Během dalších čtyřiceti cyklů udělal Gorbovskij šestnáct pokusů. Pracoval s prvotřídním impulsním planetoletem Skyt Alex, který mu nabídl Bader. Prvních pět pokusů dělal sám, zkoušel exosféru Vladislavy na pólech, na rovníku, na různých šířkách. Nakonec se mu začala líbit oblast u severního pólu a začal s sebou brát Walkensteina. Znovu a znovu se nořili do atmosféry černooranžové planety, znovu a znovu z ní byli vymršťováni jako zátky z vody. Pokaždé se jim však dařilo ponořit se o něco hlouběji.

Bader zapojil do práce Výsadkářů tři observatoře, a ty neustále informovaly Gorbovského o pohybech meteorologických front v ovzduší Vladislavy. Na Baderův příkaz byla znovu obnovena výroba atomárního kyslíku — paliva pro Skyta Alexe (spotřeba paliva byla nepředvídaně veliká). Výzkumy chemického složení atmosféry bombovými sondami s mezonovými vyzařovači byly přerušeny.

Walkenstein i Gorbovskij se vraceli po výsadkových pokusech unavení a vysílení, dychtivě se vrhali na jídlo, pak se Gorbovskij odebral k nejbližší pohovce, dlouhou dobu ležel a bavil své přátele nejrůznějšími úvahami.

Na pozvání Gorbovského zůstal Sidorov na Tarielu. Dovolili mu, aby umístil do zdířek zkoušečů ‚Skyta Alexe‘ kontejnerové pasti pro biologické vzorky a biologickou expresní laboratoř. Tím ale často omezoval fyzika pro atmosféru. Ostatně užitku z toho bylo pramálo: kontejnery se vracely prázdné, záznamy z expresní laboratoře nebylo možno rozšifrovat. Působení magnetických polí bouřlivé atmosféry na přístroje se chaoticky měnilo a expresní laboratoř potřebovala lidskou ruku. Když Gorbovskij vylézal z kesonu, nejdřív vídal lesknoucí se Sidorovovu lebku a mlčky si pleskal dlaní do čela. Jednou Sidorovovi řekl:,Jde totiž o to, Michaile Albertoviči, že veškerá biologie se mi vykouří z hlavy na sto dvacátém kilometru. Prostě ji něco vytlačí. Je to tam příšerné.‘

Někdy s sebou Gorbovskij bral Dixona. Každý takový pokus vlasatý biolog odležel. Na nesmělou Sidorovovu prosbu, zda by dohlédl na přístroje, Dixon jednoznačně odpověděl, že se ničím vedlejším zabývat nebude. (,Prostě na to není čas, kamaráde…’)

‚Nikdo z nich se nechce zabývat ničím vedlejším,‘ trpce uvažoval Sidorov. ‚Gorbovskij a Walkenstein hledají město, Rju je zaneprázdněn atmosférou, Dixon studuje jejich nesmrtelný tep. A oni to přistání oddalují a oddalují… Proč si nepospíší? Copak jim to je všechno jedno?‘

Sidorovovi připadalo, že nikdy těmhle zvláštním lidem, kteří si říkají Výsadkáři, neporozumí. V celém tom obrovském světě Výsadkáře znali a byli na ně hrdi. Být osobním přítelem některého z nich byla veliká čest. Ale tady se ukazuje, že nikdo vlastně nemá potuchy, kdo to Výsadkář je. Na jedné straně je to někdo nesmírně odvážný. Na straně druhé někdo ostudně opatrný: vraceli se. Vždycky umírali přirozenou smrtí. Říkali: ‚Výsadkářem je ten, kdo si dokáže přesně vypočítat okamžik, kdy není nutno počítat.‘ Říkali: ‚Výsadkář přestává být Výsadkářem, když zahyne.‘ Říkali: ‚Výsadkář jde tam, odkud se nevracejí stroje.‘ A taky ještě říkali: ‚Můžeme říci — žil a zemřel jako biolog. Musíme však říci: žil jako Výsadkář, ale zahynul jako biolog.‘ Všechny tyto citáty byly značně emocionální, ale vůbec nic neobjasňovaly. Četní vynikající vědci a výzkumníci byli Výsadkáři. Bylo jedno období, kdy jimi byl Sidorov nadšen. Jedna věc je ale být jimi nadšen, když člověk sedí v lavici, a docela jiné je — dívat se, jak se Gorbovskij jako želva plazí kilometr po kilometru, které by bylo možno překonat jediným riskantním, ale bleskovým skokem.

Když se Gorbovskij vrátil ze šestnáctého pokusu, oznámil, že se chystá k průzkumu poslední, té nejsložitější části povrchu Vladislavy.

„K povrchu zbývá ještě pětadvacet kilometrů naprosto neznámé vrstvy,“ řekl, pomrkával ospalýma očima a díval se jim někam nad hlavy. „Jsou to kilometry nesmírně nebezpečné, tady budu postupovat zvláště opatrně. Uděláme s Walkensteinem maximálně ještě deset patnáct pokusů. Jestli nám ředitel Bader samozřejmě zajistí palivo.“

„Ředitel Bader palivo zajistí,“ řekl Bader vznešeně. „O tom ani v nejmenším nepochybujte, Leonide.“

„Tak to je skvělé!“ řekl Gorbovskij. „Jde totiž o to, že budu maximálně opatrný, a proto si právem myslím, že s sebou mohu vzít Sidorova.“

Sidorov vyskočil. Všichni na něho pohlédli.

„Tak se tedy ten chlapec dočkal,“ řekl Dixon.

„Ano. Nováček musí dostat šanci,“ řekl Bader.

Vaseda se jenom usmál a pokyvoval přitom svou nádhernou hlavou. Dokonce i Walkenstein se odmlčel, i když tím právě nadšen nebyl. Neměl totiž rád hrdiny.

„Bude to tak spravedlivé,“ řekl Gorbovskij. Začal couvat, a aniž se ohlédl, s naprostou přesností dosedl na pohovku. „Ať si nováček jde.“ Usmál se a ulehl. „Připravte si ty vaše kontejnery, Michaile Albertoviči, vezmeme vás s sebou.“

Sidorov vyletěl z místa a vyběhl ze společenské místnosti.

„Tos neměl,“ řekl Walkenstein.

„Nebuď egoista, Marku,“ řekl Gorbovskij líně. „Ten kluk tu sedí už rok. A potřebuje jenom jediné, získat baktérii z atmosféry.“

Walkenstein zavrtěl hlavou a řekl:

„Tos neměl. Je to hrdina.“

„To nevadí,“ řekl Gorbovskij. „Teď si vzpomínám, že spolužáci mu říkali Athos. Je to dobrý biolog a nebude zlobit. Já jsem kdysi dávno byl taky hrdina. A ty taky. Rju rovněž. Že je to pravda, Rju?“

„Je, veliteli,“ řekl Vaseda.

Gorbovskij se zamračil a přejel si rukou po čele.

„Bolí to,“ řekl smutným hlasem. „Taková strašná zatáčka. A ke všemu proti proudu. Co tvé koleno, Marku?“

Walkenstein zvedl nohu, několikrát ji skrčil a zase narovnal. Všichni pozorně sledovali jeho pohyby.

„Oouvej, ouvej, to to bolí,“ řekl jako v písničce.

„Hned vám to namasíruju,“ řekl Dixon a ztěžka vstal.

Tariel postupoval po poledníkové oběžné dráze a nad severním pólem Vladislavy se objevil každé tři a půl hodiny. Ke konci cyklu se planetolet s Gorbovským, Walkensteinem a Sidorovem oddělil od hvězdoletu a vrhl se dolů do samého středu černého spirálovitého trychtýře, který se pomalu svíjel v oranžové mlze ukrývající severní pól Vladislavy.

Nejdřív všichni mlčeli, až promluvil Gorbovskij:

„Vysadili se na severním pólu.“

„Kdo?“ zeptal se Sidorov.

„Oni,“ vysvětlil Gorbovskij. „A jestli někde postavili nějaké své město, pak to bylo právě na severním pólu.“

„Na místě, kde tehdy byl severní pól,“ řekl Walkenstein.

„Ano, právě tam. Jako na Marsu.“

Sidorov se soustředěně díval, jak se na obrazovce prudce rozlétají z nějakého středu oranžová zrna a černé skvrny. Pak se tento pohyb zpomalil. Skyt Alex brzdil. Nyní klesal po kolmici.

„Mohli ale přistát také na jižním pólu,“ řekl Walkenstein.

„To mohli,“ souhlasil Gorbovskij.

Sidorova napadlo, že jestliže Gorbovskij nenalezne sídliště cizích bytostí u severního pólu, bude stejně metodicky hledat u pólu jižního, a když pak nenalezne ani tam nic, bude prolézat celou planetu, dokud něco nenajde. Bylo mu dokonce líto Gorbovského a jeho přátel. Zvláště jeho přátel.

„Michaile Albertoviči,“ ozval se najednou Gorbovskij.

„Ano?“ nechal se slyšet Sidorov.

„Michaile Albertoviči, už jste někdy viděl tančit skřítky?“

„Skřítky?“ podivil se Sidorov.

Ohlédl se. Gorbovskij byl zpola odvrácen a pozoroval ho lišáckým pohledem. Walkenstein seděl zády k Sidorovovi.

„Skřítkové?“ zeptal se Sidorov. „Jací skřítkové?“

„Takoví s křidélky. Přece víte, takovíhle…“ Gorbovskij zvedl ruku od ovládací klávesnice a neurčitě pohnul prsty. „Neviděl jste je? To je škoda. Já jsem je taky neviděl. Ani Mark je neviděl, nikdo je neviděl. Ale bylo by zajímavé podívat se na ně, co říkáte?“

„To jistě,“ řekl suše Sidorov.

„Leonide Andrejeviči,“ řekl Walkenstein. „Proč nedemontovali potah stanic?“

„Nepotřebovali to,“ řekl Gorbovskij.

„To není úsporné,“ řekl Walkenstein.

„Tak tedy nedovedou šetřit.“