho zádech. Několik sekund se koráb pohyboval setrvačností a Sidorov vtlačený do pásů stačil vnímat, jak klesá. Vzápětí však všechno znovu získalo svou váhu.

Uvolnil zámek a postavil se na chvějící se nohy. Pohlédl na přístroje. Ručička výškoměru se plazila nahoru, v modrých okénkách kontrolního zařízení se míhaly zelené klikatiny a zanechávaly za sebou pohasínající rozostřené stopy. Kybernetický navigátor vedl koráb od Vladislavy. Sidorov překročil Walkensteina a přistoupil k pultu. Gorbovskij ležel hlavou na klávesách. Sidorov se ohlédl na Walkensteina. Seděl už a rukama se opíral o podlahu. Měl zavřené oči. Pak Sidorov opatrně zvedl Gorbovského a opřel ho o opěradlo křesla. ‚Chtěl jsem se vykašlat na expresní laboratoř,‘ pomyslel si. Zapojil kybernetického navigátora a položil prsty na lepkavou klávesnici. Skyt Alex se začal natáčet a najednou poklesl o sto metrů. Sidorov se usmál. Zaslechl, jak za ním Walkenstein vztekle zasyčel:

„To si nesmíte dovolit…“

Sidorov se však ani neohlédl.

„Jste dobrý pilot, koráb jste posadil solidně. Podle mne jste výtečný biolog,“ řekl Gorbovskij. Měl zavázanou tvář. „Skutečně jste výtečný biolog. Opravdový fanda. Že je to tak, Marku?“

Walkenstein přikývl, odtrhl od sebe slepené rty a řekl: