Walkenstein mu vzal kombinézu a šel vedle něho.

„Pitomá planeta,“ opakoval Gorbovskij a díval se někam nad jejich hlavy.

„Je to planeta, se kterou jsou nesmírné potíže, pokud jde o výsadek,“ potvrdil jeho slova Bader a pečlivě vyslovoval všechny hlásky.

„Dejte mi něco k jídlu,“ řekl Gorbovskij.

Ve společenské místnosti se se spokojeným vzdycháním svalil na pohovku. Jakmile vstoupil, Sidorov vyskočil.

„Seďte, seďte,“ blahosklonně mu pokynul Gorbovskij.

„Tak co se stalo?“ zeptal se Walkenstein.

„Nic zvláštního,“ řekl Gorbovskij. „Naše čluny jsou pro výsadek nevhodné.“

„Proč?“

„To nevím. Fotonové koráby se pro výsadek nehodí. Nepřetržitě je rušeno ladění magnetických pastí v reaktoru.“

„Atmosférická magnetická pole,“ řekl atmosférický fyzik Vaseda a mnul si ruce, až to praštělo.

„Snad,“ řekl Gorbovskij.

„Co se dá dělat,“ řekl beze spěchu Bader. „Dám vám impulsní raketu. Nebo iontolet.“

„To dejte, Auguste,“ řekl Gorbovskij. „Dejte nám, laskavě, iontolet nebo impulsní raketu. A dejte mi něco k jídlu.“

„Panebože,“ řekl Walkenstein. „Já už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy řídil impulsní raketu.“

„Nevadí,“ řekl Gorbovskij. „To si vzpomenete. Poslouchejte…,“ řekl mile, „dostanu dneska něco k jídlu?“

„Hned to bude,“ řekl Walkenstein.

Omluvil se Sidorovovi, uklidil ze stolu časopisy a prostřel stůl chlorvinilovým ubrusem. Pak položil na stůl chléb, máslo, mléko a misku s pohankovou kaší.

„Je prostřeno, Leonide Andrejeviči,“ řekl.

Gorbovskij se neochotně zvedl z pohovky.

„Když má člověk něco dělat, vždycky k tomu musí vstát,“ řekl.

Usedl ke stolu, vzal do obou rukou sklenici s mlékem a naráz ji vypil. Pak k sobě oběma rukama přitáhl talíř s kaší a vzal vidličku. Teprve když držel vidličku, všichni pochopili, proč držel sklenici oběma rukama. Třásly se mu. Tak silně se mu třásly ruce, že se mu dvakrát nepodařilo nabrat na špičku nože kousek másla. Bader natáhl krk a díval se na ruce Gorbovského.

„Zasadím se o to, abyste dostal tu nejlepší impulsní raketu, Leonide,“ řekl potichu. „Tu nejlepší.“

„Dejte mi ji, Auguste,“ řekl Gorbovskij. „Tu nejlepší. A copak je tohle za mladíka?“

„To je Sidorov,“ vysvětlil mu Walkenstein. „Chtěl s vámi mluvit.“

Sidorov znovu vstal. Gorbovskij na něho pohlédl a řekl:

„Posaďte se, prosím.“

„Ale…“ řekl Sidorov se strnulým úsměvem, protože na něj všichni hleděli. „Michail Albertovič. Biolog.“

„Welkome, Michail Albertovič,“ řekl vlasatý Dixon.

„Tak dobře,“ řekl Gorbovskij. „Teď se najím a pak půjdeme do mé kabiny. Tam je pohovka. Tady je pohovka taky…“ a začal mluvit tak potichu, že se to začalo podobat spikleneckému šeptání, „ale na té se usadil Bader, a on je to Ředitel.“

„Ne aby vás napadlo, brát ho s sebou,“ řekl Walkenstein japonsky. „Nelíbí se mi…“

„Proč?“ zeptal se Gorbovskij.

Gorbovskij si dělal pohodlí na pohovce, Walkenstein se Sidorovem seděli za stolem. Na desce stolu se povalovaly blyštivé svitky pásků videofonografu.

„Neradím vám to,“ řekl Walkenstein.

Gorbovskij si založil ruku za hlavu.

„Nemám žádné příbuzné,“ řekl Sidorov. (Gorbovskij na něho soucitně pohlédl.) „Nikdo pro mne plakat nebude.“

„Proč by měl zrovna plakat?“ zeptal se Gorbovskij.

Sidorov se zamračil.

„Chtěl jsem tím říct, že nevím, do čeho jdu. Potřebuju nutně informaci. Na Zemi mě čekají. Sedím tu nad Vladislavou už rok. Rok jsem ztratil téměř zbytečně…“

„Hm, to je trapné,“ řekl Gorbovskij.

Sidorov sepjal ruce.

„To je nesmírně trapné, Leonide Andrejeviči. Já jsem si myslel, že na Vladislavě přistanete brzy. Já netoužím po tom, abych byl jejím objevitelem. Jednoduše potřebuju jenom informaci, chápete mě?“

„Chápu,“ řekl Gorbovskij. „Aby ne. Vy jste, myslím, biolog…“

„Ano. Kromě toho jsem absolvoval kursy kosmogačních pilotů a dostal jsem diplom s vyznamenáním. Ty zkoušky jsem dělal u vás, Leonide Andrejeviči. Vy si mě přirozeně nepamatujete. Jsem nakonec přece na prvním místě biolog, a déle už čekat nechci. Kvippa slíbil, že mě vezme s sebou. Pokusil se dvakrát o výsadek a odmítl to. Pak přiletěl String. To byl opravdový odvážlivec. Jenže ten mě taky nevzal s sebou. Nezvládl to. Šel na přistání při druhém pokusu a nevrátil se.“

„To je blázen,“ řekl Gorbovskij a díval se do stropu. „Na takové planetě člověk musí udělat nejméně deset pokusů. Jak říkáte, že se jmenoval? String?“

„Ano, String,“ odpověděl Sidorov.

„Blázen,“ řekl Gorbovskij. „Hloupý blázen.“

Walkenstein pohlédl Sidorovovi do tváře a zavrčel:

„Už se to stalo. Je to hrdina.“

„Mluv rusky,“ řekl přísně Gorbovskij.

„A proč? On umí japonsky.“

Sidorov zčervenal.

„Ano,“ řekl. „Umím. Jenom nejsem žádný hrdina. String, to je hrdina. Já jsem biolog a já potřebuji informaci.“

„Jaké informace jste dostal od Stringa?“ zeptal se ho Walkenstein.

„Od Stringa? Žádné,“ řekl Sidorov. „On přece zahynul.“

„Tak proč jím jste tak nadšený?“

Sidorov pokrčil rameny. Nechápal tyhle zvláštní lidi. Jsou to neuvěřitelní podivíni — Gorbovskij, Walkenstein a jejich přátelé, určitě. Říci o pozoruhodném odvážlivci Stringovi, že je to hloupý blázen… Vzpomněl si na Stringa, na vysokého muže se širokými rameny, s hlasitým bezstarostným smíchem a jistými pohyby. A jak String řekl Baderovi: ‚Ti opatrní sedí na Zemi, Auguste Johanne. To je specifika práce, Auguste Johanne!‘ a luskl pevnými prsty. ‚Hloupý blázen…‘

‚No dobře,‘ pomyslel si Sidorov, ‚to je jejich věc. Co mám ale dělat já? Zase sedět se založenýma rukama a hlásit na Zemi, že další zásobník kybernetických rozvědčíků shořel v ovzduší; že další pokus o výsadek se nezdařil; že další oddíl meziplanetárních vědců mě odmítá vzít s sebou; že jsem se znovu příšerně posekal s Baderem a Bader ještě jednou potvrdil, že mi planetolet nesvěří, ale za systematickou drzost mě pošle pryč z prostoru, který mu byl ve vesmíru svěřen. A znovu dobrý starý Rudolf Kreizer v Leningradě bude za potřásání své čepičky uvádět své nepodložené domněnky o existenci života v soustavě modrých hvězd, a vzteklý Gadžibekov ho bude potírat svými osvědčenými argumenty hovořícími proti existenci života v soustavě modrých hvězd; Rudolf Kreizer bude hovořit o stále stejných osmnácti baktériích získaných Kvippovou expedicí v ovzduší planety Vladislavy, ovšem Gadžibekov bude znovu popírat jakoukoli souvislost mezi těmito osmácti baktériemi a atmosférou planeta Vladislavy tím, že se bude odvolávat plným právem na složitost identifikace v konkrétních podmínkách daného pokusu. A opět Akademie kosmobiologie nechá otevřenou otázku existence života v soustavě modrých hvězd. Ale ten život existuje, existuje, existuje, je třeba se k němu jenom dostat. Dostat se na Vladislavu, planetu modré hvězdy EN-17.‘

Gorbovskij pohlédl na Sidorova a přívětivě řekl:

„Koneckonců, proč musíte s námi letět? My máme vlastního biologa. Skvělý biolog Percy Dixon. Je to tak trochu blázen, ale ten vám přiveze vzorky, jaké si budete přát a kolik si jich budete přát.“

„Ále,“ řekl Sidorov a mávl rukou.

„Čestné slovo,“ řekl Gorbovskij. „Vám by se u nás ani moc nelíbilo. A takhle to bude všechno v pořádku. Přistaneme, přivezeme vám všechno, co budete chtít. Dejte nám jenom své přesné pokyny.“

„A vy to všechno uděláte naopak,“ řekl Sidorov. „Kvippa na mně taky chtěl, abych mu dal pokyny, a pak mi přivezl dva kontejnery s penicellou. Obyčejná pozemská plíseň. Neznáte podmínky pro práci na Vladislavě. Tam si na mé pokusy ani nevzpomenete.“

„Co je pravda, to je pravda,“ povzdechl si Gorbovskij. „Tamější podmínky neznáme. Budete tedy muset ještě nějakou dobu počkat, Michaile Albertoviči.“

Walkenstein spokojeně přikývl.

„Dobře,“ řekl Sidorov. Úplně při tom zavřel oči. „Tak ode mne převezměte aspoň pokyny.“

„Určitě,“ řekl Gorbovskij. „Zcela jistě.“