Najednou se zarazil a pohlédl na Kondratěva zcela střízlivým pohledem.

„Stručně řečeno, je tu všechno. Prostor, hloubka, obrovský užitek pro lidi, dobří přátelé… a dobrodružství… To, jestli chcete, na prvním místě.“

„Ano,“ řekl procítěně Kondratěv.

Zvancev se usmál.

„Tak hotovo,“ řekl Gorbovskij. „Vem čert ty hvězdolety. Chtěl bych to mít jako ty, pěkně na věžičce… a medúzy…“

„Uděláme to teď takhle,“ řekl věcně Zvancev. „Odvezu vás do Vladivostoku. Vyučování ve škole pro předpřípravu začíná za dva dny. Už jste se naobědval?“

„Naobědval,“ řekl Kondratěv. ‚Tak tedy práce,‘ uvažoval. ‚Opravdová práce!‘

„Tak jedem,“ řekl Zvancev a vstával.

„Kam?“

„Na letiště.“

„Hned teď?“

„Samozřejmě, hned teď. Na co chcete čekat?“

„Čekat nemám na co,“ rozpačitě řekl Kondratěv. „Jenom…“

Zarazil se a začal rychle uklízet nádobí. Gorbovskij dojídal banán a pomáhal mu.

„Tak jděte,“ řekl, „já tu zůstanu. Trochu si poležím, něco si přečtu. Mně to letí v jednadvacet třicet.“

Vstoupili do přijímacího pokoje a navigátor přejel pohledem po místnosti. Věcně si pomyslel, že ať přijede na této planetě kamkoli, bude mít všude k dispozici takový tichý domek, dobré sousedy, knihy, zahradu za oknem…

„Tak jedem,“ řekl. „Na shledanou, Leonide Andrejeviči. Děkuji vám za vaši péči.“

Gorbovskij si už dělal pohodlí na lehátku.

„Na shledanou, Sergeji Ivanoviči,“ řekl. „My se spolu ještě mockrát uvidíme.“

Kapitola třetí

DOKONALÁ PLANETA

TRÁPENÍ

Když Pavel Gnědych vstoupil do ulic farmy Volha-Jednorožec, lidé se za ním dlouze dívali. Pavel se úmyslně neholil a vykračoval si bos. Přes rameno měl sukovitou hůl na jejím konci se klimbaly provázkem převázané zaprášené boty. U mřížové věže se zařízením pro mikropočasí se na Paula přilepil kybernetický uklízecí stroj. Za řídkým tyčkovým plotem jednoho z domků se rozlehl mnohohlasný smích a jedna hezká dívka, která stála na verandě s ručníkem v rukou, se informovala na celou ulici: „To jdete ze svatých míst, poutníčku?“ Na druhé straně ulice se hned ozval jiný hlas: „Nebylo by tam pro člověka trochu opia?“ Podobných vtípků bylo stále víc. Pavel se začal tvářit důležitě a začal zpívat nahlas:

V ohromném tichu se ozval vystrašený hlas: „Co je to zač?“ To se pak Pavel zastavil, odstrčil nohou kybernetický stroj a zeptal se ulice:

„Neví náhodou někdo, kde bych tu našel Alexandra Kostylina?“

Několik hlasů najednou začalo vysvětlovat, že Saša je teď nejspíš v laboratoři tamhle tím směrem.

Pavel zdvořile poděkoval a vydal se dál. Laboratoř byla nízká, kulatá, modrá budova. Ve dveřích stál se založenýma rukama nějaký pihovatý blonďák v bílém plášti. Pavel vystoupil po schůdcích a zastavil se. Bonďák ho lhostejně pozoroval.

„Mohl bych viděl Kostylina?“ zeptal se Pavel.

Mladík přejel očima po Paulovi, podíval se mu přes rameno na boty, pohlédl na kybernetický uklízeč, který se kolébal na schodišti o stupínek pod Paulem s vyčkávavě roztaženými manipulátory, zlehka pootočil hlavu a tiše zavolal:

„Sašo! Slyšíš, Sašo? Pojď na chvilku ven. Přišel za tebou nějaký trosečník.“

„Ať jde dál,“ zaburácel zevnitř laboratoře známý bas.

Blonďatý mladík si znovu prohlédl Paula.

„To nejde,“ řekl. „Je strašně septický.“

„Tak ho vydezinfikuj,“ přiletělo sem z laboratoře. „Rád počkám.“

„To se tedy načekáš…“ spustil mladík.

A pak se Pavel úpěnlivě ozval:

„Hurá, Sašo! To jsem přece já, tvůj Polly!“

V laboratoři něco hlučně upadlo, ze dveří sem zavanul chladný průvan, blonďatého mladíka někam odnesl a na prahu vyrostl Alexandr Kostylin, ohromný, mohutný, v obrovském bílém plášti. Ruce s roztaženými prsty měl něčím silně pomazané a držel je od sebe, jako chirurg před operací.

„Hurá, Polly!“ zařval, až se kybernetický stroj lekl, skulil se z verandy a o sto šest uháněl ulicí.

Pavel odhodil hůl a upřímně se vrhl do objetí bílého pláště. Kosti v něm zasténaly. ‚Tak tohle je můj konec,‘ pomyslel si a zasípal:

„Sbohem… Sašo… kamaráde…“

„Polly… Ty špunte, Polly!“ basoval Kostylin a tiskl Paula k sobě. „Nemáš ponětí, jak je to fajn, že jsi tu!“

Pavel bojoval jako lev, až se mu nakonec podařilo osvobodit se. Blonďák, který s obavami sledoval celé setkání, ulehčeně vydechl, zvedl hůl s botami a podal ji Paulovi.

„Tak jak je?“ zeptal se Kostylin s úsměvem od ucha k uchu.

„Jde to, děkuju,“ řekl Pavel. „Žiju.“

„My si tu, jak vidíš, hrajeme na zemědělce,“ řekl Kostylin. „Dáváme vám najíst, darmojedi…“

„Vypadáš na to dost majestátně,“ řekl Pavel.

Kostylin pohlédl na své ruce.

„Jo,“ řekl, „já jsem zapomněl.“ Obrátil se na blonďáka. „Feďo, dodělej to sám. Jak vidíš, za mnou přijel Polly. Mrňous Lieber Polly.“

„Co kdybychom se na to přece jenom vykašlali?“ řekl blonďatý Feďa. „Už je jasné, že nám to nevyjde.“

„Ne, musíme to dodělat,“ řekl Kostylin. „Tak se do toho pusť, buď tak laskav.“

„Tak dobře,“ řekl ne právě ochotně Feďa a odešel do laboratoře.

Kostylin chytil Paula za ramena a s rukama nataženýma daleko před sebe si ho začal prohlížet.

„Nevyrostl jsi ani o kousek!“ řekl něžně. „To tam máte špatné jídlo nebo co? Ukaž se…“ Starostlivě se zamračil. „Tobě se polámal pterokar? Jak to, člověče, vypadáš?“

Pavel se spokojeně uchechtl.

„Nepolámal,“ řekl. „Hraju si na poutníka. Jdu až od Velké cesty.“

„No ne!“ V Kostylinově tváři se objevil známý vážný výraz. „Tři sta kilometrů! Jak ti je?“

„Skvěle,“ řekl Pavel. „Jenom bych se potřeboval vykoupat. A převléknout.“

Kostylin se šťastně usmál a táhl Paula z verandy.

„Tak jde se,“ řekl. „Hned všechno dostaneš. Vykoupeš se, mlíčko bude…“

Vykračoval prostředkem ulice, vlekl za sebou klopýtajícího Paula, pořád mu něco vykládal, mával při tom holí s botami:

„…dostaneš čistou košili… celé kalhoty… masáž… ionizační masáž… pár pohlavků za to, žes nenapsal… pozdrav od Athose… dva dopisy od učitele…“

„Neříkej! To je prima! To je prima!“ opakoval Pavel uneseně.

„Ano, ano, všechno dostaneš… A co bludičky… Pamatuješ se na bludičky? A jak jsem se málem oženil… A jak se mi po tobě stýskalo…“

Na farmě začínal pracovní den. Ulice byla plná lidí, chlapců i děvčat, oblečených velmi pestře a jednoduše. Před Kostylinem a Paulem se překvapení lidé rozestupovali. Byly slyšet hlasy:

„Vedou poutníka!“

„To je nový hybrid?“

„Sašo, počkej, nech nám ho prohlédnout!“

Mezi lidmi se rozšířila zpráva, že poblíž Kostylinovy laboratoře přistál v noci druhý Tajmyr.

„Z osmnáctého století,“ ujišťoval někdo. „Posádku přidělují vědcům, aby je bylo možno srovnávat z anatomického hlediska.“

Kostylin kolem sebe mával holí, Pavel šťastně cenil zuby.

Pěkné hlasy v davu procítěně zpívaly:,Já jsem chlapík, nemám strach, ze zimy či mrazu…‘

…Poutník Pavel seděl na široké dřevěné lavici u velkého dřevěného stolu v rybízovém křoví. Ranní slunce příjemně pálilo do sterilně čistých zad. Pavel byl na vrcholu blaha. V rukou držel obrovskou sklenici s moštem z klikvy. Alexandr Kostylin seděl proti němu, s láskou se na něho díval, byl také svlečený do půli těla, vlasy měl ještě mokré.