„Otázka se musí řešit alternativně: buď jsi spisovatel — umělec, nebo jsi umělec — senzualista. Nic třetího neexistuje. A on si hraje na prostorové vztahy. To už je technika, žádné umění. Je to prostě lhostejný a namyšlený řemeslník.“

„Ale Mášo,“ vyčítavě zabasoval černoch.

Chlapec se dál roztržitě usmíval.

Kondratěv zabočil na vedlejší pěšinu, minul živý plot plný žlutých a modrých květů, a zastavil se jako zařezaný. Před ním plynula cesta.

Kondratěv už o těchto cestách slyšel. Začali je stavět před dávnou dobou, teď se už táhly přes mnohá města a vytvářely tak nikde nepřerušovaný pevninský systém od Pyrenejí k Ťan-šanu a na jih přes roviny Číny do Hanoje, v Americe od přístavu Yukonu do Ohňové země. Žeňa o těchto cestách vyprávěl nepředstavitelné věci. Říkal, že nepotřebují žádnou energii a čas prý jim nemůže uškodit: když budou poškozeny, obnoví se samy; snadno se vyšplhají do hor a překlenou propasti. Podle toho, co říkal Žeňa, tyhle cesty budou existovat a jezdit věčně, tak dlouho, dokud bude svítit Slunce a dokud bude celistvá zeměkoule. A ještě Žeňa říkal, že plynoucí cesty nejsou vlastně cestami, že je to proud něčeho mezi živým a neživým. Čtvrté království.

Cesta se valila šesti stejnými šedivými proudy několik kroků od Kondratěva. Byla to takzvaná pásma Velké cesty, která se pohybovala různými rychlostmi, od sebe a od trávy byla oddělena nízkými bílými výstupky. Na pásmech seděli, postávali nebo šli lidé. Kondratěv přistoupil blíž a nerozhodně postavil nohu na výstupek. Pak se sklonil a naslouchal hlasu Velké cesty: skřípání, šustění a šelestění. Cesta skutečně plynula. Kondratěv nakonec rozhodně překročil výstupek.

Povrch cesty byl měkký jako vyhřátý asfalt. Chvíli stál a pak přešel na další pásmo.

Cesta se valila z kopce a Kondratěv ji teď pozoroval až k samému obzoru. Třpytila se na slunci jako asfaltka.

Začal si prohlížet míjející střechy domů proplouvající nad vrcholky borovic. Na jedné ze střech se třpytila obrovská konstrukce několika velikých zrcadel usazených na tenkém podstavci. Na všech střechách stály pterokary, byly červené, zelené, zlatisté, šedé. Stovky jich spolu s vrtulníky visely nad městem. Na malou chvíli zakryl slunce vzdušný koráb, který s dutým svištivým zvukem přeletěl podél cesty a zmizel za lesem. V dálce v mlhavém oparu se objevily obrysy nějaké stavby, snad to byly stožáry, snad televizní věže. Cesta plynula dál, rovnoměrně, bez výkyvů: zelené keře a hnědé kmeny borovic pluly vesele kolem; ve volných místech mezi větvemi se objevovaly a mizely velké skleněné budovy, světlé rodinné domky, otevřené verandy pod lesknoucími se pestrými závěsy.

Kondratěv si najednou uvědomil, že ho cesta odnáší na okraj Sverdlovska. Zřejmě může člověka dopravit kamkoli. Na Sibiř, do Indie, do Vietnamu. Usedl a obejmul kolena rukama. Nebylo to tak docela měkké posezení, přesto nebylo ani nijak zvlášť nepohodlné. Před Kondratěvem seděli tři mladíci po turecku a skláněli se nad pestrobarevnými kostkami. Zřejmě řešili nějakou geometrickou úlohu. Nebo si možná jenom hráli. ‚Na co jsou tyhle cesty?‘ uvažoval Kondratěv. Těžko se asi někdo rozhodne odcestovat jimi do Indie nebo do Vietnamu. Jsou příliš pomalé… a příliš málo pohodlné. Existují přece stratoplány, obrovité deltovité koráby, pterokary… Jaký smysl mají tyhle cesty? A kolik jenom stála jejich stavba! Vzpomněl si, jak stavěli cesty před stovkou let, a to nebyly cesty, které se samy pohybovaly, byly to obyčejné silnice, navíc nebyly právě nejlepší. Ohromné poloautomatické stavební stroje, zápach asfaltu, vedro, upocení, unavení lidé v kabinách zasypaných prachem. Ale Velká cesta je přímo nabita spoustou práce a nápadů, přirozeně mnohem větším, než jich bylo zapotřebí při stavbě Transgobijské magistrály. A to všechno jenom proto, aby z nich člověk mohl sestoupit, kde se mu zachce, usednout kdekoli a plynout s cestou dál, zapomenout při tom na starosti, natrhat si kdekoli heřmánek. Je to podivné, nepochopitelné, neracionální…

Skleněná patra nad vrcholky borovic náhle ustala; vpředu vyrostla obrovitá hora šedivého čediče. Kondratěv vstal. Na vrcholku hory se vztaženou rukou k městu, trochu nakloněn kupředu, stál Lenin, jak tu stával kdysi, a takový stojí nyní ještě na náměstí před Finským nádražím v Leningradě. Lenin vztahoval ruku k tomuto městu i k tomuto světu, k tomuto zářícímu a nádhernému světu, který viděl přede dvěma stoletími… Kondratěv se díval, jak obrovitá socha mizí v namodralém oparu nad skleněnými střechami.

Borovice byly teď nižší a hustší. Na okamžik se vedle cesty rozevřela široká mýtina, na níž skupinka lidí v kombinézách dělala něco s nějakým složitým mechanismem. Cesta proklouzla pod úzkým půlkulatým obloukem mostu, minula ukazatel se šipkou, na němž bylo napsáno: Matrosovo — 15 km. Žlutá továrna — 6 km a ještě pak něco, co Kondratěv nestačil přečíst. Ohlédl se a uviděl, že lidí na pásech bylo méně. Na pásech mířících opačným směrem bylo vůbec prázdno. ‚Matrosovo je zřejmě nějaká vesnička. Ale Žlutá továrna?‘ Mezi kmeny borovic se mihla dlouhá veranda se stolky. Seděli u nich lidé, jedli a pili. Kondratěv pocítil hlad, ale zaváhal a rozhodl se, že ještě nebude jíst. ‚Až pojedu zpátky,‘ pomyslel si. Působilo mu radost mít pocit zdravého pořádného hladu a moci ho kdykoli ukojit.

Borovice řídly, odněkud se vynořila široká autostráda třpytící se v paprscích večerního slunce. Autostrádou se řítily řady podivných strojů na dvou, třech a dokonce osmi podvozcích nebo vůbec bez podvozku, tuponosé, s obrovskými nákladovými prostory uzavřenými pestrobarevnou plastickou hmotou. Stroje mířily proti němu do města. Zřejmě někde poblíž se autostráda nořila pod zem a skrývala se v mnohapatrových tunelech. Když se Kondratěv podíval pozorněji, všiml si, že auta neměla kabiny, že v nich nebyl prostor pro člověka. Uháněla v nepřetržitém proudu, mírně hučela, jela ve vzdálenosti nějakých dvou tří metrů za sebou. Mezi nimi Kondratěv uviděl několik stejných strojů jedoucích opačným směrem. Posléze silnici znovu skrylo rostlinstvo a autostráda zmizela.

„Včera jedno nákladní auto sjelo ze silnice,“ řekl někdo za Kondratěvovými zády.

„To proto, že odstranili kontrolu silových polí. Vrtají se nová patra.“

„Já nemám ty nosorožce rád.“

„To nic není, brzy bude dokončen dopravní pás, silnice pak bude možno uzavřít.“

„Už je nejvyšší čas…“

Vpředu se objevila ještě jedna veranda se stolečky.

„Ljošo! Ljošo!“ zavolali od jednoho stolku a mávali rukama.

Chlapec s dívkou před Kondratěvem také zamávali, přestoupili na pomalejší pás a seskočili na trávu proti verandě. Seskočilo tu ještě několik dalších lidí. Kondratěv chtěl seskočit také, ale všiml si sloupu s ukazatelem: Žlutá továrna 1 km. A tak zůstal.

Seskočil u zatáčky. Mezi kmeny bylo vidět úzkou vyšlapanou cestičku mířící nahoru do svahu velkého pahorku. Na vrcholku kopce na tmavnoucím nebi se ostře rýsovaly obrysy nízkých staveb. Kondratěv pomalu vykročil po cestičce a vychutnával poddajnou půdu pod nohama. ‚Když ale prší, tak tu musí být bláto,‘ pomyslel si. Cestou se sklonil a utrhl v trávě velký bílý květ. Na okvětních lístcích běhali droboučcí mravenci. Kondratěv květ odhodil a vykročil rychleji. Po několika minutách vystoupil na vrcholek a zastavil se na okraji obrovitého kotle, který se táhl, jak mu připadalo, až k samému obzoru.

Kontrast mezi klidnou měkkou zelení pod modrým večerním nebem a tím, co se před ním otevřelo v kotli, byl tak prudký, že Kondratěv couvl. Na dně kotle vřelo peklo. Opravdové peklo se zlověstnými modrobílými výbuchy, vinoucím se oranžovým dýmem, klokotavou mazlavou kaší rozžhavenou do ruda. Něco se pomalu vzdouvalo a nafukovalo jako hnisavý nádor, pak to pukalo, rozstříkávalo se a šplíchalo chuchvalce plamene, vlnilo se v pestrobarevných kouřích, vysilovalo se parou, ohněm a sprškou jisker, aby se pak znovu pomalu vzdouvalo a pukalo. Ve vírech rozzuřené hmoty létaly načechrané blesky, vznikaly a vzápětí mizely kouzelné tvary, točily se smrště, tančily modré a růžové přízraky. Dlouho se Kondratěv díval na toto představení jako očarovaný. Pak se poněkud vzpamatoval a začal si všímat i jiných věcí.