Třetí a poslední ránu přinesly pochybnosti. Palubního inženýra Lina Kapitán přistihl při čtení ‚Přednášky o nemocech vznikajících z nastuzení v raném věku‘ a místo odpovědi na nesmlouvavý útok drze odpověděl, že je odhodlán přinášet lidem nejprve konkrétní užitek a ne pochybné zprávy ze života v kosmickém prostoru. Kapitán i navigátor museli použít krajních přesvědčovacích metod a pod jejich tlakem odpadlík prohlásil, že dětský lékař z něho stejně nebude, zatímco v roli palubního inženýra nebo v nejhorším případě v roli lovce má ještě šanci získat si nesmrtelnou slávu. Během celé exekuce moudrý Lieber Polly seděl v koutě a mlčel, ale od té doby bylo pro něho běžné, že při sebemenším nátlaku vydíral posádku zmatenými, zato však jízlivými vyhrůžkami jako „dezertuji k laryngologům“ nebo „ať řekne učitel, kdo má pravdu“. Když tomu Saška Lin naslouchal, závistivě supěl. Pochybnosti rozleptávaly posádku Galaktionu. Pochybnosti hryzaly Kapitánovu duši.

Pomoc přišla z Velkého světa. Skupina vědců, kteří pracovali na Venuši, dokončila a Světové radě předložila k úvaze praktický projekt destilace atmosféry Venuše s tím, že by byla možná další kolonizace. Světová rada projekt zvážila a schválila. Přišla teď řada na pouště na Venuši, na velikou strašnou planetu, ze které bylo třeba udělat druhou Zemi. Svět dospělých se pustil do práce — stavěly se nové stroje, hromadila se energie, počet obyvatelstva Venuše rychle stoupal. A v pokoji číslo osmnáct Aňudinské školy před zvědavými zraky posádky kapitán Galaktionu horečnatě pracoval na projektu plánu Říjen, slibujícím nevídaný rozlet myšlenek a východisko z těžké krize.

Plán byl dokončen tři hodiny po zveřejnění výzvy Světové rady a předložen k posouzení posádce. Plán Říjen ohromoval svou stručností a zhuštěností informací:

1. za čtyři dekády prostudovat výrobně technická fakta standardních atmosférických agregátů;

2. po uplynutí uvedené lhůty opustit brzy ráno školu (aby neměla obavy služba), dostat se k Aňudinské raketové stanici, tam v nutně vzniklém zmatku při přistání vniknout do nákladového prostoru některého korábu mimozemských spojů a zůstat ve skrytu až do závěru;

3. pak se uvidí, co bude dál.

Plán byl přijat nadšeným voláním a schválen třemi hlasy proti jednomu, který se zdržel hlasování. Ten, kdo nehlasoval, byl Athos-Sidorov. Při pohledu na vzdálený obzor se nebývale přezíravě vyjádřil o „mizerných agregátech“ a o „bláznivém nápadu“ a řekl, že jenom cit pro přátelství a smysl pro vzájemnou pomoc mu nedovolují takový plán přísně kritizovat. Je ochoten nic nenamítat, a dokonce promyslet některé aspekty útěku, což ostatně ani v nejmenším neznamená tohle všechno brát jako jeho souhlas s odmítnutím D-principu v zájmu nějakých páchnoucích destilátorů. Kapitán se odmlčel a dal příkaz k zahájení akce. Posádka se pustila do práce.

…V osmnáctém pokoji Aňudinské školy probíhala hodina zeměpisu. Na stínítku školního stereovizoru v blescích šlehala k nebi žhnoucí hromada nad Parikutinem, míhaly se svištící lapilly, z kráteru se vysunoval rudý jazyk lávové řeky podobající se špici šípu. Hovořilo se o vulkanologii, o sopkách vůbec a o nepokořených sopkách zvlášť. Mezi šedivými hromadami neznámo kdy ztuhlého magmatu se bělaly přesné vrcholy vulkanologické stanice Chipo-Chipo.

Před stereovizorem seděl Saška Lin a nemohl spustit oči z obrazovky. Měl zpoždění. Celé ráno a půl dne strávil na hřišti, kde si ověřoval učitelovo tvrzení z předcházejícího dne, že maximální výška skoku se má k maximální délce skoku přibližně jako jedna ku čtyřem. Lin skákal do výšky i do dálky tak dlouho, dokud se mu nezatmělo před očima. Pak donutil několik menších kluků, aby se věnovali tomuto problému, až je doslova uhonil, ale získaný materiál ukázal, že předpoklad učitelův byl blízko pravdě. Teď Lin doháněl, co zmeškal, a sledoval ty lekce, které se posádka naučila už ráno.

Genka Kapitán soustředěně kopíroval u svého stolu u přední průhledné stěny výkres s dvoufázovým kyslíkovým zařízením o středním výkonu. Lieber Polly ležel na své posteli (což se ve dne nedoporučovalo) a dělal, že čte tlustou knížku v ohmatané obálce: Úvod do provozu atmosférických agregátů. Navigátor Athos-Sidorov stál u svého stolu a přemýšlel. To bylo jeho oblíbené zaměstnání. Současně se štítivým zájmem pozoroval instinktivní Linovy pohyby, který byl zahloubán do zeměpisu.

Za průhlednou stěnou pod laskavým sluncem žloutl písek a šuměly urostlé borovice. Nad jezerem se tyčila skokanská věž s dlouhým pružným prknem.

Učitelův hlas začal vysvětlovat, jak byl utlumen vulkán Stromboli, a Saška Lin tomu propadl úplně. Teď si okusoval nehty na obou rukách současně. Ctěné Athosovy nervy to nevydržely.

„Line,“ řekl, „přestaň si okusovat nehty.“

Lin se ani neotočil, jenom uraženě trhl rameny.

„On má hlad!“ oživeně prohlásil Paul.

Zvedl se z postele, aby dokončil svůj nápad, vtom však Kapitán pomalu zvedl hlavu s vysokým čelem a podíval se na něho.

„Co je, co je…“ řekl Paul. „Já si čtu. ‚Produktivita AGK-11 je šestnáct krychlových metrů ionizovaného kyslíku za hodinu. Metoda stra-ti-fi-kač-ní umožňuje‘…“

„Čti si pro sebe!“ poradil mu Athos.

„Podle mého názoru ti to nemůže vůbec vadit,“ řekl Kapitán železným hlasem.

„Podle tvého názoru ne, podle mého ano,“ řekl Athos-Sidorov.

Jejich pohledy se zkřížily. Paul potěšeně sledoval, jak se incident rozvíjí. Úvodu do… měl už plné zuby.

„Jak si přeješ,“ řekl Kapitán. „Jenomže já nemám chuť sám dělat za vás všechny. A ty, Athosi, neděláš nic. Jsi užitečný jako trubec.“

Navigátor se přezíravě usmál a neuznal za vhodné ani odpovídat. V tom okamžiku obrazovka zhasla, Lin se otočil a zarachotil židlí.

„Kluci!“ řekl. „Tak herdek, kluci! Pojeďme tam.“

„Jedem!“ zvolal Paul a vyskočil.

„Kam tam?“ zeptal se Kapitán zlověstným tónem.

„Na Parikutin! Na Mont Pelé! Na…“

„Dost!“ vykřikl Kapitán. „Všichni jste odporní zrádci! Už toho mám s vámi dost! Odcházím sám a vy se kliďte, kam chcete. Je to jasné?“

„Ale Kapitáne!“ řekl Athos uhlazeně.

„Jaképak ale, člověče? Schválili jste plán, křičeli jste nadšením, a co děláte teď? Už mě to s vámi nebaví. Radši se domluvím s Nataškou nebo s tím troubou Valterem, je vám to jasné? A vy odtud padejte! Kašlu na vás a dost!“

Kapitán se k nim otočil zády a začal zuřivě kopírovat výkres. Panovalo tíživé mlčení. Polly zlehýnka ulehl a začal soustředěně studovat Úvod do… Athos zkřivil rty, těžkotonážní Lin vstal, zastrčil ruce do kapes a přecházel po místnosti.

„Genko,“ řekl nerozhodně. „Kapitáne… hele… nech toho. Co to do tebe vjelo?“

„Běžte si na ten váš Mont Pelé,“ brumlal Kapitán. „Na ten váš Parikutin. Já se bez vás obejdu…“

„Kapitáne, tak co je to s tebou? Valterovi to přece nemůžeš říkat, Genko!“

„Dokonce budu muset… A taky mu to řeknu. Je to sice trouba, ale není to zrádce…“

Lin ani nevytáhl ruce z kapes a rozeběhl se po pokoji.

„Co vlastně chceš, Kapitáne? Podívej se, už šprtá!“

„Polly, Polly! Je to pěkný vejtaha ten tvůj Polly. A na Athose vůbec kašlu. To by byl navigátor Galaktionu! Huba plechová!“

Lin se obrátil na Athose:

„Na tom něco je, Athosi, fakt… To není správný… My se všichni snažíme…“

Athos studoval obzor porostlý lesy.

„Co to tu všichni blekotáte?“ zdvořile se informoval. „Když jsem řekl, že jdu, tak jdu. Podle mne jsem ještě nikdy a nikomu nelhal. A ještě jsem nikoho nezradil.“

„Nech toho,“ řekl výhružně Lin. „Kapitán má pravdu. Nic neděláš, a to je, jak jistě víš, svinstvo…“

Athos se otočil a přimhouřil oči.

„Hele, ty pracovníčku,“ řekl. „Proč je Zubr horší než AGK-7 v podmínkách s přebytkem dusíku?“

„Cože?“ rozpačitě řekl Lin a pohlédl na Kapitána.

Kapitán pozvedl hlavu.

„Jakých devět bodů známe pro provoz Iron-3?“ vyptával se Athos. „Kdo první vynalezl oxytan? Nevíš, ty pracante? V kterém roce? Taky nevíš?“

To byl Athos, veliký člověk — nehledě na bezpočet svých nedostatků. V pokoji se rozhostilo ticho, jenom Paul Gnědych zuřivě listoval v Úvodu.