Paul přistoupil ke dveřím, které se bezhlučně otevřely. V laboratoři byla spousta světla, podél zdí zářila matovou bělostí na první pohled podivná zařízení, rozlehlá skla zabudovaná do zdi byla temná. Paul se zeptal:

„Může vstoupil jeden septický člověk?“

Nikdo mu neodpověděl. V laboratoři bylo asi deset lidí. Všichni se mračili a tvářili se zamyšleně. Tři z nich seděli vedle sebe na dlouhé nízké lavici a mlčeli. Dívali se na Paula naprosto netečně. Dva seděli zády ke dveřím u vzdálené zdi, hlavy měli u sebe a něco četli. Uprostřed půlkruhu se tyčil tváří ke zdi Saška Lin. Pravou ruku měl přiloženou ke tváři, levou zastrčenou pod pravou paži. Pihovatý Feďa, co stál v půlkruhu, se rozmáchl a plácl ho do levé dlaně. Všichni ostatní ožili, vystrčili před sebe zaťaté pěsti se zvednutými palci. Kostylin se mlčky otočil a ukázal na jednoho z nich, ten mlčky zavrtěl hlavou a Kostylin zaujal původní postavení.

„Tak může vstoupit septický člověk?“ znovu se zeptal Paul. „Nebo jdu nevhod?“

„To je Poutník,“ řekl unuděným hlasem jeden z těch, co seděli na lavici. „Jen vstupte, Poutníče. My tu jsme všichni septičtí.“

Paul vešel. Člověk s unuděným hlasem řekl jen tak nikomu:

„Rolníci, navrhuji vám projít všechny rozbory ještě jednou. Třeba tam je přece jen málo bílkovin.“

„Bílkovin je tam dokonce víc než jsme počítali,“ řekl jeden z těch, co hráli tu podivnou hru.

Rozhostilo se tíživé mlčení, jenom se ozývaly údery a někdo vždycky vyslovil občas: ‚Špatně, neuhodls!‘

‚Nojo,‘ pomyslel si Paul. ‚V chirurgické laboratoři to nevypadá zrovna nejlíp!‘

Kostylin najednou odstrčil spoluhráče a vstoupil doprostřed místnosti.

„Mám návrh,“ řekl nadějně. (Všichni se k němu obrátili, dokonce i ti, co seděli nad záznamy.) „Pojďme se vykoupat.“

„Jdeme,“ řekl odhodlaně člověk s unuděným hlasem. „Musíme začít přemýšlet od začátku.“

Nikdo jiný na návrh nereagoval. Chirurgové se rozešli po místnosti a znovu se odmlčeli.

Kostylin přistoupil k Paulovi a vzal ho za ramena.

„Jdeme, Polly,“ řekl smutně. „Pojď, hochu. Nebudeme přece truchlit, no ne?“

„Samozřejmě, Line!“ řekl Paul. „Když se to nedaří dneska, podaří se to pozítří.“

Vyšli do prosluněné ulice.

„Tak jen se nestyď, Line,“ řekl Paul. „Klidně se mi vybreč na hrudi, jen se nestyď.“

Na Planetě bylo kolem sta tisíc chovatelských farem. Existovaly farmy, kde se pěstovaly krávy, jinde se pěstovala prasata, někde pěstovali slony, antilopy, lamy, ovce. Na středním toku Nilu pracovaly dvě farmy, kde se pokoušeli pěstovat hrochy.

Na Planetě bylo kolem dvou set tisíc obilnářských farem. Pěstovalo se v nich žito, pšenice, kukuřice, pohanka, proso, čirok cukrový. Byly také specializované farmy, jako třeba farma ‚Volha-Jednorožec‘, které měly široký profil. Všechny společně vytvářely základnu hojnosti — gigantický, maximálně automatizovaný kombinát vyrábějící veškeré potraviny počínaje vepřovým a brambory, ústřicemi a mangem konče. Žádné živelní pohromy, žádné katastrofy jako neúroda nebo hlad Planetě teď nehrozily. Jednou provždy organizovaná soustava hojnosti byla řízena zcela automaticky a vyvíjela se tak prudce, že bylo nutno se postarat, aby výroba nepřevýšila spotřebu. Problém stravování přestal existovat, stejně jako pro člověka nikdy neexistoval problém s dýcháním.

Navečer měl Paul už představu, i když značně obecnou, čím se zabývají chovatelé dobytka. Farma Volha byla jednou z několika tisíc chovatelských farem mírného pásu Planety. Člověk se tu mohl zabývat praktickou genetikou, embryomechanickým veterinářstvím, ekonomickou statistikou v oblasti potravin, zoopsychologií a agrotechnickou kybernetikou. Paul se tu také setkal s jedním půdoznalcem, který neměl zjevně co dělat: pil čerstvě nadojené mléko, bezhlavě se ucházel o hezkou zoopsycholožku a stále ji zval do Amazonských bažin, kde má stále ještě co dělat pedolog, který má k sobě aspoň trochu úcty.

Ve stádu ‚Volha-Jednorožec‘ bylo kolem šedesáti tisíc kusů. Paul nesmírně obdivoval naprostou samostatnost stáda — od rána do rána všechny krávy dohromady i každou zvlášť obsluhovaly pouze kybernetické stroje a veterinární automaty. Stádo sloužilo podle potřeby od rána do rána zpracovatelskému kombinátu zakázkové linky na jedné straně a neustále rostoucím vědeckým požadavkům chovatelů na straně druhé. Bylo možno třeba navázat spojení s dispečerem a vyžádat u služby krávu starou sedm set dvaadvacet dní, takové a takové barvy, takových a takových rozměrů, pocházející z plemene Mikuláše II. Za půl hodinky požadované zvíře v doprovodu kybernetického stroje umazaného od hnoje čekalo v přejímacím boxu zakázkové kanceláře (říkejme tomu třeba tak).

Ostatně právě genetická laboratoř se zabývala těmi nejbláznivějšími pokusy a byla neustálým zdrojem některých nedorozumění mezi farmou a zpracovatelským kombinátem, což byli skromní, ale nesmlouvaví ochránci světové gastronomie a mohli se zbláznit, když viděli v další dodávce krav zrůdný kus nejen svým vzezřením, ale hlavně svou chutí připomínající nejspíš mořského kraba. Na farmu okamžitě přijel zástupce z kombinátu. Šel okamžitě do genetické laboratoře a hledal „autora tohoto nechutného vtipu“. K autorství se jednomyslně hlásilo všech sto osmdesát pracovníků genetické laboratoře (nepočítaje v to studenty-praktikanty). Zástupce kombinátu zdrženlivě připomínal, že cílem farmy je nepřetržitě zásobovat zakázkovou linku hovězím masem všeho druhu a ne žabími stehýnky nebo konzervovanými medúzami. Sto osmdesát pokrokově naladěných genetiků jednohlasně protestovalo proti takovému zúženému přístupu k zásobovacímu problému. Genetikům připadá podivné, že právě takový zkušený a znalý pracovník, jako je právě XY, se drží takových konzervativních názorů a nepřikládá žádný význam reklamě, která existuje jak známo proto, aby změnila a zdokonalovala chutě obyvatelstva. Zástupce kombinátu připomínal, že ani jediný nový potravinový druh nesmí být puštěn do spotřebitelské sítě bez schválení Akademie zdravotnictví. (Volání z řad genetiků: Konzervativci! Společnost přátel slepého střeva!) Zástupce kombinátu rozhodil rukama a celým svým vzezřením dával najevo, že jim nijak nemůže pomoci. Volání přecházelo v hučení a brzy zaniklo docela: autorita Akademie zdravotnictví byla obrovská. Pak zástupce doprovodili do laboratoře, aby mu předvedli „nějaké novinky“. Zástupce kombinátu bledl, potácel se a vyžadoval na nich ujištění, že nic z toho není jedlého. Místo odpovědi mu dávali ochutnat maso, které nepotřebovalo žádné koření, maso, které nepotřebovalo solit, maso, které se rozpouštělo v ústech jako zmrzlina, speciální maso pro kosmonauty a jaderné techniky, speciální maso pro budoucí matky a dokonce i maso, které je možno jíst syrové. Zástupce kombinátu všechno ochutnával a nadšeně volal: „No to je dobrota! To je skvělé!“ a vyžadoval na nich přísahu, že tohle všechno bude převedeno z pokusné oblasti už v příštím roce. Naprosto klidný se rozloučil a odjížděl, aby po měsíci celý ten kolotoč začal znovu.

Informace, které za celý den Paul nasbíral, mu dala křídla a dala mu jistotu, že je tu spousta možností, jak se zaměstnat. ‚Nejdřív půjdu ke kybernetikům a budu pást krávy,‘ uvažoval, když seděl na otevřené verandě kavárny a roztržitě pozoroval sklenici sodové kyšky. ‚Polovinu kybernetických metařů zaženu na pole. Ať tam chytají mouchy. Navečer budu vždycky pracovat s genetiky. Bylo by dobře, kdyby Irina byla taky genetička. Mě by samozřejmě nechali pracovat s ní. Každé ráno bych k ní posílal kybernetický stroj s kyticí. A večer taky.‘ Upil trochu kyšky a pohlédl dolů na černé pole za řekou. Už se tam zlehýnka zelenala mladá tráva. ‚To je vymyšlené!‘ pomyslel si Paul. ‚Zítra kybernetické stroje otočí stádo a poženou ho zpátky. To jsou tedy tak zvané člunkové pastviny. Všechno je to ovšem pouhá rutina. My s Irinou vypěstujeme krávy, které budou požírat půdu. Jako dešťovky. To bude legrace! Jenom jak to bude s Akademií zdravotnictví…‘