Dobrovolníci s tím vším byli srozuměni a mířili na Venuši ochotně, jenže tím sledovali nejrůznější cíle. Tak třeba pištivá Marina byla operátorkou nějakých složitých systémů a letěla na Venuši proto, že se na Zemi se svými systémy nemohla pořádně rozvinout. Neměla chuť už dál přepravovat z místa na místo domky a hloubit pořád kotle pro továrny. Toužila po tom, aby mohla stavět města v bažinách, za bouří a za podzemních výbuchů. Proto, aby pak lidé řekli: „Tato města stavěla Marina Čerňaková!“ Proti tomu nebylo možno nic namítat. S Marinou Kondratěv plně souhlasil, i když by dal přednost tomu, aby nechali Marinu ještě trochu vyrůst a speciálními tréninky ji dovedli k poněkud konkrétnějším představám o bažinách, bouřích a podzemních výbuších.

Meteorolog Saša byl do Mariny Čerňakové zamilovaný, ale jenom o to nešlo. Když ho Marina potřetí požádala, aby přestal vtipkovat, začal být nesmírně rozvážný a logicky dokázal, že my, pozemšťané, máme v podstatě jenom dvě východiska: když je práce na Venuši tak těžká, pak je třeba buď odejít vůbec, nebo to udělat tak, aby člověku práce na Venuši tolik nevadila. Můžeme my ale odejít z míst, kam jednou vstoupila lidská noha? Ne, nemůžeme! Z toho vyplývá velké poslání lidí a tím i pozemšťanovo břemeno se všemi následky. Kondratěv s ním dokonce souhlasil, i když ho silně podezíral, že pořád ještě dělá vtípky.

S myšlenkami, které by člověk nejméně čekal, odlétala na Venuši Jelena Vladimirovna Zavadská. Tak jednak byla členkou Světové rady. Byla přísným odpůrcem takových podmínek, za kterých pracoval Moskvičev a dvacet tisíc jeho soudruhů. Byla také nekompromisním odpůrcem měst stavěných na bažinách, podzemních výbuchů a nových hrobů, nad nimiž budou černé větry zpívat legendy o hrdinech. Stručně řečeno letěla na Venuši proto, aby tu pozorně prostudovala místní podmínky a udělala nutná opatření k dekolonizaci Venuše. Poslání pozemšťana chápala tak, že na cizích planetách bylo třeba stavět automatické továrny. Moskvičev tohle všechno věděl. Zavadská se nad ním vznášela jako Damoklův meč, ohrožovala všechny jeho perspektivy. Kromě toho byla ale Zavadská chirurg — embryomechanik; mohla se obejít bez pracovny, mohla pracovat v jakýchkoli podmínkách, třeba po pás v bažině, a takových chirurgů bylo na Zemi ještě velice málo. Na Venuši byli nenahraditelní. A Moskvičev mlčel, zcela jasně doufal, že to všechno nějak dopadne. Kondratěv došel k závěru, že systém Zavadské je naprosto nevyvratitelný, vstal a nenápadně vyšel ven.

Byla jasná noc, i když měsíc nesvítil. Nad černým beztvarým lesním masivem docela nízko visela zářící bílá Venuše. Kondratěv se na ni dlouho díval a myslel si: ‚Co kdybych to zkusil tam? To už je jedno jestli jako kopáč nebo nějaký řidič nebo střelmistr. Nemohu se smířit s tím, že už k ničemu nejsem…‘

„Koukáte se?“ ozvalo se za ním ze tmy. „Já se tu taky koukám. Počkám si, až zajde a půjdu si lehnout.“ Byl to klidný a unavený hlas. „Víte, já přemýšlím. Vysadit tak na Venuši zahrady… Provrtat Měsíc obrovským vrtákem. Konečně vždyť smysl naší existence je plýtvat energií… A podle možnosti to dělat tak, aby to pro člověka samého bylo zajímavé a pro druhé užitečné. Na Zemi se teď těžko dá plýtvat energií. Všechno máme, jsme příliš silní. Je to takový protiklad… Samozřejmě že i dnes je spousta lidí, kteří pracují ze všech sil — vědci, pedagogové, lékaři zabývající se profylaxí, lidé od kumštu… agrotechnici, čističi odpadových jam… Vždycky jich bude spousta. Ale co ostatní? Inženýři, operátoři, lékaři, kteří léčí… Někdo přirozeně odejde k umění, ale v umění se přece většinou hledá inspirace, a ne útočiště. Posuďte sám. Nádherní mladí lidé… Mají málo místa! Musejí vyhazovat do vzduchu, předělávat, stavět… A ne stavět nějaký dům, ale přinejmenším svět — dnes to je Venuše, zítra Mars, pozítří kdoví co… Tak tedy začíná meziplanetární expanze lidstva — vybíjení velkých akumulátorů… Souhlasíte se mnou?“

„Ovšem,“ řekl Kondratěv.

NÁVRAT

Sergej Ivanovic Kondratěv se vrátil domů v poledne. Celé ráno strávil v Malém informatoriu: hledal pro sebe nějaké vhodné povolání.

Doma bylo chladno, ticho a cítil se velice osamělý. Prošel všemi místnostmi, napil se trochu narzanu, zastavil se před prázdným psacím stolem a začal uvažovat, jak zabít den. Za oknem ostře svítilo slunce, pípal nějaký ptáček, v šeříkových keřích bylo slyšet kovové klapání a cvakání. Zřejmě se tam lopotila jedna z těch mnohonohých dělných oblud, které pořádnému člověku braly možnost stát se třeba takovým zahradníkem.

Bývalý navigátor si povzdechl a zavřel okno. Že by šel k Žeňovi? Ale ne, toho určitě nezastihne doma. Navěsil na sebe diktafony novější výroby a teď lítá po celém Uralu; v hlavě má milión starostí, nepočítaje ovšem drobná přání. ‚Nedostatek vědomostí,‘ prohlašuje, ‚je třeba nahrazovat nadměrnou energií.‘ Šejla je krásný člověk, všechno chápe, ale nikdy není doma, když není doma Žeňka. Navigátor došel zvolna do jídelny a vypil ještě sklenici narzanu. Že by se naobědval? Nápad to není špatný, naobědvat se může důkladně a s chutí. Jenomže nemá na jídlo chuť…

Přistoupil k okénku zakázkové linky, zvolil nazdařbůh šifru a zvědavě čekal, co se stane. Nad okénkem se rozsvítilo zelené světélko: zakázka byla přichystána. Navigátor s určitými obavami nadzvedl kryt. Na dně rozlehlé plochy ležel papírový talířek. Navigátor ho vzal a postavil na stůl. Na talíři ležely dvě pořádné mírně nasolené okurky. Takové okurky kdyby tak měli na Tajmyru koncem druhého roku… Že by zašel k Protosovi? Protos byl výjimečný člověk. Když je ale pořád zaměstnaný, ten milý starý Protos. Všichni pořádní lidé jsou nějak zaměstnaní… Navigátor roztržitě vzal z talíře okurku a snědl ji. Pak snědl i druhou a odnesl talíř do odpadkové šachty. ‚Třeba bych měl ještě jednou zajít mezi dobrovolníky a popovídat si s nimi?‘ pomyslel si. ‚Nebo že bych si zajel do Valparaisa? Tam jsem ještě nebyl…‘ Navigátorovy úvahy přerušila signální melodie — někdo žádal o souhlas, aby mohl vstoupit. Navigátor se zaradoval: nebyl zvyklý, že by k němu někdo chodil. Prapravnuci ho zřejmě z falešné skromnosti nechtěli obtěžovat. Za celý týden, co tu bydlel, ho jenom jednou navštívila sousedka, osmdesátiletá svěží žena se staromódním uzlem z černých vlasů na zátylku. Prohlásila se za starší operátorku obilnářského závodu a během dvou hodin ho trpělivě učila volit šifry na klaviatuře zakázkové linky. Moc oduševněle spolu nemluvili, i když to byl zcela jistě výborný člověk. Pak se několikrát bez jakéhokoli pozvání objevili velmi mladí prapravnuci, kteří ani v nejmenším nepředstírali skromnost. Byly to návštěvy motivované důvody čistě egoistickými. Jeden přišel podle všeho proto, aby navigátorovi přečetl svou ódu na návrat Tajmyru, z níž navigátor porozuměl pouze jednotlivým slovům (Tajmyr, kosmos), óda byla psána v jazyce suaheli. Ten druhý psal životopis Edgara Allana Poea, a aniž věřil v úspěch, vyžadoval nějaké méně známé podrobnosti ze života velkého amerického spisovatele. Kondratěv mu sdělil, co se proslýchalo o setkání Poea s A. S. Puškinem a poradil mu, aby se obrátil na Jevgenije Slavina. Ostatní mladíci i dívky se objevili proto, aby — použijeme-li výrazových prostředků jednadvacátého století — sbírali autogramy, jak jejich činnost pojmenoval Kondratěv. Avšak dokonce mladí lovci autogramů byli lepší než nic, proto i ze zvuku signálu měl radost.

Kondratěv vstoupil do předsíně a zvolal: Vstupte! Vešel vysoký člověk ve volné šedé blůze a dlouhých modrých kalhotách střižených jako pyžamo. Potichu za sebou zavřel, trochu naklonil hlavu a začal si Kondratěva prohlížet. Navigátorovi jeho tvář příliš živě připomínala kdysi vídané fotografie kamenných bůžků z ostrova Rapa-Nui — protáhlé, úzké vysoké čelo a mohutné obočí, hluboko zapadlé oči, dlouhý, ostrý zahnutý nos. Tvář měl tmavou a u rozhaleného límce blůzy bylo vidět nečekaně jemnou bílou kůži. Lovci autogramů se tento člověk zcela jistě nepodobal.